Včera v tramvaji to bylo: dva muži v tlačenici u vchodu... živá scéna se sborem kapsářů v pozadí:
"To se mě ani nezeptáš, jak se mám?"
"Tak jak se máš?"
"Ani se neptej!"
Aha! Stalo se obecným zvykem postěžovat si na nepřízeň osudu, nedostatek prostředků finančních, zlou tchyni s dcerou podobného rázu - ale běda: on to nikdo neposlouchá, protože sám sveřepě sevřenými rty drmolí cos o zvýšení nájmu, o tchánovi, co svých naspořených peněz mladým vydati nechce...
Slunce, zrudlé hanbou, zapadá za hradbu činžáků a souprava vjíždí na náměstí; na refýži stohlavý dav. Z místa řidiče se ozývá varovný hlas: "Připravte se na nejhorší!"
Všichni křečovitě drží svá zavazadla. Někdo mi sahá po kapse... jenže penzi mám prozíravě v kapsičce trenclí: nejsem dnešní!
A už se jede!
Za okny tramvaje, postupující dvoukilometrovou rychlostí za hodinu, namačkaní pracující zasmušile pozorují pár šťastlivců uhánějících ve vozech "vyšší a luxusní třídy" a mě napadá, že pro všechny teď mám dobrou zprávu. Je o tom obrovském kole v Prátru, jakémsi svislém kolotoči ve vídeňském zábavním parku... vagónky se zdvíhají do nebetyčných výšin... jiné zas beznadějně klesají... ale co to? Všechno se to naráz zastavuje s notným skřípáním - asi dole nastupují nebo nějaká hádka, strojník umaštěným pucvolejem někoho majznul přes hubu, ale už se zas jede a ti, co byli nahoře, nezadržitelně klesají, a ti neužilí vystupují vzhůru ku kýženému hýření bohatců... Pěkně jsem si to vymyslel, ovšem zpředu se ozývá zlověstné hlášení: "Změna trasy!" Teď pojedeme po šestnáctce, pak na Mira máre, kolem vozovny a potom normálně! Někdo sípe Ježišmarjá, pustťe mě, já budu vystupovat... vidím, že moje jalové rozumování o Vídni, ostatně nevyslovené, nikoho nezajímá - kolem jsou velmi vážné, nezúčastněné tváře - ale už je tu konečná.
Jedna stařenka odmítá vystoupit... chybí jí taška, má jen ucha, čistě odříznutá..
"To se mě ani nezeptáš, jak se mám?"
"Tak jak se máš?"
"Ani se neptej!"
Aha! Stalo se obecným zvykem postěžovat si na nepřízeň osudu, nedostatek prostředků finančních, zlou tchyni s dcerou podobného rázu - ale běda: on to nikdo neposlouchá, protože sám sveřepě sevřenými rty drmolí cos o zvýšení nájmu, o tchánovi, co svých naspořených peněz mladým vydati nechce...
Slunce, zrudlé hanbou, zapadá za hradbu činžáků a souprava vjíždí na náměstí; na refýži stohlavý dav. Z místa řidiče se ozývá varovný hlas: "Připravte se na nejhorší!"
Všichni křečovitě drží svá zavazadla. Někdo mi sahá po kapse... jenže penzi mám prozíravě v kapsičce trenclí: nejsem dnešní!
A už se jede!
Za okny tramvaje, postupující dvoukilometrovou rychlostí za hodinu, namačkaní pracující zasmušile pozorují pár šťastlivců uhánějících ve vozech "vyšší a luxusní třídy" a mě napadá, že pro všechny teď mám dobrou zprávu. Je o tom obrovském kole v Prátru, jakémsi svislém kolotoči ve vídeňském zábavním parku... vagónky se zdvíhají do nebetyčných výšin... jiné zas beznadějně klesají... ale co to? Všechno se to naráz zastavuje s notným skřípáním - asi dole nastupují nebo nějaká hádka, strojník umaštěným pucvolejem někoho majznul přes hubu, ale už se zas jede a ti, co byli nahoře, nezadržitelně klesají, a ti neužilí vystupují vzhůru ku kýženému hýření bohatců... Pěkně jsem si to vymyslel, ovšem zpředu se ozývá zlověstné hlášení: "Změna trasy!" Teď pojedeme po šestnáctce, pak na Mira máre, kolem vozovny a potom normálně! Někdo sípe Ježišmarjá, pustťe mě, já budu vystupovat... vidím, že moje jalové rozumování o Vídni, ostatně nevyslovené, nikoho nezajímá - kolem jsou velmi vážné, nezúčastněné tváře - ale už je tu konečná.
Jedna stařenka odmítá vystoupit... chybí jí taška, má jen ucha, čistě odříznutá..
