* Diváci z vaší práce vidí jen vrcholek ledovce. Vpozadí musí být ještě jiná a těžší práce?
Ano, ale neřekla bych nejtěžší. Za úplně nejtěžší považuji moderování Kotle, ale jsem i dramaturgem pořadu, neboť razím teorii, že nejlepší je, když si člověk všechno dělá sám. Máte největší klid. Všechno začíná v neděli, kdy dostanu od pana archiváře Vozebuleho asi čtyři centimetry tlustý stoh. Ten si v neděli čtu, pak v pondělí a v úterý vycházím do terénu mezi lidi a ověřuji a získávám informace. Mezitím ještě píši upoutávku, namlouvám ji, sháním politiky, dělám nábor na další Kotle a ve středu a ve čtvrtek už se intenzivně věnuji jenom čtvrtečnímu pořadu.
* Když studujete ten fascikl, co tam hledáte?
Um novináře je v tom, že vyzvedne informace, které jsou podstatné a nejvýstižnější. V tom nikomu jinému nevěřím. Dávám věci do souvislostí, podtrhávám si různé výroky, u nichž si myslím, že na nich mohu vyjevit politikovu skutečnou tvář.
* Jak to vypadá těsně před natáčením? Chcete ještě před zapnutím kamery vyvést protivníka z míry?
Já mám ve středu a ve čtvrtek vojenský režim, to znamená, že všechno je rozděleno na minuty a vlastně každý čtvrtek všechno probíhá na minutu stejně. Těsně před Kotlem se učím jako před zkouškou. S politikem mluvím dejme tomu až dvě tři minuty před začátkem a je to spíše taková žertovná společenská konverzace. Můj zájem je, aby tam šel v dobré formě, aby byl schopen mluvit co nejvíc k věci. Něco jiného je to potom v Kotli před diváky, kdy jak politici, tak i já samozřejmě někdy používáme různé fígle, jak toho druhého rozhodit. Zásadně však nedělám podtrhy, podrazy, zákeřné věci. Kotel má svá pravidla a ta pravidla dodržuji. Samozřejmě, že drtivá většina všech politiků má mediální trénink, takže znám ty jejich fígle, kdy se na člověka lepí nebo když vás přeruší uprostřed otázky, která jde na tělo, a prohodí, že mám hezké šaty.
Vysvětlovat je povinností politika
* Kdo z politiků vám účast odmítl? Chápete jejich důvody?
Myslím, a nikoho nenutím, aby se mnou souhlasil, že je to projev zakomplexovanosti, nadřazenosti nebo strachu. Politik, který nemá odvahu předstoupit před občany a čelit jejich otázkám, je pro mě vrchol neprofesionality a nehoráznosti. My je platíme ze svých daní a oni by měli být povinni nám vysvětlit, co za to pro nás dělají.
* Kdo tedy konkrétně odmítl?
Odmítl třeba místopředseda vlády pan Rychetský, představitel strany dolních deseti milionů. On se s těmi dolními deseti miliony asi bavit nebude, protože - jak mi naznačil jsou někteří z nich pod jeho úroveň. Odmítli mi to pánové Pithart, Motejl, tehdejší odborářský boss pan Falbr. Ten mi řekl, že s těmi lidmi diskutovat nehodlá, a když jsem mu řekla, že někteří z nich jsou odboráři, tak on odpověděl - "no právě proto". Pan prezident Havel, který rád vyzývá své občany, aby kontrolovali politiky, by samozřejmě do Kotle také nešel. Pak se ptám, jestli takoví politici berou jako občana jen člověka, který vede řeči cizími slovy, ale je odtržen od reality? Jo, a odmítl přijít ministr zemědělství Fencl, který mi to zase odůvodnil tím, že on není politik, že on je úředník a jako úředník že nemusí mluvit s občany. Doktor Rath mi zase k mému překvapení vysvětlil, že je víc než ministři.
