Je to další cizinec v Praze. Nikoli tichý, ale velmi výbušný. Razantní Jaz Coleman, muzikant se světovou pověstí. Zakladatel punkové kapely Killing Joke, autor řady hitů takových umělců a formací, jako jsou Enigma či Metallica. Ale také prominentní tradiční host Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a spolupracovník Českomoravské hudební společnosti (kapely, která si nyní říká Čechomor - podle své nejúspěšnější desky). Právě s Čechomorem v lednu a únoru nahrál nový projekt, který se objeví na trhu někdy na přelomu dubna a května, a již nyní se říká, že za rok urve nějakou tu cenu Akademie populární hudby. Jaz Coleman tvrdí, že brzy se bude nová deska prodávat iv Evropě, hlavně v Anglii, a pak v Americe. "Tam je můj trh," dodává. Zatím si ale v apartmá Obecního domu nalil červené víno, zastavil se u okna, aby si vychutnal výhled ze střechy, a prohlásil: "Stěhuju se do Prahy. Na dva roky."
* To vás Praha okouzlila natolik, že ji vyměníte za Nový Zéland, vaše předchozí bydliště?
Cítím tady silnou atmosféru a ohromně tvůrčí prostředí. Z toho, co jsem zatím poznal, soudím, že tady tvoří spousta nesmírně zajímavých lidí, a já je chci všechny poznat. Západ je nudný, cesty do budoucnosti je třeba hledat jinde.
* Právě tady?
Existuje tu naprosto unikátní kultura, žádný z vašich sousedů takovou nemá. Co z téhle země vzešlo intelektuálně, to je hodno obdivu. Hodlám se tu setkávat sarchitekty, malíři, muzikanty, vyměňovat si myšlenky a názory, pořádat umělecké dílny, chci tu prostě naplno žít. Vytvořil jsem si k téhle zemi silný vztah ještě před tím, než tady začnu bydlet, a tak se o ni i trochu bojím. Mám strach, aby tu všechno unikátní neubil vliv Západu, dělá mi starosti, že děti v téhle zemi nic nezdědí, protože všechno budou vlastnit cizinci. Proti takovým hrozbám je třeba bojovat.
* Proč jste si vybral pro spolupráci skupinu Čechomor - tedy sice populární, ale formaci z menšinové hudební oblasti?
Je to fantastická kapela. Byl jsem na jejich koncertě a žasnul jsem, kolik mladých lidí se zajímá o lidovou hudbu. Například v Anglii proběhla kulturní genocida a 98 lidí ze sta dnes není schopno zazpívat lidovou písničku. Tady je vidět ohromný potenciál. Existuje tu spousta skvělé hudby - a já ji hodlám dostat na Západ.
* Plánujete dva roky v Praze - to byste měl stihnout dost věcí...
Pozvu sem Nigela Kennedyho (britský nekonformní houslista, který se proslavil netradičními nahrávkami například Čtvera ročních období - pozn. red.), nazkoušíme spolu nový houslový koncert. V Praze bude i premiéra. Přijedou také Killing Joke, protože bych tu s nimi rád natočil desku azkoušky chci otevřít lidem, aby se mohli dívat, jak diskutujeme ajak se hádáme. Baví mě tvůrčí atmosféra, kde se kapela přirozeně zamíchá mezi své příznivce. Takový je prostě punk, rockové hvězdy jsem nikdy neměl rád.
* To je zvláštní - vždyť s nimi pracujete...
Obdivuji velké talenty, ale vadí mi postoje, které je často provázejí, a to se lidí, s nimiž jsem pracoval, netýká. Nemám rád rockové hvězdy ve smyslu stavění lidí na piedestal, kde jde víc o image než o muziku. Hudba má přece tak velikou moc, může lidi rozplakat, rozesmát, může jim dokonce změnit život. Když se ale podíváte, jak se dnes hudba prodává, jak všude vítězí šedivý průměr, jak je všechno nápadité zašlapáváno do kouta... Je to smutné.
* Děláte často projekty s velkými orchestry - co vám říká současná klasická hudba?
To je zase úplně jiný problém. Autorům se nepodařilo udržet zájem veřejnosti, protože jejich hudba nemá melodii. Jsou to překomplikované výplody sebestředných intelektuálů, kteří se domýšlivě považují za modernisty. V e skutečnosti jsou jejich kompozice nudné, mdlé a často nestravitelné, takže každý posluchač dá zcela pochopitelně přednost Beethovenovi.
