Jana Saudka

Přítel, co o něm pořád mluvím, přítel z daleka, rozhodl se naučit po našem, česky. Jazyk Purkyňův! Masarykův! Dvoržak!
Začal se učit. Psal mi: hrůzou jsem zkoprněl. "Už u vás záhumenkoví kovozemědělci splnili vstřícný plán ve všech ukazatelích?"
Musel mít nějakou starou učebnici. Poslal jsem mu novou.
Psal: Na stole leží tužka. Jsem kanec. To je moje kniha!
Po několikaletém úporném studiu přijel. Na silnici si přečetl: "Pozor - děti!" Brzy pochopil, že to je jakýs rozkaz pro naše řidiče, aby na přechodu přinutili děcka skákat, běhat, padat na vozovku... Národ sportovců! Na jeho vysvětlení jsem dělal nezúčastněný obličej...
Vzal slovník, ženu a děti a šli se nasytit. Vrátil se skleslý - se spoustou poznámek na papírku. Co je to "obloha?" ptal se zoufale. Bylo to ke každému jídlu - ale v slovníku je nebe! Co jsem mu na to měl říct? Jídelníček mohl klidně být napsán čínsky - stejně by nic nepochopili. Katův šleh! Prso Panny Kutnohorské! To bude ten talíř z Kutné Hory! Kč 160!
Pobyl pár dní. Přišel s novinkou: někdo ho v hospodě "vobrážel vo brka". Vysvětlil jsem mu, že po něm žádali cigaretu. Vole! Pak "vymlasknul lampáče" (popil piva z poháru) atd...
Potom se zas připotácel, že se ho ptali, proč jsem za Komančů nevzal žolíka? Pomocí rukou, mezinárodními gesty mu objasňuji, že to znamená uprchnout do ciziny v době totality. Nechápe. Co jsou to "kucí?" ptá se. Chlapci, vysvětluji trpělivě.
Vposled vrátil se z výletu do města velmi bledý. V podzemce slyšel rozhovor dvou mladých dam: "Hele...Nóó... Né... Věro, fákt?!
To slovo, všude hojně frekventované, jím otřáslo. Anglicky "fucked" (čti fakt).
"Hele... Tys měla tóó?"
"Neé... fákt... prostě tó! Dóst dobrý..."
A byl zase na začátku...