* Myslíte, že by šel T. G. Masaryk do Kotle?
Chtěla bych věřit, že ano. Ale třeba bychom se divili, třeba by nešel. Nevím. Mou frustrací je, že když poznávám politiky z druhé strany, stává se, že ti politici, kteří jsou u občanů oblíbení - netvrdím však, že všichni -, těmi lidmi dost často opovrhují a zájmy a prospěch občanů jsou pro ně až na posledním místě.
* Otakar Motejl ani prezident však občany voleni nebyli.
Máte pravdu, ale jsou reprezentanty těchto občanů. A my si je platíme ze svých daní. Kdokoliv mě může považovat za naivní, ale myslím si, že by politika měla být především službou veřejnosti. Proto je mi jedno, kým jsou zvoleni, ale jsou to reprezentanti nás, mají pro nás pracovat. Netvrdím, že v Kotli je přesný sociologický vzorek občanů. Pouze vím, protože s těmi lidmi mluvím i po skončení Kotle, že tam docházejí nezaměstnaní, dělníci, zemědělci, také lékaři, soudci, učitelé, ředitelé škol - záleží na tématu.
* Jaká bývá v Kotli atmosféra?
Velmi napjatá. Vybuzená. Musíte získat mikrofon, prosadit se. Sám víte, kolik novinářů, kteří na to mají školy, se neumí stručně a výstižně ptát. Chtějte to od občana, třeba od lékaře nebo od nezaměstnaného. Je přirozené, že když mě něco štve, tak zvýším hlas nebo se rozčilím. V takové atmosféře se potom stane, že i intelektuál se projevuje nekultivovaně. Jednou tam velice rušil jeden občan, pořád vykřikoval, byla to hrůza, a pak velmi emotivně promluvil. A po skončení ke mně přišel tentýž člověk, naprosto kultivovaný, dal mi vizitku, mluvil poklidným hlasem. Byl to inženýr, podnikatel, a prostě byl to úplně někdo jiný.
Stoka? Proč tam tedy chodí?
* Milan Knížák o Kotli mluvil jako o stoce, která nepřipouští nic než skandály, kde není možné mluvit, protože jste hned přerušeni...
Divím se, že právě pan Knížák tady něco hovoří o skandálech, když mám pocit, že jeho mediální známost je postavena jenom na tom, že vytváří skandály. Hodnotné umělecké dílo za ním většina odborníků nevidí. Navíc je zvláštní, že pan Knížák byl v Kotli velice rád dvakrát, zvláště podruhé tehdy, kdy měl aféru, že inzultoval novináře Práva. To mu tato stoka, jak on říká, byla dobrá. Asi proto, že je to nejsledovanější diskusní pořad. Takže jestli se někdo projevuje jako pokrytecká stoka, tak myslím, že je to pan Knížák. Nevím, proč tam chodí, když tím pořadem tak opovrhuje.
* Říkal, že chtěl trpět stejně jako Václav Klaus.
Tak to chtěl trpět dvakrát. Dokonce projevil touhu do Kotle jít. A pokud jde o to přerušování, čas Kotle je omezen. Má pouhých čtyřicet minut. V Kotli podle mě politici mají umět vysvětlit jasně svou vizi a já politiky přerušuji tehdy, pokud vidím, že odbočují od tématu. Čas běží, nemohou vykládat to, co jim se líbí.
* Necítila jste se někdy v defenzivě? Třeba s Janem Saudkem nebo Milošem Zemanem?
U Kotle je zajímavé, že každý divák ho vnímá jinak. Někdo mi řekne - tys včera na něj byla zlá, ale druhý mi řekne - proč jsi na něj byla tak vlídná? Kotel s panem předsedou Zemanem byl velice dramatický včetně chování diváků. Když je atmosféra vypjatá, musím se více soustředit na řízení. Co je priorita? Aby politik odpovídal, nebo aby se Kotel nesesypal a neskončil? Musela jsem se zejména soustředit na uklidnění publika. V Kotli s panem Saudkem jsem neměla pocit, že bych byla v defenzivě, to byla zejména show pro pobavení a oddech diváků.
