Za případ takového učence může být považován Jiří Bičák. Ale v jeho případě nutno dodat, že běží o badatele neokázalého, komunikativního, múzického.
A ještě něco: ačkoli dosáhl vysokých vědeckých hodností a uznání doma i ve světě, nestalo se tak po kdysi obvyklé "dohodě" s komunistickým režimem.
Cesta mladého muže
Vyrůstal a dodnes žije na pražských Vinohradech. V září 1948 začal chodit do školy, kde jej pevnou rukou vzdělávaly řádové sestry; prvňáčkům naordinovaly třeba výuku angličtiny. Za rok komunisté tuto výchovu zrušili. Přešel do školy, kde se kvalita výuky propadla. Nicméně dík rodině a své nátuře soukromě navštěvoval angličtinu, učil se hrát na housle, vypisoval si z Brehmova Života zvířat, toužil být cestovatelem.
Studium na střední škole mu šlo snadno. Večery trávil na přednáškách takzvaných lidových univerzit, kdy odborníci na fakultách přednášeli laické veřejnosti. Karlov, Albertov jsou pražská místa s nesporným geniem loci: mnozí lidé pociťují, jak se tu mysl - obstoupena důstojnými univerzitními budovami a zavazující badatelskou tradicí - koncentruje.
Středoškolák Bičák sem docházel na přednášky o matematice, fyzice, chemii. S několika spolužáky se také zajímali o kulturu a umění - od Franze Kafky po Škvoreckého Zbabělce, od Rembrandta po Zrzavého, od Bacha po rokenroly.
S jedním kamarádem občas hrávali dueta a také řešili úlohy matematické olympiády. Ty mu kupodivu začaly i ve vyšších kolech vycházet vcelku bez příprav. Další inspirací, která jej dovedla k tomu, že skončil u teoretické fyziky, byla Einsteinova knížka Jak vidím svět. "Přitahovala mě Einsteinova schopnost ukázat, jak hluboké otázky v teoretické fyzice jsou - zdály se mi jako jedny z nejhlubších, jaké si lidé vůbec mohou klást," osvětluje svou motivaci.
Těžko u Bičáka nevidět inspiraci Einsteinem: od toho, že rozpracovával aspekty obecné teorie relativity, přes přípravu svazku Einstein a Praha, jež vyšla ke 100. výročí géniova narození, až po cennou sbírku knih o tomto mysliteli, kterou si vytvořil. Společná záliba v nepříliš dokonalé hře na housle je však zřejmě náhodnou shodou.
Světlo a temno
Studia teoretické fyziky - stačil se však dál zajímat též o hudbu, výtvarné umění, sport či filozofii - Bičák absolvoval na Matematicko-fyzikální fakultě UK v roce 1964. Na tehdejší život a studium na "matfyzu" vzpomíná s romantickou nostalgií.
Ve čtyřiašedesátém roce se oženil se studentkou téhož ročníku. Jejich starší dcera Jitka je dnes lékařkou, mladší Alena studuje v USA matematickou ekonomii.
Coby mladý pražský fyzik se poměrně rychle ocitl v mezinárodním kontextu; ostatně politické tání tomu vcelku přálo. "V sedmašedesátém roce se mi povedla práce, v níž jsem přišel na to, že jistá přesná řešení Einsteinových rovnic je možné interpretovat jako gravitační vlny.
Tenkrát se vedla diskuse, zda gravitační vlny vůbec existují. Dneska se na jejich detekci stavějí obrovské přístroje," vzpomíná Bičák. Byl pozván k přednáškám do Londýna, setkal se se špičkovými fyziky včetně později slavného Stephena Hawkinga - české vydání jeho Stručné historie času doprovodil doslovem, vzpomínkovými dovětky obohatil i některé další překlady věhlasných fyziků, nejnověji práci Martina Reese Náš neobyčejný vesmír.
Byl to právě Rees, dnes sir Martin, britský královský astronom, kdo českému fyzikovi pomohl, aby se na konci sedmdesátých let nadýchal kouzelného prostředí Cambridge, kam jej na čtvrt roku pozval. Pražské úřady cestu povolily, režim to ostatně nic nestálo, jen vůli vyhovět. Tu však neměl předchozí roky. Bičák sice v roce 1970 odjel na půl roku po kafkovských peripetiích s úřady na California Institute of Technology, kde vytvořil práci o gravitačním kolapsu. Když však dostal nabídku pracovat na proslulém "Caltechu" déle, nepřišlo z Československa povolení, musel se vrátit k rodině.
