Jaký jste měli pocit, když jste se probudili první den po svatbě?
Louis: Když někoho znáte krátce a pak si ho vezmete, jste u vytržení. Po 36 letech už ale neřeknete: Haleluja! Rozhodně jsem se pak na něj nedíval jinýma očima. V denním životě to není rozdíl, máte ale lepší pocit.
V čem je to lepší?
Louis: Máte pocit, že když se někomu z vás něco stane, ten druhý je v bezpečí, že je o něj postaráno. A myslím, že po těch letech na to máte právo. Kdyby se mi něco stalo, nemůže přijít rodina a všechno si po vás vzít. Je to ale více než jen pocit bezpečí. Je to také citový prožitek.
Co bylo to hlavní, že jste zůstali spolu tak dlouho?
Ton: Když něco budujete a pak se díváte zpátky... Ta společná minulost je významná. Louis: Je důležité mít někoho, o kom víte, že tu je a že tu bude. Člověk, jemuž můžete důvěřovat. I když se pohádáte, víte, že je tady. To roste postupně. Celá léta. V určité chvíli jsem měl pocit, že by bylo už bláznivé se rozcházet - člověk by si pak musel zvykat na někoho jiného a to je také těžké. A měnit své zvyky. Jenže já už si na Tona zvykl a on na mne také. Chtěli jste někdy spolu vychovávat dítě?
Ton: Ne, ne, ne, ne! Můžete-li mít děti, je to O.K. Ale nedělejte věci jako adopce. Nemám to rád. Děti se vždy dívají na to, odkud přišly. Myslím, že pro děti je nejlepší mít otce a matku. Louis: Samozřejmě, když už partneři dítě mají, je to něco jiného. Ale adoptovat děti? Ne. Když někteří naši známí vykládali, že k dovršení svého vztahu je nutné mít dítě, vždy jsem to nesnášel. Ton: Faktem ale je, že dítě nemusí být vždy šťastné s otcem a matkou. Možná dva otcové nebo dvě matky jsou pro něj lepší, nevím.
Měli jste někdy problémy se svou orientací?
Ton: Ne. Nikdy. Louis: Ja jsem se tím nevytahoval. Proč taky? Choval jsem se normálně, ale když se lidé ptali, řekl jsem ano, nikdy jsem to nepopíral. Ani jsem neměl pocit, že musím něco dokazovat. Neměl jsem potřebu ukazovat světu, že jsem jiný. Sám jsem nikdy nepovažoval za zvláštní, že mne muži přitahují více než ženy. Hezké ženy jsou krásné, ale krásní muži jsou také krásní a pro mě navíc velmi přitažliví. Problém jsem s tím měl snad jen kvůli matce. Ne že by byla proti tomu, ale byl to ten typ ženy, který je stvořen k rození dětí. To byl můj problém, když jsem pochopil, že své matce nemohu dát vnuky.
U okolí to tedy nevyvolávalo žádné potíže?
Louis: Problém jsme měli jen jednou. Chtěli jsme najmout dům a jeho majitel nás nechal sledovat detektivy. Rozhodovala o tom komise a tam mně řekli, že ho nemohu dostat, že mám příliš mnoho mužských přátel. Ale to bylo jen jednou. Ton: Problémy jsme neměli, ale byla tu jiná věc: pracoval jsem pro mezinárodní vydavatelskou firmu, byli strašně konzervativní. Kdykoli jsem jel do USA, žena mého šéfa mi dělala přednášku o štěstí a požehnání manželského života. Asi jí bylo divné, že jsem nebyl ženatý. Byl jsem na to dost starý, aspoň podle amerických měřítek.
Kdy jste získali pocit, že nestojíte na okraji společnosti a že vás většina akceptuje?
Ton: Když jsem byl mladý, akceptovala to celá moje rodina. A venku, v práci, o tom nikdo nemluvil.
Jak se vlastně postupem doby měnilo vaše postavení?
Ton: V padesátých letech o tom lidé věděli, ale nikdo by o tom nemluvil. Měli jste své kluby a bary, ale ty byly uzavřené - člověk musel být členem. Pamatuji se na jeden takový klub, bylo to snad v roce 1955. V sobotu v noci tam vždy seděl policajt. Nic nedělal, jen se díval. Snad si na policii mysleli, že se tam budou dít nějaké strašné věci.
Takže držet se za ruku...
