Svérázný herec Jaroslav Dušek uvede v premiéře 24. ledna v pražském Divadle Na Jezerce novou hru Sláva strojů a měst, v níž má pod palcem takřka vše. I když... „Naše hra nepotřebuje režiséra v běžném smyslu, vzniká spíš souhrou aktérů,“ tvrdí Dušek.
Na jaký příběh diváky při premiéře 24. ledna vlastně pozvete?
Hra je o pracovní výzvědné návštěvě dvou amerických inženýrů a německého redaktora u českého včelaře. Jde o dynamické setkání i groteskní střetnutí odlišných vizí smyslu a účelu života. Sláva strojů a měst je původně kniha právníka, ředitele pojišťovny a hlavně milovníka kultury Jaromíra Rašína, synovce prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína, zastřeleného při atentátu v lednu 1923.
V čem je příběh psaný členem slavné prvorepublikové rodiny aktuální pro dnešního diváka?
Kniha byla napsána ve 20. letech minulého století s překvapivou jasnozřivostí, tudíž promlouvá k dnešku jasně a silně. Místy je aktuální natolik, že až lehce mrazí. Sláva strojů a měst je aktuální jednak svou esencí, jednak tím, jak se stoletým předstihem předvídá se zarážejícími detaily mnohé dnešní zápletky a přehmaty. Překvapila mě pronikavá předvídavost autora, zpracovaná v příjemné kombinaci s určitou exaltovanou naivitou. Je to prostě napínavé, pronikavé, poetické i vtipné. Protože ve hře vystupuje včelař a včely, mělo by jít o chutnou koMEDii, sladkokyselou tragikoMEDii i bzučivou grotesku, která občas tasí i laskavě káravé žihadlo.
Trvalo vám dlouho převést knihu do divadelní podoby?
Myšlenka na převedení knihy na jeviště se vynořila před několika lety, kdy jsem text dostal od jednoho z diváků. Zrála postupně, občas jsem vybrané pasáže předčítal různorodému publiku, zajímalo mě, nakolik je tehdejší jazyk a styl sdělitelný i dnes. Uvažoval jsem o různých jevištních pojetích, nakonec zvítězilo trio, které uvidíte.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Zajímavé je, že vy hru režírujete a zároveň hrajete téměř všechny ostatní postavy, včetně těch ženských.
Zahraji vypravěče, českého včelaře, německého redaktora, dva americké inženýry, manželku včelaře i jeho tajemného přítele. Nelze vyloučit, že sehraji i nějakou včelu či trubce. Celý život provozuji takzvané principálské divadlo, které nepotřebuje režiséra v běžném slova smyslu, tedy někoho, kdo by na přípravu hry dohlížel jaksi zvenčí. Naše hra vzniká spíše „zevnitř“, souhrou aktérů. Na jevišti se mnou budou ještě Petr Nikl, který se patrně stane filigránskou multiprojekcí oddané včelí matky a jak ho znám, tak i včelího otce; a hudebník Ondřej Smeykal. Ten bude oscilovat mezi trubcem, hudcem i trubačem, velecikádou, tam-tamem, celým úlem zvuků a tónů, jimiž protká představení tak, aby diváci roztančili všechny buňky svých zázračných těl. Režírujeme se navzájem s přispěním laskavého obecenstva.
S jakým pocitem budou podle vás lidé z divadla po představení odcházet?
Na to jsem nesmírně zvědav.
Některá vaše další vystoupení jsou velmi spontánní. Divákům vyprávíte, pokládáte publiku otázky, improvizujete. Odkud čerpáte tolik informací, kterými posluchače bavíte?
Některé z paměti mé osobní, některé z paměti prostoru, většinou jde o kombinace, které pro mě jsou často překvapivé. Snad ani nejde o čerpání, spíš probíhá jakási vzájemná rezonance.
Věnujete se spiritualitě, sebepoznání, hledání duchovních pravd. Dlouhá léta máte zkušenosti s chozením po žhavém uhlí. Jak si různé duchovní pravdy či cvičení ověřujete?
Inu, nezbývá mi, než vlastní život prožívat sám na sobě. Mám neskonale raději tajemný život než jednotlivé pravdy.
Jaroslav Dušek s manželkou Ivetou, dcerou Agátou a synem Martinem.