* Co je zatím váš nejdramatičtější zážitek?
Co mě nejvíc zasáhlo, bylo úmrtí občana v Kotli na podzim. Milý, sympatický pán zkolaboval ve třetí minutě. V tu chvíli jsem cítila, že je konec. Oni ho ještě oživili, byl odnesen za kulisy, kam nikdo neviděl, ani ten politik, a teď jsem ten Kotel musela řídit dál. Přijela záchranka, ale on pak zemřel. Bylo mu 78 let, byl po operaci srdce a pitevní zpráva hovořila o tom, že by zemřel ten večer, i kdyby Kotel sledoval doma.
* Je dnes používání dominance a erotického náboje při moderování trendem?
Ještě mi řekněte, kdo představuje ten trend?
* Třeba paní Bobošíková, televizní rosničky...
Já jsem začala dělat Kotel tak, že jsem si řekla, že udělám lidem divadlo, show. Že budu za tu zlou, nepříjemnou, že budu naprosto asexuálně oblečená, proto ty dlouhé, démonické pláště. Tento můj image nebyl diváky pochopen, což je moje vina, protože jsem se zmýlila, a tak jsem se rozhodla, že půjdu do jiné polohy. Zdůrazním svou ženskost. Jsem ráda, že jsem ženou, líbí se mi to, tak nevím, proč mám jako moderátorka vystupovat, jako že žena nejsem. Mohu použít i ženské zbraně. Kdybych byla chlap moderátor, nebo byla oblečena jako chlap, tak mi může politik lépe oponovat, než když mu s ženským úsměvem položím nepříjemnou otázku.
* Máte při moderování jiný vztah k ženám než k mužům?
Trochu jiný vztah k nim samozřejmě mám. Já to taky nemám ráda konflikty mezi ženami. Mně se prostě nelíbí, když se třeba dvě ženy perou nebo hádají. To nemám ráda. Samozřejmě s nimi nejednám, jako když tam mám muže. Ale jednám s nimi, jako když v civilu jednám se ženou. To znamená, že pokud se na politiky usmívám, na tu ženu jsem příjemná. Ale co se týče obsahu a nepříjemnosti otázek, netvrdila bych, že to mají měkčí nebo lehčí.
Mohu si pozvat, koho chci
* Zasahuje někdo do vaší práce?
Byla jsem šest let v České televizi, je to tedy už hodně dávno, ale tam pořád bylo - na toho nesmíš být zlá, ten se nepozve, tohle nesmíš dělat, ten si stěžoval, toho potřebujeme... Co jsem v Kotli, tak se mi nestalo, aby mi pan ředitel nebo kdokoli - a já vlastně jednám jenom s panem ředitelem - řekl, na toho buďte hodná, na toho buďte zlá a chci tam toho a nechci toho.
* Pozvala byste i pana ředitele?
Klidně bych ho pozvala. Já si myslím, že by přišel.
* Tak proč ho nepozvete?
Nezdá se mi to dramaturgicky zrovna nejlepší. Řeknu to na rovinu. Pozvala bych ho tam, ale nikdo by nám nevěřil, že to není domluveno.
* Jak daleko jde vaše loajalita k firmě? K šéfům?
Já jsem měla asi deset šéfů, a všichni si stěžovali, že jsem neřiditelná. V ČT jsem prošla několika redakcemi, ale po Kristových letech vidím, že všude je chleba o dvou kůrkách. Mě už zajímá jediné: zda mi někdo umožní pracovat, dělat to, co mě baví, pracovat nezávisle, nebude mě ovlivňovat a postaví se za mě. A to všechno mi ředitel Železný poskytuje.
