Kdysi jste pomýšlela na studium archeologie. Sledujete dnes objevy českých archeologů v Abúsíru?
Něco jsem o tom četla a měla až svrbění v rukách. Říkala jsem si, škoda, že tam nejsem mezi nimi. Skrytá tajemství mě fascinují. Asi za to může Egypťan Sinuhet. Díky němu jsem si zamilovala starověký Egypt a uvažovala o studiu archeologie.
Nemrzí vás, že si tento sen už asi nesplníte?
Nesplním a nejvíc mě mrzí, že jsem se do Egypta ještě nedostala. Zamlada to nebylo možné. Ani jsem na to neměla peníze. Dnes bych měla obavu z teroristů. Sama jsem zvědavá, jestli se mi tam ještě podaří podívat. Udělala jsem si radost tím, že jsem v Paříži viděla Tutanchamona a pak ještě na Výstavišti expozici různých artefaktů z jeho hrobky.
Záhady máte ráda. Snad mi vysvětlíte, proč se ve hře Terasa Formanova scenáristy Carrièreho nepadá z balkonu ve čtvrtém patře k zemi?
Ono se padá, ale jen do určité chvíle. Lidé jsou něčím zvláštním zachyceni a zachránění. Přestože padají, tak se nerozplácnou na zemi. Mohl se tam objevit anděl? To nechává Jean-Claude Carrière jen na vaší fantazii.
Tančí ve Francii spolu muži z radosti ze života, nebo je to východisko z vztahové krize? Když to se ženami nejde, budou z nich gayové?
Myslím, že ve hře Terasa spolu muži tančí z radosti, o gayích to není. Hrála jsem v Řekovi Zorbovi, měla jsem to štěstí, že jsem se tam potkala s Radkem Brzobohatým, a Bubulína byla jedna z mých nejhezčích rolí. Tam je ten slavný tanec radosti ze života, kterým se asi Carrière inspiroval.
Představujete nepříjemnou, pichlavou paní Generálovou. Těší vás hrát takovou karikaturu?
Ano, baví mě to. Když jsem ve třiceti hrála osmnáctiletou holku, byla jsem z toho hodně nervózní. Jiřina Jirásková mě uklidňovala: „Na divadle je možné všechno a ty by si také měla všechno zkusit.“ Baví mě různé protiúkoly. Ráda vezmu menší roli, která je ale výrazná a vděčná. V tom zase vycházím z režiséra Ladislava Smočka, který mi v Činoherním klubu radil: „Není malých rolí. Jsou jenom dobří herci, kteří umí dobře ztvárnit i malé role.“ A teď si trošku fandím...
Dozvídáte se o nových rolích v Divadle Bez zábradlí z fermanu, nebo od Karla Heřmánka?
Víme to s předstihem. Vždycky se nejdřív řeší, jestli se koupí práva, a tři měsíce dopředu nám Karel oznámí, kdy se hra začne zkoušet a kdo v ní bude hrát.
Vyvíjí se vaše inscenace v průběhu let?
Myslím, že se hodně vyvíjí, protože přes dvacet let hrajeme třeba hry pana Jiřího Menzela, který už je hodně dlouho neviděl a možná by byl překvapený, kam se to posunulo. Nemůžete hrát divadlo pořád stejně. Základ musí zůstat, ale musí se kořenit.
Inscenaci Kvartet jste po šesti letech ještě možná nestihli tolik okořenit. Na všechny situace tam zní jednoduchá hláška „NSL“, což znamená „nesmíš se litovat“. Hodí se to i do praktického života?
Myslím, že ano. Člověk by se neměl nikdy litovat, obzvlášť ve staří. Neměl by myslet na to, že je mu tolik, kolik mu je. Měl by se ze života radovat a užívat si ho.
„Miluji vůni a hudbu,“ říkáte v roli. Je z toho něco pravda?
Každá žena miluje vůně. Já mám pochopitelně ráda, když vůně můžu střídat, protože každá vůně mě přestane vonět nebo bavit, což se o muzice nedá říci. Ať už klasickou hudbu nebo kvalitní pop můžete poslouchat donekonečna, nikdy vás neomrzí.
Máte vzpomínky z minulosti spojené s vůněmi, tedy nejen s parfémy?
Vůně jsou spojené vždycky s jarem. Miluji vůni bezu, kvetoucích jabloní a květin, které se spojují do vůně jara. Sice jsem vyrostla ve městě, ale věřím na to, že žena musí být políbená milovaným partnerem pod jabloní. Takže se přiznám, že vždycky svého manžela pod tu jabloň odtáhnu, i kdyby na to zapomněl, a musí mě tam políbit, protože bych nerada uschla.
Utíkala jste někdy ze vztahů podobně jako v Kvartetu Jean od Reggieho?
Nevím, na co narážíte. (smích) Jejich vztah trval sedm hodin, mé byly vždycky delší. Jean se vrací ke svému původnímu partnerovi, i když jich pak měla spoustu, protože on byl nejlepší. Já to musela ve svém životě zkusit třikrát, abych našla dokonalého manžela. I když si svých bývalých partnerů vážím, už bych se k nim nevracela.
