Jak Jaroslav Plesl sám přiznává, v mládí nebylo dílo Williama Shakespeara zrovna jeho oblíbeným žánrem. „Trochu jsem se nad ním ofrňoval,“ vzpomíná pro týdeník 5plus2 herec, jenž toto léto ztvárňuje Hamleta na Shakespearovských slavnostech. O tom, že se jednou bude věnovat herectví, přitom původně příliš neuvažoval.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Na střední škole jste studoval pedagogiku. Opravdu jste chtěl být učitelem?
Ano, tehdy jsem to skutečně chtěl dělat. A docela mi to šlo. Jezdili jsme na praxe do dětských domovů, školních družin a ústavů pro postižené děti. Mám v sobě trochu didaktičnosti, ale pánbůh chraň někoho poučovat. Myslím, že kdybych učitelskou profesi dělal, nebyl bych takový ten úzkoprsý pedagog, co dbá hlavně na to, aby všechno bylo v souladu se školním řádem a osnovami. Myslím, že by se mnou byla docela legrace a hlavně bych byl zanícený. Učil bych dějepis a nejspíš češtinu. To by mě bavilo moc, hlavně dějepis. Jezdili bychom na výlety na hrady a zámky.
Vy jste prý dokonce na hradech a zámcích dělal průvodce, že?
Ještě pořád provázím na Hrádku u Nechanic a na zámku ve Vranově nad Dyjí. Tam musíte také hodinu lidem vykládat skoro jako ve škole. Upoutat jejich pozornost, aby je to bavilo, to je opravdová výzva. Tam je trošku paralela s tím mým pedagogickým já, ale i s tím hereckým.
Proč jste u plánů učit nezůstal?
Byl jsem na pedagogické škole v Litomyšli a ve druháku jsem začal chodit do dramatického kroužku. Tam mě to popadlo, bylo to jako droga. Do té doby jsem kromě pedagogiky chtěl jít dál studovat i historii, ale najednou šlo obojí stranou. Bylo to trochu iracionální, jako každá láska, ale tak to u těchto povolání chodí. Najednou jsem si nedokázal představit, že bych dělal cokoli jiného.
Láska k historii vám však zůstala a provázení na zámcích není jediný důkaz. Dokonce vlastníte brnění, které vám vyrobili na míru.
Přesněji řečeno je to replika zbroje z 15. století, norimberská dílna. Zbroj jsem si pořídil kdysi během studií na JAMU. Bylo to trošku furiantství. Seděli jsme zrovna v klubu ve škole a byli tam pasíři, kteří s sebou měli katalogy různých zbrojí. No a já jsem na jeden z těch kousků ukázal a řekl jsem: To chci! Pak už to moc nešlo vzít zpátky, takže ho mám. (smích)
Kam ho vůbec nosíte?
Naposledy jsem ho měl před asi pěti lety na svatbě mého kamaráda, kterému jsem šel za svědka. Ještě ve škole jsem mu totiž slíbil, že až se bude ženit, tak si na sebe tu zbroj vezmu. Bylo to po chvíli ale docela o zdraví, protože bylo hrozné vedro a ta plechovka se úplně rozžhavila. Takže jsem jejich manželství zpečetil puchýři na hlavě.
Když se ještě vrátím, k tomu vašemu průvodcovství, poznávají vás návštěvníci? Herce jako průvodce jen tak někdo nečeká.
Ze začátku se dívají trochu rozpačitě, ale pak se osmělí a zeptají se, jestli jsem ten herec, nebo ne. Ale já se snažím, aby mě vnímali jako průvodce, ne jako herce. Nechci v nich vyvolat emoce, ale zájem o historii.
A vykládáte vždy to, co máte?
To já si samozřejmě také něco přidávám. (smích) Trochu to košatím, aby je to bavilo. To mě vždycky potěší, že mi návštěvníci poděkují za to, že jsem je dobře provedl, než za to, že jsem jim na Vranov přivezl svůj obličej.
Vaše aktuální role Hamleta na Shakespearovských slavnostech je vlastně také tak trochu výlet do historie. Alespoň té vaší, protože se v této roli objevujete opět po 11 letech. Je pro vás tato postava dnes zajímavější než poprvé?
V Dejvickém divadle byla derniéra Hamleta před šesti lety a hrál jsem ho asi pět let, takže jsem s ním strávil dlouhou dobu. Pochopitelně mám za ty roky něco odžito, jsem starší, neskromně řeknu, že zkušenější, a to nejenom v životě, ale i v mém řemesle. A každá životní a profesní zkušenost, ať ta kladná a někdy paradoxně víc ta záporná, se ve vás odráží a formuje vaše postoje, chování, vztahy, někdy z vás činí entuziastu a někdy skeptika. A snad se tohle všechno promítá i do Hamleta na Hradě. Témata, která mě před jedenácti lety zajímala na Hamletovi, jsou jiná než dnes. Tehdy jsem se víc zabýval jeho vztahem k Ofélii, kdežto teď mě zajímá jeho vztah k matce, téma postoje k pravdě nebo linka jeho reálného zešílení. Zajímá mě politická rovina, kterou Hamlet má – zda nebyl tak trochu zneužit k revoluci, ke společenské změně, k destrukci stávajícího.
To je spousta témat na výběr.