* Jaký je jako člověk?
S panem ředitelem mám vztah pracovní, to znamená, pokud s ním hovořím, tak deset minut o práci. Neznám ho v civilu u večeře, u vína nebo doma u televize. Ale jak jsem ho poznala já, je vzdělaný, inteligentní, má smysl pro humor, je galantní. Ačkoliv je to ředitel komerční televize, když se spolu bavíme, nejde mu jenom o to, aby pořad vydělával peníze, jenom o komerci. Chce, aby ten pořad měl nějaký význam.
* Jak dlouho se dá takováto práce vydržet?
Když jsem dělala rok a půl Arénu, což byl také živý diskusní pořad, po půl roce jsem se šíleně nudila. Už mě to nebavilo, otravovalo, a protože jsem chtěla mít děťátko, tak jsem si říkala: Už to doklepeš, než otěhotníš. Kotel je natolik náročný, že člověka pořád překvapuje, a proto mě stále baví a vnímám ho i jako službu veřejnosti. Samozřejmě, že mám okamžiky, zejména během přípravy, která je poněkud stereotypní a nudná, kdy mě to někdy nebaví. A také jsem hodně sama. To mě na tom trochu vadí, protože já potřebuji lidi a vlastně jsem pořád sama. U počítače nebo s politiky. Někdy koukám do blba a říkám si: tam zavolám a tam zavolám, jen abych s někým komunikovala. Přiznám se, že v květnu a v červnu už jedu úplně na doraz. Jsem opravdu vyčerpaná, tím každotýdenním kolotočem od neděle do čtvrtka - a teď jsem na to úplně sama. Nemám se s kým podělit o tu odpovědnost. A na doplnění, teď naposledy jsem dělala Kotel se žlučníkovou kolikou, kdy mi před začátkem vysílání museli píchnout injekci. Nikdo nesmí v Kotli poznat, jak mi je.
Ano, ale neřekla bych nejtěžší. Za úplně nejtěžší považuji moderování Kotle, ale jsem i dramaturgem pořadu, neboť razím teorii, že nejlepší je, když si člověk všechno dělá sám. Máte největší klid. Všechno začíná v neděli, kdy dostanu od pana archiváře Vozebuleho asi čtyři centimetry tlustý stoh. Ten si v neděli čtu, pak v pondělí a v úterý vycházím do terénu mezi lidi a ověřuji a získávám informace. Mezitím ještě píši upoutávku, namlouvám ji, sháním politiky, dělám nábor na další Kotle a ve středu a ve čtvrtek už se intenzivně věnuji jenom čtvrtečnímu pořadu.
* Když studujete ten fascikl, co tam hledáte?
Um novináře je v tom, že vyzvedne informace, které jsou podstatné a nejvýstižnější. V tom nikomu jinému nevěřím. Dávám věci do souvislostí, podtrhávám si různé výroky, u nichž si myslím, že na nich mohu vyjevit politikovu skutečnou tvář.
* Jak to vypadá těsně před natáčením? Chcete ještě před zapnutím kamery vyvést protivníka z míry?
Já mám ve středu a ve čtvrtek vojenský režim, to znamená, že všechno je rozděleno na minuty a vlastně každý čtvrtek všechno probíhá na minutu stejně. Těsně před Kotlem se učím jako před zkouškou. S politikem mluvím dejme tomu až dvě tři minuty před začátkem a je to spíše taková žertovná společenská konverzace. Můj zájem je, aby tam šel v dobré formě, aby byl schopen mluvit co nejvíc k věci. Něco jiného je to potom v Kotli před diváky, kdy jak politici, tak i já samozřejmě někdy používáme různé fígle, jak toho druhého rozhodit. Zásadně však nedělám podtrhy, podrazy, zákeřné věci. Kotel má svá pravidla a ta pravidla dodržuji. Samozřejmě, že drtivá většina všech politiků má mediální trénink, takže znám ty jejich fígle, kdy se na člověka lepí nebo když vás přeruší uprostřed otázky, která jde na tělo, a prohodí, že mám hezké šaty.