* Jak jsou na tom s invencí autoři symfonických aranží rockových písniček, které jsou poslední dobou tak v módě?
Než jsem se do takové práce sám pustil, poslechl jsem si asi třicet nahrávek rockových kapel se symfonickým orchestrem. Tak koncentrovanou nudu aby pohledal! Všechno je to tak předvídatelné, bez nápadu a bez vkusu. Člověk, který na něčem takovém pracuje, musí být nesobecký, protože ať dělá, co dělá, smetánku neslízne, ta zůstane rockovým hvězdám. Je tedy nutné, aby ho ta práce šíleně bavila, jinak vznikne odfláklý polotovar.
* Ale sám jste si to vyzkoušel - jak se vám pracovalo třeba na symfonických úpravách Doors?
To byla výborná práce. Příští rok s nimi dokonce pojedu na turné, které začíná tady v Praze. Přijede i Nigel Kennedy a společně si všichni zahrajeme s Pražským symfonickým orchestrem.
* Ostatně - jací jsou legendární Doors jako lidé?
Jako malé děti (smích). Jsou dost staří na to, aby byli mými otci, ale musel jsem dávat dva znich dohromady, protože spolu nemluvili. Stáli každý na jednom konci pódia a tvářili se, že se nevidí. Někteří lidé nikdy nedospějí.
* Děláte hodně věcí najednou...
...a nikdy nepřestávám. Zrovna nedávno jsem dopsal scénář. Je pro mě velice obtížné přestat pracovat, protože nechápu muziku jako práci. Muzika je moje životní láska. Neumíte si ani představit, jaký já vedu skvělý život. Od rána do večera se věnuji svému největšímu koníčku a při tom potkávám fantastické lidi. Život je krátký a já ho chci využít na maximum. Lidé se mě často ptají, co poslouchám, ale já nemám čas kupovat desky a poslouchat něco jiného než zvuky ve své hlavě. Když vezmu nějakou větší práci, začnu být hrozně nespolečenský. Pracuju sedm dní v týdnu a nemůžu pořádně spát, dokud to není hotové.
* Nechybí vám nápady, když jich občas musíte spoustu chrlit jeden za druhým?
S inspirací jsem neměl nikdy problémy, protože nejlepší způsob, jak psát hudbu, je zapomenout na ni. Zamilovat se, cestovat, zažít příjemné mrazení v zádech, cítit moře, cokoli. Když mám bohatý a barevný život, sednu si k piánu, dám si skleničku vína avšechno to vyjde na povrch. Není to žádný intelektuální proces, prostě to samo vypluje. Lidé všechno strašně komplikují a zapomínají, že v životě je nejdůležitější splnit si alespoň některé sny. Člověka to hrozně posílí.
* Uvažoval jste v životě vůbec někdy o tom, že byste dělal něco jiného než hudbu?
Chtěl jsem se vrhnout do politiky na Novém Zélandě za stranu Zelených, ale moje žena nechtěla vést takový život. Pak jsem přemýšlel o tom, že se stanu knězem, ale z toho také nějak sešlo.
* Neměl jste správnou víru?
Trochu jsem si ji přizpůsobil. Asi bych se nemohl celou svou osobností postavit za církevní doktrínu. Pokud jde o duchovno, chápu Boha jako ženu. Je přirozené, že muž vidí Boha jako ženu. I když to možná závisí na jeho orientaci...
* Jste celkem bohatý člověk - jakou roli ve vašem životě hrají peníze?
Vím, jaké to je nemít nic, a vím, jaké to je mít hodně. Nedovolím, aby se z peněz stal problém. Ale na druhé straně - byl jsem mnohokrát na návštěvě u opravdu hodně bohatých lidí, třeba takový Jimmy Page, ten má skutečný palác. Člověk si za deset minut na ten luxus zvykne a dokáže si snadno představit, jak se v takovém domě žije. V tom okamžiku mu to přijde až neskutečně obyčejné. Zažil jsem to snad stokrát. Nepotrpím si ani na nóbl hotely, ty jednohvězdičkové mají daleko silnější atmosféru. Někdo si prostě kupuje auta avily, já cestuju. Koneckonců toho k životu moc nepotřebuju. Když bude nejhůř, hodím si přes rameno stan a půjdu.