Zajímavé je, že Hamlet otevírá tolik otázek, tolik motivací a hlubin výkladů role. Shakespeare byl bezesporu geniálním autorem, jeho hry a zejména pak tragédie fascinují každého, kdo se s nimi protne. Každý večer, když stojím na jevišti, si uvědomuji, jaká čest je hrát tuhle roli, s jak výjimečným dílem zacházím a jaký respekt ve mně vyvolává. A podobný pocit musí mít každý herec, ať už je mu dvacet, nebo pětačtyřicet. Věřím, že i kdybych ho hrál v šedesáti, bude mě překvapovat novými tématy a možnostmi, konvenujícími s tímhle věkem. Ačkoli to už by bylo trochu perverzní. Přeci jen je kralevic a měl by to být mladík.
Jaroslav Plesl ■ Narodil se 20. října 1974 v Hradci Králové. Je absolventem Divadelní fakulty JAMU v Brně. |
Četl jste vy sám Shakespeara, když jste byl ve středoškolském věku?
Ne. Je pravda, že jsem se se Shakespearovým dílem setkal až na JAMU, kde jsme dělali jeho Sonety. A musím vám upřímně říct, že tenkrát jsme trošku ofrňovali. Nejen já, ale i moji spolužáci. Žehrali jsme na komplikovanost textu a jak je složité nacpat si to do hlavy. Teprve po letech jsem byl schopný docenit, jak mimořádným autorem Shakespeare je.
Nechal jste se slyšet, že i při zkoušení Hamleta se vám do některých vážných pasáží vloudila komická situace. Pomohl vám jako herci humor v situaci, kdy se to vůbec nehodilo?
Ano, to je taková zvláštní alchymie. Mám docela rád, když se tragické situace lámou do humoru. Když se i v těch nejvypjatějších situacích divák zasměje. Vnímá potom totiž určitý nadhled, který mám rád. Myslím, že v tom je také poetika Dejvického divadla, které mě baví. Je to vědoucí herectví, kdy vás nezmítá emoce v nějaké hysterii. Stále emoci a situaci řídíte. To divák hodně oceňuje, když vidí, že vás to nesemlelo. Že víte, co děláte a vládnete nad tím, co se na jevišti děje.
Nemůže to naopak divák vnímat tak, že se do své role pořádně neponoříte? Že ji dostatečně neprožíváte?
To mě fascinuje a zajímá – když se právě tyto věci podaří skloubit. Když máte určitý odstup a přitom jste v hlubokém ponoru do role. Myslím si, že velcí herci tohle umí. A umí ještě jednu věc, která je pro mě v mém věku aktuálním tématem, a sice, že divák se pro ně stane naprosto regulérním partnerem, stejně jako ostatní herci na jevišti.
To si neumím moc dobře představit.
Věřte tomu, že jde s divákem komunikovat tak, že i v těch nejvypjatějších situacích máte pořád mezi sebou takovou zvláštní domluvu. Může přijít i humor, ale když je na čase opravdu zvážnět, divák na to přistoupí. Když se tahle změna odehraje třeba během dvou vět, považuji to za ty nejopojnější okamžiky, které na divadle zažívám. S divákem opravdu můžete spolupracovat jako s parťákem a on přesně ví, kdy legrace končí. Dříve by mě vůbec nenapadlo něčím takovým se zabývat, ale dnes mě to ohromně zajímá, mám v tomhle ohledu zajímavé postřehy. Mám dokonce pocit, že dokážu odhadnout diváky už podle toho, jak se chovají před představením.
Vy je sledujete?
Jenom je slyším a podle toho, jak si povídají, poznám, jestli jsou uvolnění, jestli budou vstřícní. Bystrý divák se směje na chytrých místech. Bystrý divák odhalí humor, který je skrytý. Kdežto méně bystrý divák se směje jen tehdy, když se smějí všichni ostatní – tedy když dojde na vulgarity, kopání do zadku a podobně. Na druhou stranu, takový pořádný kopanec do zadku, to funguje vždycky a já se tomu směju taky. Kopnout někoho do zadku je prostě zábavná záležitost. Ale je úžasné, když do nějaké situace zamaskujete i jemný, vtipný pozdrav pro ty bystré diváky. Když to rozklíčují a na tom místě se zasmějí, je to radost.
Krobotovo KvartetoS Barborou Polákovou se Jaroslav Plesl na sklonku roku objeví ve druhém režisérském počinu Miroslava Krobota, a sice ve snímku Kvarteto. Ten vypráví příběh o čtveřici muzikantů kolem třicítky, kteří se snaží najít štěstí. Pro herce byla zatím spolupráce s Miroslavem Krobotem, kterého Plesl dobře zná z Dejvického divadla, velice úspěšná. Role v Krobotově prvotině Díra u Hanušovic mu dokonce vynesla Českého lva za vedlejší mužský výkon. „Divácký úspěch mé prvotiny neměl vliv na rozhodování, zda točit dál. Měl jsem chuť a ctižádost natočit odlišný film, vyzkoušet si vyprávění jiného druhu a opravit, co bylo na Díře špatně. Ambice mám co nejvyšší, ale vím už, že na ně musím při práci zapomenout, nesmím spěchat a tlačit na pilu,“ říká Krobot. |
