Mám vás zařazenou jako komediální herečku. To se tak nějak stalo, nebo je to vaše přirozenost?
Nevím, myslím si, že jako většina klaunů jsem docela vážný člověk. Ale zřejmě to, jak se na jevišti projevuji, připadá lidem komické. Anebo se možná smějí spolu se mnou postavám, které hraju. Hrála jsem i vážné role, v komediích je mi ale líp. Možná i proto, že se na nás z médií valí samé negativní zprávy, a tak se mi nechce drásat diváky ještě v hledišti. Potřebuju bezprostřední reakci diváků, jejich smích miluju.
Umíte se smát i v životě?
Umím se smát, ale nějak poslední dobou potkávám čím dál tím méně lidí, kteří mě umějí rozesmát. Ale abych nepřeháněla – mám kolem sebe pár lidí, kteří to dokážou.
Patří mezi ně i váš manžel?
Jasně. Umí být neuvěřitelně vtipný. Dokáže mě rozesmát tak, že se směju ještě půl dne.
Kdysi jste prohlásila, že se těšíte, až budete jednou vrásčitá babička. Ještě pořád to platí?
To se to člověku říká, když je mu čtyřicet a má hladký obličej. Ale naštěstí mám dobrou genetiku, takže pořád nějak držím pohromadě.
Jak se tedy stavíte ke stárnutí?
Stárnutí je disciplína, se kterou není snadné se vyrovnat. Pro žádnou ženskou to není lehké a pro herečku, která musí stárnout před zraky diváků, je to o to těžší. Myslím, že kdybych nelezla večer na jeviště, tak bych řadu věcí, jako váhu nebo nějaké vrásky, vůbec neřešila, protože mám úžasnou rodinu, kde se na mě dívají láskyplnou optikou. Ale naštěstí moje postavy i ty, co hraju už třeba i patnáct let, můžou stárnout se mnou. Navíc je to mnohdy opět důvod k humoru. Mám chlapa, se kterým jsem celý život, a tak se spolu smějeme, jak jsme v těch hlavách stále stejní, jen ta těla si ta zemská přitažlivost formuje po svém. Je to na tomhle světě jediná spravedlnost, že nikdo nemládne.
2. května 2013 |