Své úsilí napřel do bádání, která bytostně žádají konfrontaci, tříbení. Z Kalifornie přivezl do vlasti problematiku gravitačního kolapsu a fyziky černých děr. V Praze první poloviny sedmdesátých let byl se svými tématy prakticky sám, vývoj akceleroval a on jej sledoval pouze na dálku, skrze literaturu, k níž se mu podařilo dostat. "Necítím se ukřivděně, neohlížím se s lítostí na nenormální poměry. Ostatně myslím, že pracovní atmosféra 'matfyzu' - ve srovnání s jinými fakultami - z něho tvořila relativní oázu," říká fyzik svou typicky rychlou mluvou v bytě na Francouzské třídě.
Pro zajímavost, bez hořkosti mi ukazuje xeroxovou kopii "poznatku", který o něm v roce 1986 podal informátor StB a na nějž v pardubickém archivu vnitra nedávno narazil jeden fyzikův kolega. "K osobě Bičáka pramen uvedl, že se jedná o osobu protisocialisticky orientovanou, která udržuje blízké styky na signatáře CH-77," stojí v hlášení.
Tato "osoba" byla na fakultě dlouhá léta jen odborným asistentem. Bičák netoužil být profesorem za cenu toho, že by musel vstoupit do strany. K podání tzv. velkého doktorátu jej celkem tolerantní vedení katedry i fakulty nakonec vyzvalo samo, nicméně titul mohl obhájit až po letech (komplikace nastaly, když například uliční výbor KSČ nahlásil, že fyzik sice domů nechodí opilý, o rodinu se stará, ale o výročích okna nezdobí). Dokonce však ještě za komunismu, ač nestraník a nikoli profesor - tím byl jmenován až v roce 1991, se stal vedoucím katedry teoretické fyziky. Je jím dodnes.
Cena za námahu
Měsíc po listopadu 1989 jej hlasování vyneslo do čela akademického senátu Matematicko-fyzikální fakulty UK. Po necelých dvou letech se opět plně soustředil na vědeckou práci, přednášení, vedení studentů a katedry. "Nejvíc mě těší, když vyřeším nebo pomůžu mladším kolegům vyřešit nějaký netriviální problém, o nějž se zajímá třeba i jen pár lidí, jichž si opravdu vážím. Nerad provrtávám prkno na nejtenčím místě."
Na výzvy svého někdejšího studenta Vladimíra Pistoria, dnes šéfa nakladatelství Paseka, aby vytvořil knihu o struktuře vesmíru, nebo na otázky, zda by po způsobu anglosaských fyziků nechtěl napsat memoáry, neodpovídá záporně. Ale: "Zatím mám příliš mnoho naléhavějších problémů a spolupracovníků doma i venku, kteří mě nenechávají vzpomínat," podotýká tento majitel Škody 120, ale také rozsáhlé a cenné knihovny.
Čestné místo v ní kromě vysoce odborné literatury zaujímají knihy o umění, filozofii a historii vědy a speciálně o básníku Otokaru Březinovi, jehož je Bičák ctitelem i originálním vykladačem. Dosvědčuje to i jeho text pro březinovské sympozium v roce 1995: "Březinovo slovo, kouzlo jeho metafory a šíře myšlenky povznáší nad složitá přediva speciálních věd, posiluje a zušlechťuje emocionální vztah k poznávání. Vírou v perspektivu krásy a trvalou touhou živých bytostí po jednotě oproti rozkladným vlivům chaosu a ztráty měřítek hodnot - zůstává působivým zdrojem optimismu i v našem světě alternativních tendencí," napsal v něm tento odpůrce postmoderního relativismu.
"Celosvětový trend je bohužel takový, že lidé stále častěji vyhledávají snazší způsoby existence. Neuvědomují si, že složitější cesta, náročnější tvořivá práce přinášejí větší a hlubší štěstí. Není pohledu na krajinu bez namáhavého výstupu," připomíná Jiří Bičák.
|
JIŘÍ BIČÁK Odkud jsem Čím vším jsem byl Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Můj nejbližší velký úkol |