Vysvětlovat je povinností politika
* Kdo z politiků vám účast odmítl? Chápete jejich důvody?
Myslím, a nikoho nenutím, aby se mnou souhlasil, že je to projev zakomplexovanosti, nadřazenosti nebo strachu. Politik, který nemá odvahu předstoupit před občany a čelit jejich otázkám, je pro mě vrchol neprofesionality a nehoráznosti. My je platíme ze svých daní a oni by měli být povinni nám vysvětlit, co za to pro nás dělají.
* Kdo tedy konkrétně odmítl?
Odmítl třeba místopředseda vlády pan Rychetský, představitel strany dolních deseti milionů. On se s těmi dolními deseti miliony asi bavit nebude, protože - jak mi naznačil jsou někteří z nich pod jeho úroveň. Odmítli mi to pánové Pithart, Motejl, tehdejší odborářský boss pan Falbr. Ten mi řekl, že s těmi lidmi diskutovat nehodlá, a když jsem mu řekla, že někteří z nich jsou odboráři, tak on odpověděl - "no právě proto". Pan prezident Havel, který rád vyzývá své občany, aby kontrolovali politiky, by samozřejmě do Kotle také nešel. Pak se ptám, jestli takoví politici berou jako občana jen člověka, který vede řeči cizími slovy, ale je odtržen od reality? Jo, a odmítl přijít ministr zemědělství Fencl, který mi to zase odůvodnil tím, že on není politik, že on je úředník a jako úředník že nemusí mluvit s občany. Doktor Rath mi zase k mému překvapení vysvětlil, že je víc než ministři.
* Myslíte, že by šel T. G. Masaryk do Kotle?
Chtěla bych věřit, že ano. Ale třeba bychom se divili, třeba by nešel. Nevím. Mou frustrací je, že když poznávám politiky z druhé strany, stává se, že ti politici, kteří jsou u občanů oblíbení - netvrdím však, že všichni -, těmi lidmi dost často opovrhují a zájmy a prospěch občanů jsou pro ně až na posledním místě.
* Otakar Motejl ani prezident však občany voleni nebyli.
Máte pravdu, ale jsou reprezentanty těchto občanů. A my si je platíme ze svých daní. Kdokoliv mě může považovat za naivní, ale myslím si, že by politika měla být především službou veřejnosti. Proto je mi jedno, kým jsou zvoleni, ale jsou to reprezentanti nás, mají pro nás pracovat. Netvrdím, že v Kotli je přesný sociologický vzorek občanů. Pouze vím, protože s těmi lidmi mluvím i po skončení Kotle, že tam docházejí nezaměstnaní, dělníci, zemědělci, také lékaři, soudci, učitelé, ředitelé škol - záleží na tématu.
* Jaká bývá v Kotli atmosféra?
Velmi napjatá. Vybuzená. Musíte získat mikrofon, prosadit se. Sám víte, kolik novinářů, kteří na to mají školy, se neumí stručně a výstižně ptát. Chtějte to od občana, třeba od lékaře nebo od nezaměstnaného. Je přirozené, že když mě něco štve, tak zvýším hlas nebo se rozčilím. V takové atmosféře se potom stane, že i intelektuál se projevuje nekultivovaně. Jednou tam velice rušil jeden občan, pořád vykřikoval, byla to hrůza, a pak velmi emotivně promluvil. A po skončení ke mně přišel tentýž člověk, naprosto kultivovaný, dal mi vizitku, mluvil poklidným hlasem. Byl to inženýr, podnikatel, a prostě byl to úplně někdo jiný.
Stoka? Proč tam tedy chodí?
* Milan Knížák o Kotli mluvil jako o stoce, která nepřipouští nic než skandály, kde není možné mluvit, protože jste hned přerušeni...