Ton: Ne, ne. Pamatuji se na smíšené kavárny, kde když jste dal ruku na rameno jinému chlapci, barman řekl: Dej tu ruku pryč." Louis: V gay-barech jste mohli tančit, ale sedět a objímat se, to dovoleno tehdy ani tam nebylo. Ton: Pak se to pomalu měnilo a teď je to volné. Ale víte, já nikdy neměl problémy. Louis: Já taky ne.
Jak to vlastně máte doma rozděleno? Co který z vás dělá?
Louis: Ton vaří a já myji nádobí. Ton: Rád dělám například vaši svíčkovou. Mám na to českou kuchařku. Je to dobré s knedels, víte co myslím. Známe ten recept od českých přátel, utekli před šestnácti nebo sedmnácti lety a teď žijí tady.
Jak jste se vy dva spolu vlastně seznámili?
Louis: Krátce předtím mi zemřela matka. A jeden známý řekl: Proč nevyrazíš někam ven? A tak jsem tam šel a tam jsme se poznali. Tančili jsme spolu.
Pořád tančíte?
Louis: Občas ano. A pak jsme si zavolali, bylo to na královniny narozeniny, a celé odpoledne jsme lelkovali po městě, dali jsme si drink. A tím to začalo.
Uvažovali jste někdy dříve o svatbě? Snili jste o ní?
Louis: Ne. I u svatby nám šlo nejvíc o rovná práva. Druhým důvodem, proč jsme se vůbec brali, byla myšlenka, že jsme příklad pro jiné země, pro lidi, kteří nemohou říci, že jsou homosexuální. Ton: Máme teď stejná práva, ale i stejné povinnosti, není to jednostranné.
Jaké povinnosti?
Ton: Když někdo onemocní, musíte se o něj starat.
Ale to snad šlo i bez sňatku, ne?
Louis: Také když váš partner zůstane někde něco dlužen, musíte to zaplatit vy - jako v Americe. Clo, daně a tak.
Vy jste byli už před dvěma lety registrováni jako partneři - tam to nebylo?
Louis: Ne, registrované partnerství není totéž co manželství. Navíc registrace nebyla příliš populární. Nikdo se kvůli ní na radnici nehnal.
V čem je tedy ten rozdíl mezi registrací a manželstvím?
Ton: Například u penzí. Penzijní fondy neuznávaly registrované partnerství a když člověk zemřel, zůstaly peníze u nich. Teď už si je nechat nemohou.
Jak jste se na svou svatbu chystali?
Louis: Moc ne. Dva dny před sňatkem jsme přijeli z Austrálie, takže moc času na přípravu nebylo. Ani jsme moc nezamýšleli dělat nějaké přípravy. Už předtím jsme byli registrováni. Registraci jsme udělali velmi tiše v jedné malé vsi brzy zrána. Stejná měla být i svatba. V novinách bylo, že od 1. dubna je možné změnit registrovaný svazek na manželství. A tak jsem Tonovi řekl: Chci z toho udělat manželství. A on: Musíš to dělat teď? Chce to čas si všechno ujasnit. Ale já řekl, že to chci udělat co nejdříve. Fraky jsem už měli a jediné, co bylo nutné koupit, byl růžový motýlek.
Proč růžová? Kvůli jejímu symbolickému významu, nebo máte růžovou tak rádi?
Louis: Mínili jsme to jako symbol. Ale já myslím, že růžová je opravdu skvělá.
Jaký byl váš nejsilnější pocit ze sňatku?
Ton: To, že člověk mohl říci ano. A že byla spousta lidí, kteří za nás bojovali. Dostali jsme potom spoustu reakcí, byly jen pozitivní. Sousedé nám nosili květiny a malý kluk ze sousedství nám nakreslil obrázek. Zvlášť se ale musím zmínit o jedné reakci: přes ulici tu bydlí jeden starý pán, ženatý, který je velmi konzervativní. Potkal jsem ho na ulici a on mi říká: Musím vám poblahopřát.
Mluvíte teď někdy o tom druhém jako o manželovi?
Louis: To jsme zatím nevyřešili. Pro mne je poněkud těžké říkat... Ton: Ne. Nemám to rád. Je to můj přítel a tím zůstane.
A jak si tedy nyní říkáte?
Louis: Kdybych musel někomu říkat, kdo on je, asi bych řekl, že je to můj partner v manželství.
Zdá se, že v posldních letech není u mladých manželství moc populární. Jak se na to díváte vy po svém sňatku?
Louis: V novinách jsem četl, že manželství zase začíná být v módě - a věřím tomu. Je dobré oženit se.
