Na zahradě svého domku za Prahou, kde spolu sedíme u vynikající ledové kávy, mi to ovšem Jaroslava Obermaierová vypráví jako náramnou taškařici. Pořád kulhá, ale na nic si nestěžuje. Je dobře naložená, ochotně vypráví, často se směje a sem tam mi tyká, takže si za chvíli připadám jako na návštěvě u dobré kamarádky.
Lidé vás v posledních letech znají hlavně jako Vilmu Nyklovou ze seriálu Ulice. Prozradíte, co se bude kolem této postavy dít na podzim?
Nyklovi museli v minulé sezoně zavřít pekárnu a na podzim budou otvírat nové bistro. Ale to bude mít na starosti hlavně Vendulka, moje seriálová vnučka. Vilma bude v Ulici trochu méně, protože se odstěhuje za snachou do Málkova. Ale bude jezdit na návštěvy. Ono je to teď trochu komplikované, protože natáčíme s malým dítětem. Tříletý Vašík Motyčka, který hraje Vilmina vnuka Lexíka, je sice roztomilý, ale už má své nálady a všechno se mu přizpůsobuje.
Jak se vůbec s tak malými dětmi natáčí? Mají vlastně dvě maminky, jednu svoji a druhou tu seriálovou. Nemají v tom zmatek?
Maminky těch dětí jsou většinou u natáčení. A Vašík je opravdu hodný a už si na nás zvykl. Jeho seriáloví rodiče Vašek Svoboda a Terezka Bebarová to s dětmi umějí. Ale co si ten klučík myslí, to nevím. Já na děti moc nejsem a netočím s nimi ráda, ony dovedou jít na nervy. Zvlášť pokud jsou nevychované. Děti podle mě mají poslouchat. Když byl můj Jaroušek malý, vždycky jsem mu všechno vysvětlila. Řekla jsem mu třeba, že jdeme k doktorovi, že tam budeme dlouho čekat, takže mu dám knížečku, bude si prohlížet, ale nesmí zlobit, běhat a křičet. A on to pochopil. Taková výchova ovšem dneska není moderní.
V Ulici hrajete 15. rokem. Dovedete si život představit bez ní?
Neskutečně to uteklo! Natáčení Ulice je pro mě moc příjemné, protože tam mám toho Vaška, Terezku, Anežku Rusevovou, Hadrbolcku (Zdena Hadrbolcová – pozn. red.), prostě svoje lidi. Jsou tam báječné maskérky, kostymérky, s těmi si hezky popovídám. Jsem tam ráda. A dokonce jsem zjistila, jak jsem měla v posledním roce ty problémy se zády, že mi tam bylo líp, i ty bolesti mě při natáčení trochu přešly.
Vidíte a já jsem někde četla, že prý Ulici točíte jen z finančních důvodů. To tedy asi pravda nebude.
Tak jsem to neřekla. Řekla jsem, že důchody jsou tak malé, že se z nich nedá žít. Člověk musí pracovat, dokud to jde. Ale určitě to není tak, že bych jinak Ulici netočila. Mě to fakt baví. Nemám problém s textem a s tou figurkou si tak hezky hraji.
Jaroslava Obermaierová
|
Takže nehrajete samu sebe?
Určitě ne. Ona je úplně jiný rod než já. Je zatížená na rodinu a dokáže být i hodně nespravedlivá, když je na její blízké někdo zlý. To bych asi neuměla, nehádala bych se. Ale je to hezká figura, dobře napsaná. Vilma je výborný obchodník, to já nejsem. Ale o ostatních věcech toho moc neví, zajímá ji kšeft, rodina a nic dalšího. Takže si třeba plete slova a vznikají kolem toho hezké situace. O to jsem prosila, aby tam byl humor. A jsem ráda, že to funguje i u diváků.
Za život jste natočila stovky rolí. Lidi si však většinou vybaví právě Vilmu nebo Blanku z 30 případů majora Zemana. Není vám to někdy líto?
Není, s tím člověk musí počítat. Alena Vránová taky hrála stovky krásných rolí, ale je to pyšná princezna. A Pavel Trávníček do smrti zůstane princem. To se nedá nic dělat.
A kdybyste si mohla vybrat, s jakou rolí budete spojována, která by to byla?
Nevím. Hrála jsem třeba v Kladivu na čarodějnice. To byla hezká role, i když ne velká. Jsem ráda, že jsem ten film točila, hráli tam výborní herci. Ale hlavně myslím, že všechno bylo, jak mělo. Možná ve třiceti jsem měla pocit, že nehraju to, co bych měla. Ale dneska už je to jedno, nežiji minulostí.
Vzpomínáte aspoň na svůj první film Souhvězdí Panny z roku 1965?
Tak to jo, to ráda.
Tam byly hodně odvážné scény...