***
JAZ COLEMAN
narodil se v roce 1962 v Anglii ve smíšeném anglicko-indickém manželství. Od šesti let se učil na housle a klavír, od osmi zpíval v prestižních sborech a získal mnoho sólových cen. V roce 1979 založil post-punkovou kapelu Killing Joke, která funguje s menšími či většími přestávkami dosud. Skládá pro široké spektrum umělců od Enigmy po Metalliku a je autorem symfonických úprav skladeb například Pink Floyd, Led Zeppelin či v poslední době Doors.Je stálým spolupracovníkem Aucklandské filharmonie a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Je ženatý, bezdětný, manželka je americká Indiánka.
* To vás Praha okouzlila natolik, že ji vyměníte za Nový Zéland, vaše předchozí bydliště?
Cítím tady silnou atmosféru a ohromně tvůrčí prostředí. Z toho, co jsem zatím poznal, soudím, že tady tvoří spousta nesmírně zajímavých lidí, a já je chci všechny poznat. Západ je nudný, cesty do budoucnosti je třeba hledat jinde.
* Právě tady?
Existuje tu naprosto unikátní kultura, žádný z vašich sousedů takovou nemá. Co z téhle země vzešlo intelektuálně, to je hodno obdivu. Hodlám se tu setkávat sarchitekty, malíři, muzikanty, vyměňovat si myšlenky a názory, pořádat umělecké dílny, chci tu prostě naplno žít. Vytvořil jsem si k téhle zemi silný vztah ještě před tím, než tady začnu bydlet, a tak se o ni i trochu bojím. Mám strach, aby tu všechno unikátní neubil vliv Západu, dělá mi starosti, že děti v téhle zemi nic nezdědí, protože všechno budou vlastnit cizinci. Proti takovým hrozbám je třeba bojovat.
* Proč jste si vybral pro spolupráci skupinu Čechomor - tedy sice populární, ale formaci z menšinové hudební oblasti?
Je to fantastická kapela. Byl jsem na jejich koncertě a žasnul jsem, kolik mladých lidí se zajímá o lidovou hudbu. Například v Anglii proběhla kulturní genocida a 98 lidí ze sta dnes není schopno zazpívat lidovou písničku. Tady je vidět ohromný potenciál. Existuje tu spousta skvělé hudby - a já ji hodlám dostat na Západ.
* Plánujete dva roky v Praze - to byste měl stihnout dost věcí...
Pozvu sem Nigela Kennedyho (britský nekonformní houslista, který se proslavil netradičními nahrávkami například Čtvera ročních období - pozn. red.), nazkoušíme spolu nový houslový koncert. V Praze bude i premiéra. Přijedou také Killing Joke, protože bych tu s nimi rád natočil desku azkoušky chci otevřít lidem, aby se mohli dívat, jak diskutujeme ajak se hádáme. Baví mě tvůrčí atmosféra, kde se kapela přirozeně zamíchá mezi své příznivce. Takový je prostě punk, rockové hvězdy jsem nikdy neměl rád.
* To je zvláštní - vždyť s nimi pracujete...
Obdivuji velké talenty, ale vadí mi postoje, které je často provázejí, a to se lidí, s nimiž jsem pracoval, netýká. Nemám rád rockové hvězdy ve smyslu stavění lidí na piedestal, kde jde víc o image než o muziku. Hudba má přece tak velikou moc, může lidi rozplakat, rozesmát, může jim dokonce změnit život. Když se ale podíváte, jak se dnes hudba prodává, jak všude vítězí šedivý průměr, jak je všechno nápadité zašlapáváno do kouta... Je to smutné.
* Děláte často projekty s velkými orchestry - co vám říká současná klasická hudba?
To je zase úplně jiný problém. Autorům se nepodařilo udržet zájem veřejnosti, protože jejich hudba nemá melodii. Jsou to překomplikované výplody sebestředných intelektuálů, kteří se domýšlivě považují za modernisty. V e skutečnosti jsou jejich kompozice nudné, mdlé a často nestravitelné, takže každý posluchač dá zcela pochopitelně přednost Beethovenovi.
* Jak jsou na tom s invencí autoři symfonických aranží rockových písniček, které jsou poslední dobou tak v módě?
Než jsem se do takové práce sám pustil, poslechl jsem si asi třicet nahrávek rockových kapel se symfonickým orchestrem. Tak koncentrovanou nudu aby pohledal! Všechno je to tak předvídatelné, bez nápadu a bez vkusu. Člověk, který na něčem takovém pracuje, musí být nesobecký, protože ať dělá, co dělá, smetánku neslízne, ta zůstane rockovým hvězdám. Je tedy nutné, aby ho ta práce šíleně bavila, jinak vznikne odfláklý polotovar.