Louis: Když někoho znáte krátce a pak si ho vezmete, jste u vytržení. Po 36 letech už ale neřeknete: Haleluja! Rozhodně jsem se pak na něj nedíval jinýma očima. V denním životě to není rozdíl, máte ale lepší pocit.
Louis: Máte pocit, že když se někomu z vás něco stane, ten druhý je v bezpečí, že je o něj postaráno. A myslím, že po těch letech na to máte právo. Kdyby se mi něco stalo, nemůže přijít rodina a všechno si po vás vzít. Je to ale více než jen pocit bezpečí. Je to také citový prožitek.
Co bylo to hlavní, že jste zůstali spolu tak dlouho?
Ton: Když něco budujete a pak se díváte zpátky... Ta společná minulost je významná. Louis: Je důležité mít někoho, o kom víte, že tu je a že tu bude. Člověk, jemuž můžete důvěřovat. I když se pohádáte, víte, že je tady. To roste postupně. Celá léta. V určité chvíli jsem měl pocit, že by bylo už bláznivé se rozcházet - člověk by si pak musel zvykat na někoho jiného a to je také těžké. A měnit své zvyky. Jenže já už si na Tona zvykl a on na mne také. Chtěli jste někdy spolu vychovávat dítě?
Ton: Ne, ne, ne, ne! Můžete-li mít děti, je to O.K. Ale nedělejte věci jako adopce. Nemám to rád. Děti se vždy dívají na to, odkud přišly. Myslím, že pro děti je nejlepší mít otce a matku. Louis: Samozřejmě, když už partneři dítě mají, je to něco jiného. Ale adoptovat děti? Ne. Když někteří naši známí vykládali, že k dovršení svého vztahu je nutné mít dítě, vždy jsem to nesnášel. Ton: Faktem ale je, že dítě nemusí být vždy šťastné s otcem a matkou. Možná dva otcové nebo dvě matky jsou pro něj lepší, nevím.
Měli jste někdy problémy se svou orientací?
Ton: Ne. Nikdy. Louis: Ja jsem se tím nevytahoval. Proč taky? Choval jsem se normálně, ale když se lidé ptali, řekl jsem ano, nikdy jsem to nepopíral. Ani jsem neměl pocit, že musím něco dokazovat. Neměl jsem potřebu ukazovat světu, že jsem jiný. Sám jsem nikdy nepovažoval za zvláštní, že mne muži přitahují více než ženy. Hezké ženy jsou krásné, ale krásní muži jsou také krásní a pro mě navíc velmi přitažliví. Problém jsem s tím měl snad jen kvůli matce. Ne že by byla proti tomu, ale byl to ten typ ženy, který je stvořen k rození dětí. To byl můj problém, když jsem pochopil, že své matce nemohu dát vnuky.
U okolí to tedy nevyvolávalo žádné potíže?
Louis: Problém jsme měli jen jednou. Chtěli jsme najmout dům a jeho majitel nás nechal sledovat detektivy. Rozhodovala o tom komise a tam mně řekli, že ho nemohu dostat, že mám příliš mnoho mužských přátel. Ale to bylo jen jednou. Ton: Problémy jsme neměli, ale byla tu jiná věc: pracoval jsem pro mezinárodní vydavatelskou firmu, byli strašně konzervativní. Kdykoli jsem jel do USA, žena mého šéfa mi dělala přednášku o štěstí a požehnání manželského života. Asi jí bylo divné, že jsem nebyl ženatý. Byl jsem na to dost starý, aspoň podle amerických měřítek.
Kdy jste získali pocit, že nestojíte na okraji společnosti a že vás většina akceptuje?
Ton: Když jsem byl mladý, akceptovala to celá moje rodina. A venku, v práci, o tom nikdo nemluvil.
Jak se vlastně postupem doby měnilo vaše postavení?
Ton: V padesátých letech o tom lidé věděli, ale nikdo by o tom nemluvil. Měli jste své kluby a bary, ale ty byly uzavřené - člověk musel být členem. Pamatuji se na jeden takový klub, bylo to snad v roce 1955. V sobotu v noci tam vždy seděl policajt. Nic nedělal, jen se díval. Snad si na policii mysleli, že se tam budou dít nějaké strašné věci.
Takže držet se za ruku...