Reggie se přes minulost frajersky přenese. Dají se takové věci ve vztahu odpustit?
Věřím na to, že odpouštět by se v životě mělo. Pokud to tedy není nějaké velké zranění. Ale toto je jenom hra, ve hře je přece možné všechno! Co se týče mého života, asi mi nikdo nikdy neublížil tolik, abych mu nemohla odpustit.
S kým byste chtěla zažít Kvartet na vlastní kůži a skončit s ním jednou v pečovatelském domě?
Všichni herci by si přáli skončit v hereckém domově důchodců, protože spolu nejlépe vycházíme a člověku je vždy lépe s lidmi, které znáte a máte si s nimi co říci. S pár přáteli jsme dokonce vtipkovali o tom, že když najdeme pozemek, takový dům si tam postavíme. Postupně tam všichni skončíme, budeme tam mít pečovatele, kteří nás budou znát. My nakonec zestárneme a odejdeme. Nejsem si ale jistá, že takový dům bude chtít někdo postavit. Ale bylo by to dobré. Existuje spousta smutných případů, kdy herec skončil někde úplně sám.
Je stáří vůbec vaše téma?
Když mi bylo dvacet a potkala jsem člověka, který byl v mém věku, pomyslela jsem si o něm, že už je mrtvý. Člověk musí se stářím počítat. Jednou se třeba o sebe nebudu moci postarat a moje dítě na mě nebude mít čas. Myslím, že je proto dobré dopředu vědět, kam případně půjdete. Zažila jsem to s mými rodiči a nebylo to lehké.
Díváte se někdy do minulosti, byla jste si prohlédnout místo, kde jste žila stejně jako vaše postava z inscenace 2x Woody Allen?
Žila jsem na hodně místech. Táta byl důstojník, hodně jsme se stěhovali. Bydleli jsme v Mladé Boleslavi i ve Staré Boleslavi, Liberci a Pardubicích, všude, kde byla kasárna. Největší mládí, pubertu a maturitu jsem prožila v Pardubicích. Vracím se tam na školní srazy. A také ve Staré Boleslavi se občas zastavím. Bydleli jsme ve vile u kasáren a tatínek si myslel, že ze mě vychová kluka. Tehdy jsem si ještě hrála na vojáky. A pak musím zmínit Vrchlabí, kde bydlela moje maminka. Ona byla Němka a pocházela z bohaté rodiny. Žili v ohromné vile, která byla hned vedle textilní fabriky. Po válce o to přišli. My se sestrami tam jezdíme dodnes a říkáme si, jak je dobře, že jsme to všechno nezdědily, protože bychom se dědictví pohádaly a už bychom se neměly tak rády.
Vaše rodina pochází z hor. Lyžujete?
Lyžovala jsem velice ráda a hrozně mě to bavilo. Jezdily jsme s kamarádkami Andreou Čundrlíkovou a Andreou Bartoškovou. Měly jsme děti ve stejném věku, tak jsme jezdily do Pece pod Sněžkou na hory. Děti řádily na svahu a my tam byly s nimi, bylo to úžasné období, na které ráda vzpomínám. Musím přiznat, že jsem se tam naučila lyžovat se synem. Dnes už na hory nejezdím. Bojím se, abych si něco nezlomila. Mám operovanou kyčel, tak jsem se lyžování vzdala. Mě na tom stejně nejvíc bavilo, když se zastavilo někdy u chaloupky na sluníčku. Dal se nějaký drink a opalovaly jsme se na lehátkách. Později, když se dalo jezdit ven, se mi líbily italské a rakouské hory.
4. července 2019 |
Filmové Vary 2019
Sledovat další díly na iDNES.tvVaše maminka z Vrchlabí vás nenaučila lyžovat?
Ona uměla jen trošku na běžkách. Jezdila na lyžích, které měly vázání kandahár.
Co jste zdědila po tátovi? Stavíte si komínky ze šatstva?
Táta byl velký komediant. Moc rád tančil, což jsem po něm zdědila. Mrzí mě, že když jsem tančila v první řadě StarDance, tak byl hodně nemocný, umíral a já neměla sílu se radovat na parketu. Musela jsem odstoupit, a přitom bych ho tam tak ráda vzala jako diváka, protože on miloval tanec. Byl to lázeňský švihák, vždy za mnou jezdil do Karlových Varů. Brávala jsem ho na různé večírky a často jsme tančili do ranních hodin. Alespoň tam jsme si to užili.
Maminka zase hrála velice dobře na klavír. Přála si, aby ze mě vyrostla klavírní virtuozka. Netušila, že jsem spíš než do hodin chodila za klavír. Nebavilo mě to, ale její klavír zdědily moje vnučky. Učí se na něm hrát a já jsem moc ráda, protože vím, že i maminka by z toho měla radost.
Je divadlo takový stres, jak ukazuje inscenace Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu?
Divadlo je strašně krásné a mě jako herce obohacuje. Je to radost převtělovat se do různých postav, ale často jsem i unavená a musím jít hrát. Dokud chodíte a mluvíte, není možné představení zrušit. Obzvlášť před premiérou zažívám velký stres, jestli tomu, čemu věřím, uvěří i divák. Také se stresuji, aby mi nevynechala paměť, nezapomněla jsem text nebo neprošvihla představení. To všechno je ale vymazáno potleskem diváka.
