V dobách, kdy ho kvapem opouštělo zdraví a kdy k němu »motýli veršů« přilétali zrána čím dál vzácněji, začal Jaroslav Seifert psát drobné vzpomínkové črty. Techniku, kterou pracoval, později popsal v úvodu obsáhlého svazku Všecky krásy světa, do nějž své vzpomínky sebral a z něhož je i dnešní črta. Říká zde: »V tichu paměti, a zvláště když pevně zavřu oči, kdykoliv se mi zachce, zahlédnu tváře tolika krásných lidí, s kterými jsem se v životě setkal a s mnohými z nich se přátelsky sblížil, že vzpomínka střídá vzpomínku, jedna krásnější druhé. A je mi, jako bych s těmi lidmi hovořil včera. Ještě cítím teplo jejich podané ruky.« Nejde zdaleka jen o lidi známé. Do Seifertovy galerie patří i postavy, které by zůstaly bezejmenné, kdyby básník nezavřel pevně oči. Spolužáci, sousedé, protektorátní nakladatelský cenzor... Ožívají tu i autorovi rodiče, které už v padesátých letech proslavil básnickými sbírkami Maminka a Tatínkova dýmka. Zvláštní místo v knize mají texty, jejichž protagonisty nejsou lidé, ale atmosféra různých míst a období Seifertova dětství. Hrdinou se stává třeba výloha lahůdkářského krámu, zamrzlá Vltava s bruslaři nebo - jako zde - mikulášský trh. Literární historikové si občas stýskají, že básníkovy poetizované vzpomínky na jeho umělecké přátele nemají stoprocentní dokumentární hodnotu. Budiž, o historiky autorovi skutečně nešlo. Pokud však jde o texty bez hrdinů a dlouhých příběhů, zůstává náš jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu nedostižný. Je to mistr pocitové paměti. Ano, takhle to bylo.
18. prosince 1999