Ton: Ne, ne. Pamatuji se na smíšené kavárny, kde když jste dal ruku na rameno jinému chlapci, barman řekl: Dej tu ruku pryč." Louis: V gay-barech jste mohli tančit, ale sedět a objímat se, to dovoleno tehdy ani tam nebylo. Ton: Pak se to pomalu měnilo a teď je to volné. Ale víte, já nikdy neměl problémy. Louis: Já taky ne.
Jak to vlastně máte doma rozděleno? Co který z vás dělá?
Louis: Ton vaří a já myji nádobí. Ton: Rád dělám například vaši svíčkovou. Mám na to českou kuchařku. Je to dobré s knedels, víte co myslím. Známe ten recept od českých přátel, utekli před šestnácti nebo sedmnácti lety a teď žijí tady.
Jak jste se vy dva spolu vlastně seznámili?
Louis: Krátce předtím mi zemřela matka. A jeden známý řekl: Proč nevyrazíš někam ven? A tak jsem tam šel a tam jsme se poznali. Tančili jsme spolu.
Pořád tančíte?
Louis: Občas ano. A pak jsme si zavolali, bylo to na královniny narozeniny, a celé odpoledne jsme lelkovali po městě, dali jsme si drink. A tím to začalo.
Uvažovali jste někdy dříve o svatbě? Snili jste o ní?
Louis: Ne. I u svatby nám šlo nejvíc o rovná práva. Druhým důvodem, proč jsme se vůbec brali, byla myšlenka, že jsme příklad pro jiné země, pro lidi, kteří nemohou říci, že jsou homosexuální. Ton: Máme teď stejná práva, ale i stejné povinnosti, není to jednostranné.
Jaké povinnosti?
Ton: Když někdo onemocní, musíte se o něj starat.
Ale to snad šlo i bez sňatku, ne?
Louis: Také když váš partner zůstane někde něco dlužen, musíte to zaplatit vy - jako v Americe. Clo, daně a tak.
Vy jste byli už před dvěma lety registrováni jako partneři - tam to nebylo?
Louis: Ne, registrované partnerství není totéž co manželství. Navíc registrace nebyla příliš populární. Nikdo se kvůli ní na radnici nehnal.
V čem je tedy ten rozdíl mezi registrací a manželstvím?
Ton: Například u penzí. Penzijní fondy neuznávaly registrované partnerství a když člověk zemřel, zůstaly peníze u nich. Teď už si je nechat nemohou.
Jak jste se na svou svatbu chystali?
Louis: Moc ne. Dva dny před sňatkem jsme přijeli z Austrálie, takže moc času na přípravu nebylo. Ani jsme moc nezamýšleli dělat nějaké přípravy. Už předtím jsme byli registrováni. Registraci jsme udělali velmi tiše v jedné malé vsi brzy zrána. Stejná měla být i svatba. V novinách bylo, že od 1. dubna je možné změnit registrovaný svazek na manželství. A tak jsem Tonovi řekl: Chci z toho udělat manželství. A on: Musíš to dělat teď? Chce to čas si všechno ujasnit. Ale já řekl, že to chci udělat co nejdříve. Fraky jsem už měli a jediné, co bylo nutné koupit, byl růžový motýlek.
Proč růžová? Kvůli jejímu symbolickému významu, nebo máte růžovou tak rádi?
Louis: Mínili jsme to jako symbol. Ale já myslím, že růžová je opravdu skvělá.
Jaký byl váš nejsilnější pocit ze sňatku?
Ton: To, že člověk mohl říci ano. A že byla spousta lidí, kteří za nás bojovali. Dostali jsme potom spoustu reakcí, byly jen pozitivní. Sousedé nám nosili květiny a malý kluk ze sousedství nám nakreslil obrázek. Zvlášť se ale musím zmínit o jedné reakci: přes ulici tu bydlí jeden starý pán, ženatý, který je velmi konzervativní. Potkal jsem ho na ulici a on mi říká: Musím vám poblahopřát.
Mluvíte teď někdy o tom druhém jako o manželovi?
Louis: To jsme zatím nevyřešili. Pro mne je poněkud těžké říkat... Ton: Ne. Nemám to rád. Je to můj přítel a tím zůstane.
A jak si tedy nyní říkáte?
Louis: Kdybych musel někomu říkat, kdo on je, asi bych řekl, že je to můj partner v manželství.
Zdá se, že v posldních letech není u mladých manželství moc populární. Jak se na to díváte vy po svém sňatku?
Louis: V novinách jsem četl, že manželství zase začíná být v módě - a věřím tomu. Je dobré oženit se.