Představení Bez roucha odhaluje, co všechno se odehrává v zákulisí během představení. Má to reálný základ?
Má, stává se, že v šatně slyšíte, že už máte být za scénou. Rychle vyběhnete, málem vás trefí infarkt, jak utíkáte, a začnete z toho koktat. Samozřejmě to nebývá tak vyhrocené jako v této hře. I když kdysi se stalo, když v Bez roucha ještě hrál pan Jiří Kodet, že přišel na jeviště a po chvíli mlčení řekl: „Ježíšmarjá, já nevím jak dál.“ Diváci začali tleskat, i když to byla pravda, ale v představení o hercích, kteří zkoušejí hru a neumějí ji, se to ztratilo.
Lpí režiséři na maličkostech, aby herec odnesl ze stolku noviny a nechal tam ležet sardinky?
Někteří jsou puntičkáři.
Přete se s nimi někdy?
Pochopitelně, že ano, protože ta práce je tvůrčí a někdy se stane, pokud režisér není silná osobnost, že se ho snažíte přesvědčit.
Pojišťovna štěstí (2004)
Slovácko sa nesúdí (1975)
Plavení hříbat (1975)
V Divadle Bez zábradlí jste nastudovala několik inscenací s Jiřím Menzlem, která jsou dodnes na repertoáru. Čím si vysvětlujete jejich dlouhověkost?
Jirka umí dělat komedie a humor. Na jeho představeních se divák neustále směje. Hrajeme je už přes dvacet let. Bez roucha jsme dokonce hráli ještě v Činoherním klubu, takže je to víc než dvacet let.
Režiséři si obvykle inscenace kontrolují. Jak to děláte poslední tři roky, kdy mu zdraví neumožňuje pracovat?
Základ je pevně postavený, on je právě představitel režie, která puntičkářsky trvá na všech detailech. My se je teď snažíme dodržovat a snad se nám to daří. Komedie Bez roucha je založená na dokonalém timingu. Pokud by nám to časově nevycházelo, fóry by nefungovaly.
Proč jste začala hrát ještě v dalších divadlech?
Dlouho jsem nezkoušela a dostala jsem nabídku převzít v Divadle Na Fidlovačce po kolegyni roli Sugar. Další nabídka přišla z Divadla Radka Brzobohatého v představení Parfém. Hrají tam herečky, které mám ráda: Jitka Smutná, Vanda Károlyi, Valérie Zawadská, Romana Goščíková a Simona Postlerová. Je hrozně fajn vyzkoušet si partneření i s jinými herci. Musím říci, že na stará kolena mám těch představení hodně. Zároveň chci cestovat a hrát golf. Na to potřebujete mít volné dny. Říkám si, že by si člověk měl stáří užívat. Hlavně nesedět doma se založenýma rukama.
Konečně máte také možnost zahrát si se svým spolužákem z JAMU Pavlem Zedníčkem.
Role dohazovačky v Moliérově Lakomci mě moc potěšila, navíc Divadlo Kalich, ve kterém představení hrajeme, je pro mě zárukou serióznosti. Situace, kdy se složitě nazkouší projekt, který pak po pár reprízách z finančních důvodů skončí, jsou v naší branži poslední dobou bohužel celkem časté.
Kromě divadla se věnujete i natáčení seriálů. V nově připravované kriminální sérii vám prý režisér Filip Renč nechal změnit barvu vlasů.
Je to tak, v novém krimiseriálu Medúza se na obrazovce objevím úplně šedovlasá! Budu hrát matku Jitce Čvančarové a Kájovi Heřmánkovi mladšímu. Maskéři se mnou tuto novou podobu dlouho ladili, ale myslím, že se jim skutečně povedla. Na podzim mě pak čeká další seriál s názvem Chataři a jak už sám název napovídá, nic dramatického jako v případě Medúzy to asi nebude.
Když se skokem vrátíte do svých úplně prvních seriálových začátků, co se vám vybaví, když se řekne Slovácko sa nesúdí?
To byly vlastně mé začátky před kamerou a jedna velká úžasná zkušenost. Natáčeli jsme v nádherné krajině se skvělými lidmi, nezapomenutelný byl samozřejmě hlavně Jozef Kroner a jeho nebytná fajfka. Moje postava vesnické dívky se jmenovala Anička Lokšová, ale nějakou historku z natáčení po mě nechtějte, vždyť od té doby uplynulo skoro padesát let ! (smích).
Jak se s tím smiřuje vaše rodina, že na ně máte málo času?
Můj muž říká, že jsem se zbláznila, že mám myslet také na sebe a s prací to už nepřehánět. Ale já si ten čas na ně vždycky udělám. Vnučky si třeba vezmu přes víkend na chalupu. Moje snacha už si zvykla, že o večerech můžu hlídat málokdy, ale zrovna dneska jsem je vezla na letiště. Tak vidíte! Nejsem jenom typická hlídací babička.
