Díky své roli v Ulici v současné době patříte mezi stálice televizní scény. Pamatujete si na své začátky v českých seriálech?
Časově už to dnes nemám zařazené, ale k těm nezapomenutelným patří samozřejmě hlavně Major Zeman, Tajemství proutěného košíku nebo Byl jednou jeden dům, ten byl asi můj nejoblíbenější. Byla to hektická doba, v jednom kuse jsem točila, ale pak přišel syn, takže se to trochu zvolnilo. Musela jsem si všechno pochopitelně pak víc organizovat, skloubit práci s péčí o rodinu.
Co se vám vybaví, když se řekne Božena Karasová?
Moc si nevzpomínám. Že by postava, kterou jsem hrála v Tajemství proutěného košíku? Vím, že speciálně tenhle seriál se opakuje dodnes, ale já se vlastně na ty staré věci dívám nerada, takže nemám moc možnost oživit si paměť. Nedělá mi totiž dobře, když vidím vedle sebe moje milované kolegy, kteří tu dnes už nejsou.
Markéta Zinnerová, autorka knihy a později i scénáře k Tajemství proutěného košíku, ovlivnila svou tvorbou celou generaci dívek. Jaká dívka jste byla vy?
Dospívání jsem prožívala úplně normálně jako každý jiný. Jen jsem víc času trávila v divadle nebo potom na natáčeních, takže na večírkovou zábavu moc času nebylo. Stejně to ale nebylo to, co by mě zrovna bavilo. Ani tančit jsem nechodila, věnovala jsem se raději baletu, ten mě bavil moc.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: |
Vaše postava paní Nyklové v seriálu Ulice je nesmírně populární. Jak vám spojení s ní změnilo život?
Kdysi mě lidé oslovovali na ulici Zemanová, teď to vyměnili za Nyklovou. Je to součást té televizní popularity. Kdovíjak to neprožívám, ale ani se toho nezříkám. Prostě to k naší profesi patří, a koneckonců, taky je to nějaká odezva.
Sledujete konkurenční seriálové projekty?
Občas se podívám, ale nijak pravidelně. Stejně tak to mám s Ulicí, abych věděla, co se tam děje, když zrovna nejde o mojí linku. Jsem ale spíš fanynkou detektivek a kriminálek. Moc se mi líbila Expozitura. Baví mne, když je děj zasazený do současnosti a odráží třeba i skutečný příběh, který je veřejně známý.
Váš syn Jaroslav je zároveň váš velký fanoušek. Dělá vám třeba někdy sparing partnera, když se učíte role?
V žádném případě! Mám vizuální paměť, texty se učím celkem snadno, nahazovat nepotřebuji. Dialogy mi stačí až s kolegy na place, přímo před natáčením. Tak je to nejlepší.
V minulém roce jste oslavila sedmdesátku. Co vám dělá dnes největší radost?
To, že ještě můžu hrát, že jsem v takové kondici, která mi to dovolí. Menší zdravotní problémy tu sice před časem byly, ale už je to za mnou. Bohužel i taková drobná komplikace zasáhne v mém případě spoustu lidí, kteří na mě jsou v seriálové produkci navázaní, což je samozřejmě nepříjemné. Radost mi ale dělá i cestovaní, pokud na ně najdu někdy čas. Nedávno jsem byla se zájezdem v Madridu. Podívali jsme se s průvodcem i do galerií, to mě moc bavilo. Obrazy mám hodně ráda. A pak taky ráda sbírám houby. Na ty vyrazím v sezóně každou volnou chvíli. U nás kolem Sázavy, kde bydlím, se houbařům daří.