To byly. Ale pan režisér Brynych byl báječný a vždycky nám přesně řekl, co máme hrát a jak to máme udělat. A taky nás obsadil s Pepíčkem Čápem, takže to nebyl takový nervák, protože on byl moje první láska. Na studiích jsme spolu chodili.
Pak jste se mi třeba strašně líbila v Žertu. Byla jste neskutečně přesvědčivá.
Herec by měl být přesvědčivý. Když není, tak si moc nezahraje. (směje se) Bohužel jsem se v životě setkala i s méně zkušenými herci. To je utrpení. Opakujete scénu dokola, ale oni se netrefí. Pan režisér Marián Kleis, který dělal Ulici a teď točí Ordinaci, mi řekl: „To je těžké, jsou herci a pak jsou nositelé textů.“ To je geniálně řečeno. Znám několik takových lidí, oni se báječně naučí text. Oni ho i řeknou. Ale nezahrají.
Jedna redaktorka se mě ptala, jestli se dá herectví naučit. Naučit se dá leccos. Text, chůze po jevišti, výslovnost, všechny ty technické věci. Ale nemůžete se naučit zahrát postavu tak, aby vám divák věřil. K tomu musí být něco mezi nebem a zemí.
Možná herecký talent. Vy jste ho po někom zdědila? Nebo jste ve vašem rodě první?
Asi první a asi i poslední. I když babička říkala, že dědečkova sestra z matčiny strany byla nějaká „hopsanda“, snad v operetě.
Vy jste zase začínala s baletem...
Od čtyř let. Lákalo mě hýbat se na hudbu.
Proč jste balet vyměnila za činohru?
Na taneční konzervatoř mě bohužel, nebo spíš bohudík nevzali. Byla jsem nešťastná, ale maminka byla ráda, protože věděla, jak to mají baletky těžké. Je to náročná práce, která ničí tělo, přitom není doceněná.
Takže jste nakonec udělala dobře, protože hrát můžete do smrti.
Odmaturovala jsem a začala se věnovat divadlu. Ujala se mě bývalá herečka Národního divadla, paní Jarmilka Kronbauerová, nádherná, vznešená dáma, doma mě připravovala na zkoušky. Zkoušely jsme Julii a Dorotku ze Švandy dudáka a ona mi tak pomohla, že mě vzali na „první dobrou“.
Nikdy jste nelitovala, že jste si toto povolání vybrala?
Ani ne. Nemám ráda otrockou pravidelnost. Herec sice pracuje o víkendech i na Vánoce, ale pak má zase volné dny. Je to různorodá práce, to mi vždycky vyhovovalo.
Vypadáte spokojeně. Ale nechybí vám nějaký partner?
Nechybí. Já jich měla dost zamlada. A i tady ještě nějací byli.
Ale píše se o vás, že jste po rozvodu s manželem na muže zanevřela. Tak to taky není pravda?
Ne, není. Vždyť jsem se rozvedla ve 37 letech. Víte, já jsem chodila s různými muži. Ale nikdy, možná i proto, že jsem jedináček, nebyl můj sen mít velkou rodinu, manžela, pět dětí. Ani vdávat jsem se nikdy nechtěla. Mně to přišlo blbý.
Jaroslava Obermaierová s kolegy ze seriálu Ulice
Přitom jste vždycky byla žádoucí.
Jak říkám, kluků jsem měla hodně. Známostí jsem se nezříkala. Ovšem manžel a plno dětí, to nebylo pro mě. Vlastně jsem ani nepočítala, že budu děti mít. Do pětatřiceti mě to ani nenapadlo, jenže pak začala moje maminka stonat. A protože mě vychovávala sama a byla mým nejbližším člověkem, najednou jsem si říkala, koho budu mít, až tady nebude. V tu chvíli to pánbůh nebo příroda zařídili, že jsem otěhotněla.
Možná i proto ten můj kluk není úplně v pořádku, protože já jsem celé těhotenství byla ve stresu. Taky se narodil předčasně, maminka ve stejné době umřela, minuli se na světě o čtyři dny. A jsem moc ráda, že syna mám. Ale víc dětí bych nechtěla. Mám ráda klid, pohodu a pořádek. A když jsou děti, pořádek není nikdy.
Teď už žádného partnera nemáte?
Ježiš, teď už ne! Neumím si představit, že by tady byl se mnou nějaký chlap. Mám ráda přátele, přijedou, postarám se o ně, dva dny je hostím, ale to stačí. Taky jsem za život ty muže dost poznala, manžel podvodník, další pil, další byl lakomý. Tak jsem usoudila, že si nebudu nějakým chlapem komplikovat život. V šedesáti nebo v sedmdesáti si pověsit na krk cizího dědka? To ne.
Třeba by se vám na krk nepověsil, třeba by se o vás naopak staral.
To by mi šlo taky na nervy. (směje se) A v mým věku mi to přijde už i směšný.