* Ale sám jste si to vyzkoušel - jak se vám pracovalo třeba na symfonických úpravách Doors?
To byla výborná práce. Příští rok s nimi dokonce pojedu na turné, které začíná tady v Praze. Přijede i Nigel Kennedy a společně si všichni zahrajeme s Pražským symfonickým orchestrem.
* Ostatně - jací jsou legendární Doors jako lidé?
Jako malé děti (smích). Jsou dost staří na to, aby byli mými otci, ale musel jsem dávat dva znich dohromady, protože spolu nemluvili. Stáli každý na jednom konci pódia a tvářili se, že se nevidí. Někteří lidé nikdy nedospějí.
* Děláte hodně věcí najednou...
...a nikdy nepřestávám. Zrovna nedávno jsem dopsal scénář. Je pro mě velice obtížné přestat pracovat, protože nechápu muziku jako práci. Muzika je moje životní láska. Neumíte si ani představit, jaký já vedu skvělý život. Od rána do večera se věnuji svému největšímu koníčku a při tom potkávám fantastické lidi. Život je krátký a já ho chci využít na maximum. Lidé se mě často ptají, co poslouchám, ale já nemám čas kupovat desky a poslouchat něco jiného než zvuky ve své hlavě. Když vezmu nějakou větší práci, začnu být hrozně nespolečenský. Pracuju sedm dní v týdnu a nemůžu pořádně spát, dokud to není hotové.
* Nechybí vám nápady, když jich občas musíte spoustu chrlit jeden za druhým?
S inspirací jsem neměl nikdy problémy, protože nejlepší způsob, jak psát hudbu, je zapomenout na ni. Zamilovat se, cestovat, zažít příjemné mrazení v zádech, cítit moře, cokoli. Když mám bohatý a barevný život, sednu si k piánu, dám si skleničku vína avšechno to vyjde na povrch. Není to žádný intelektuální proces, prostě to samo vypluje. Lidé všechno strašně komplikují a zapomínají, že v životě je nejdůležitější splnit si alespoň některé sny. Člověka to hrozně posílí.
* Uvažoval jste v životě vůbec někdy o tom, že byste dělal něco jiného než hudbu?
Chtěl jsem se vrhnout do politiky na Novém Zélandě za stranu Zelených, ale moje žena nechtěla vést takový život. Pak jsem přemýšlel o tom, že se stanu knězem, ale z toho také nějak sešlo.
* Neměl jste správnou víru?
Trochu jsem si ji přizpůsobil. Asi bych se nemohl celou svou osobností postavit za církevní doktrínu. Pokud jde o duchovno, chápu Boha jako ženu. Je přirozené, že muž vidí Boha jako ženu. I když to možná závisí na jeho orientaci...
* Jste celkem bohatý člověk - jakou roli ve vašem životě hrají peníze?
Vím, jaké to je nemít nic, a vím, jaké to je mít hodně. Nedovolím, aby se z peněz stal problém. Ale na druhé straně - byl jsem mnohokrát na návštěvě u opravdu hodně bohatých lidí, třeba takový Jimmy Page, ten má skutečný palác. Člověk si za deset minut na ten luxus zvykne a dokáže si snadno představit, jak se v takovém domě žije. V tom okamžiku mu to přijde až neskutečně obyčejné. Zažil jsem to snad stokrát. Nepotrpím si ani na nóbl hotely, ty jednohvězdičkové mají daleko silnější atmosféru. Někdo si prostě kupuje auta avily, já cestuju. Koneckonců toho k životu moc nepotřebuju. Když bude nejhůř, hodím si přes rameno stan a půjdu.
***
JAZ COLEMAN
narodil se v roce 1962 v Anglii ve smíšeném anglicko-indickém manželství. Od šesti let se učil na housle a klavír, od osmi zpíval v prestižních sborech a získal mnoho sólových cen. V roce 1979 založil post-punkovou kapelu Killing Joke, která funguje s menšími či většími přestávkami dosud. Skládá pro široké spektrum umělců od Enigmy po Metalliku a je autorem symfonických úprav skladeb například Pink Floyd, Led Zeppelin či v poslední době Doors.Je stálým spolupracovníkem Aucklandské filharmonie a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Je ženatý, bezdětný, manželka je americká Indiánka.