Narodil jste se v magické datum 30. dubna, které vychází na filipojakubskou či Valpuržinu noc. Ovlivnilo vás narození v den pohanského svátku?
Narodil jsem se za úplňku, v neděli ráno, za úsvitu. Nevím, nakolik to ovlivnilo mne a nakolik jsem to ovlivnil já. Mám dobrý vztah k jitru, k poledni, k večeru i k noci.
Jednou jste vyprávěl, jak jste v devatenácti letech přemýšlel o existenci a bytí a do svých úvah jste zahrnul i dobrovolný odchod. Co se vám na světě tehdy tolik nelíbilo?
Domnívám se, že to patří k tradičním jinošským úvahám. Jak praví Jiří Wolker: „Noc valí se k ránu a člověk se narodil, aby buď vlekl svět, nebo jím vlečen byl.“ Stav mysli nebyl tehdy tíživě neradostný ani zasmušile nepříjemný. Byl spíše tázavý a jímavý. Šlo o prosté kladení vnitřních otázek. O zkoumání možností, dovedených do krajnosti. A rozhodl jsem se pro život. Nelituji. Vždycky jsem žil rád, život mne baví i se všemi jeho stíny.
Jaroslav Dušek■ Narodil se 30. dubna 1961 v Praze. |
Rád chodíte bos, například do televizních debat. Říká se také, že jíte jednou denně. Je to pravda?
Asi je pravda, že se to říká, ale co mohu o sobě s jistotou tvrdit? Nedržím se žádného striktního pravidla. Někdy jím i víc jídel denně, někdy žádné. Někdy nejím nic i několik dní či týdnů. Jak to přijde. Tělo napoví.
Prý striktně nepolykáte léky, je to tak?
Nevím, proč bych to měl dělat. Od roku 1991, kdy jsem poprvé šel přes žhavé uhlíky, nepolykám léky.
Jste pravděpodobně zdravý, ale co až lékaři řeknou, že léky polykat musíte, jinak můžete zemřít?
Vyhledám jiné lékaře.
Působíte velmi svobodně a poměrně spokojeně. Je něco, co vás omezuje?
Jistě, vždycky se něco najde, jenže většinou až s odstupem. V dané chvíli to člověk zachytí jen se štěstím. Proto je přínosné pěstovat souhru přímo před diváky. Vědomí úlu vidí víc.
Co se vám přes veškeré úsilí na vaší duchovní cestě nepodařilo, respektive myslíte, že vás čeká v budoucnu nějaký duchovní posun?
Nevyvíjím úsilí, protože vím, že mně se stejně nic podařit nemůže. Spíše jsem na čekané. Čekám na tu milost, kdy to přijde. Miluji radu jednoho indiána: „Odpočívej a přitom buď ve střehu.“ Myslím, že nás všechny čeká velké překvapení.
Baví vás víc duchovní rozvoj, zkoumání vnitřního světa a určitá mystika, nebo spíše hraní a divadlo?
Baví mě život. Ten mne uchvacuje. Baví mě ta nevyzpytatelnost, prodchnutá láskyplným tajemstvím, které odolává nekonečnému zkoumání. Okamžik věčnosti, ta neutuchající hra, pozorovaná moudrými blázny a provozovaná bláznivými mudrci. Před zrcadlem, za zrcadlem nikdo nesmí stát! Už jdu! Deset, dvacet, člověk!
Dlouhá léta jste pracoval jako kantor. Jaké jste měl zaměření?
Učil jsem třináct let, od roku 1987 do roku 2000, na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde jsem po většinu času vedl dramatické oddělení. Převzal jsem ho po milovaném Ivanu Vyskočilovi, díky jeho doporučení. On tehdy vyslyšel výzvu studentů DAMU a odešel tam budovat svou katedru autorské výchovy a pedagogiky. Mými předměty byly autorská výchova, základy jevištní improvizace, umělecký přednes, herecká výchova a tak podobně. Na FAMU jsem se pokoušel inspirovat k improvizaci studenty scenáristiky a režie v ročníku Věry Chytilové. Učil jsem na dramatické výchově na DAMU, na zlínské Vyšší odborné škole herecké. Víc si momentálně nevzpomínám. Občas se účastním nějaké Dílny improvizace, ale to jen zřídka. Spíš se v posledních letech učím sám.
12. července 2018 |