Divím se, že právě pan Knížák tady něco hovoří o skandálech, když mám pocit, že jeho mediální známost je postavena jenom na tom, že vytváří skandály. Hodnotné umělecké dílo za ním většina odborníků nevidí. Navíc je zvláštní, že pan Knížák byl v Kotli velice rád dvakrát, zvláště podruhé tehdy, kdy měl aféru, že inzultoval novináře Práva. To mu tato stoka, jak on říká, byla dobrá. Asi proto, že je to nejsledovanější diskusní pořad. Takže jestli se někdo projevuje jako pokrytecká stoka, tak myslím, že je to pan Knížák. Nevím, proč tam chodí, když tím pořadem tak opovrhuje.
* Říkal, že chtěl trpět stejně jako Václav Klaus.
Tak to chtěl trpět dvakrát. Dokonce projevil touhu do Kotle jít. A pokud jde o to přerušování, čas Kotle je omezen. Má pouhých čtyřicet minut. V Kotli podle mě politici mají umět vysvětlit jasně svou vizi a já politiky přerušuji tehdy, pokud vidím, že odbočují od tématu. Čas běží, nemohou vykládat to, co jim se líbí.
* Necítila jste se někdy v defenzivě? Třeba s Janem Saudkem nebo Milošem Zemanem?
U Kotle je zajímavé, že každý divák ho vnímá jinak. Někdo mi řekne - tys včera na něj byla zlá, ale druhý mi řekne - proč jsi na něj byla tak vlídná? Kotel s panem předsedou Zemanem byl velice dramatický včetně chování diváků. Když je atmosféra vypjatá, musím se více soustředit na řízení. Co je priorita? Aby politik odpovídal, nebo aby se Kotel nesesypal a neskončil? Musela jsem se zejména soustředit na uklidnění publika. V Kotli s panem Saudkem jsem neměla pocit, že bych byla v defenzivě, to byla zejména show pro pobavení a oddech diváků.
* Co je zatím váš nejdramatičtější zážitek?
Co mě nejvíc zasáhlo, bylo úmrtí občana v Kotli na podzim. Milý, sympatický pán zkolaboval ve třetí minutě. V tu chvíli jsem cítila, že je konec. Oni ho ještě oživili, byl odnesen za kulisy, kam nikdo neviděl, ani ten politik, a teď jsem ten Kotel musela řídit dál. Přijela záchranka, ale on pak zemřel. Bylo mu 78 let, byl po operaci srdce a pitevní zpráva hovořila o tom, že by zemřel ten večer, i kdyby Kotel sledoval doma.
* Je dnes používání dominance a erotického náboje při moderování trendem?
Ještě mi řekněte, kdo představuje ten trend?
* Třeba paní Bobošíková, televizní rosničky...
Já jsem začala dělat Kotel tak, že jsem si řekla, že udělám lidem divadlo, show. Že budu za tu zlou, nepříjemnou, že budu naprosto asexuálně oblečená, proto ty dlouhé, démonické pláště. Tento můj image nebyl diváky pochopen, což je moje vina, protože jsem se zmýlila, a tak jsem se rozhodla, že půjdu do jiné polohy. Zdůrazním svou ženskost. Jsem ráda, že jsem ženou, líbí se mi to, tak nevím, proč mám jako moderátorka vystupovat, jako že žena nejsem. Mohu použít i ženské zbraně. Kdybych byla chlap moderátor, nebo byla oblečena jako chlap, tak mi může politik lépe oponovat, než když mu s ženským úsměvem položím nepříjemnou otázku.
* Máte při moderování jiný vztah k ženám než k mužům?
Trochu jiný vztah k nim samozřejmě mám. Já to taky nemám ráda konflikty mezi ženami. Mně se prostě nelíbí, když se třeba dvě ženy perou nebo hádají. To nemám ráda. Samozřejmě s nimi nejednám, jako když tam mám muže. Ale jednám s nimi, jako když v civilu jednám se ženou. To znamená, že pokud se na politiky usmívám, na tu ženu jsem příjemná. Ale co se týče obsahu a nepříjemnosti otázek, netvrdila bych, že to mají měkčí nebo lehčí.
Mohu si pozvat, koho chci
* Zasahuje někdo do vaší práce?
Byla jsem šest let v České televizi, je to tedy už hodně dávno, ale tam pořád bylo - na toho nesmíš být zlá, ten se nepozve, tohle nesmíš dělat, ten si stěžoval, toho potřebujeme... Co jsem v Kotli, tak se mi nestalo, aby mi pan ředitel nebo kdokoli - a já vlastně jednám jenom s panem ředitelem - řekl, na toho buďte hodná, na toho buďte zlá a chci tam toho a nechci toho.
* Pozvala byste i pana ředitele?
Klidně bych ho pozvala. Já si myslím, že by přišel.
* Tak proč ho nepozvete?
Nezdá se mi to dramaturgicky zrovna nejlepší. Řeknu to na rovinu. Pozvala bych ho tam, ale nikdo by nám nevěřil, že to není domluveno.
* Jak daleko jde vaše loajalita k firmě? K šéfům?
Já jsem měla asi deset šéfů, a všichni si stěžovali, že jsem neřiditelná. V ČT jsem prošla několika redakcemi, ale po Kristových letech vidím, že všude je chleba o dvou kůrkách. Mě už zajímá jediné: zda mi někdo umožní pracovat, dělat to, co mě baví, pracovat nezávisle, nebude mě ovlivňovat a postaví se za mě. A to všechno mi ředitel Železný poskytuje.
* Jaký je jako člověk?
S panem ředitelem mám vztah pracovní, to znamená, pokud s ním hovořím, tak deset minut o práci. Neznám ho v civilu u večeře, u vína nebo doma u televize. Ale jak jsem ho poznala já, je vzdělaný, inteligentní, má smysl pro humor, je galantní. Ačkoliv je to ředitel komerční televize, když se spolu bavíme, nejde mu jenom o to, aby pořad vydělával peníze, jenom o komerci. Chce, aby ten pořad měl nějaký význam.
* Jak dlouho se dá takováto práce vydržet?
Když jsem dělala rok a půl Arénu, což byl také živý diskusní pořad, po půl roce jsem se šíleně nudila. Už mě to nebavilo, otravovalo, a protože jsem chtěla mít děťátko, tak jsem si říkala: Už to doklepeš, než otěhotníš. Kotel je natolik náročný, že člověka pořád překvapuje, a proto mě stále baví a vnímám ho i jako službu veřejnosti. Samozřejmě, že mám okamžiky, zejména během přípravy, která je poněkud stereotypní a nudná, kdy mě to někdy nebaví. A také jsem hodně sama. To mě na tom trochu vadí, protože já potřebuji lidi a vlastně jsem pořád sama. U počítače nebo s politiky. Někdy koukám do blba a říkám si: tam zavolám a tam zavolám, jen abych s někým komunikovala. Přiznám se, že v květnu a v červnu už jedu úplně na doraz. Jsem opravdu vyčerpaná, tím každotýdenním kolotočem od neděle do čtvrtka - a teď jsem na to úplně sama. Nemám se s kým podělit o tu odpovědnost. A na doplnění, teď naposledy jsem dělala Kotel se žlučníkovou kolikou, kdy mi před začátkem vysílání museli píchnout injekci. Nikdo nesmí v Kotli poznat, jak mi je.
 Michaela Jílková s nyní již bývalým manželem Vladimírem Dvořákem, synem někdejšího hvězdného televizního konferenciéra a textaře. |
 Fotoobraz Jadrana Šetlíka: Michaela Jílková. |
 |
