Setkáváme se na natáčení pohádky Princ Mamánek. Jak jste reagovala, když přišla tato nabídka?
Byla jsem velmi překvapená. Nabídka přišla přes třetí osobu. Poslala mi ji moje dcera. Panu Budařovi se nepodařilo se mnou spojit přes Facebook a našel si dceru. Napsal jí, zda by byla tak hodná a poslala mi nabídku. Když jsem byla letos v březnu ve Vídni u ní, dostala jsem tu zprávu, přečetla jsem si to a říkám: Ježíšmarjá, je to možné? Kde na mě přišel? Pohádka a královna!
Co vás přesvědčilo nabídku přijmout?
Najednou se mi v hlavě rozsvítilo, že můj sen vždy byl zahrát si královnu, abych nezůstala jen v image jako princezna. Samozřejmě jsem odepsala, dala kontakt a poprosila jsem pana Budaře, aby mi poslal scénář, protože jsem to četla jen v mobilu a to není moc příjemné, tolik stránek. Ale proběhla jsem to a ten příběh se mi strašně líbil. Takže jsem ho nenechala dlouho čekat a slíbila jsem mu, že ano, že to budu dělat strašně ráda.
Roli královny před vámi měly hrát vaše kolegyně.
Samozřejmě jsem nevěděla, co všechno se před tím kolem Mamánka událo. Až později jsem všechno rešeršovala a googlovala. Pak jsem zjistila, že se to připravuje několik let a už to mělo jiné královny v obsazení. Nakonec jsem zůstala já, takže mě to strašně těší a cítím se poctěna.
KVÍZ: Rumburak, Xénie i Fantomas. Jak znáte seriál Arabela? |
Jde o pohádku, ale máte kostým, jehož nošení už není tak pohádkové…
Už nejsem zvyklá nosit takové těžké kostýmy. Ten můj má určitě nějakých třináct, čtrnáct kilo. Ono se to nezdá, ale to jsou všechno strašně těžké materiály. Pod tím kostýmem je jedna spodnička, druhá spodnička, obruč, korzet. Jsem sešněrovaná, že každý se mě ptá, jestli můžu dýchat. (smích) Ale je krásný a cítím se v něm dobře.
Všichni si vás pamatují jako princeznu Arabelu. Jsou některé vzpomínky stále hodně intenzivní a čerstvé? Na co ráda vzpomínáte?
Řekla bych spíš, že už je to dost vymazané. Ono za čtyřicet let jsem toho prožila mnoho. Jsem ženou, manželkou, maminkou třech dětí, babičkou. Čtyřicet let je strašně dlouhá doba a vzpomínám na Arabelu už tak z dáli. Někde vzadu to v hlavě mám, nemám to vymazané. Ale abych z toho stále žila? Ne. Jsem osoba, která žije dneškem. Mě zajímá, co dělám dnes a co bude zítra. Minulost se v hlavě snažím posouvat, protože ten „počítač“ (ukazuje na hlavu - pozn. red.) se v jistém věku zužuje.
V dvojce Arabely jste již nehrála, víme proč. Trvalo vám dlouho, než jste se vyrovnala s tím, že v pokračování neúčinkujete?
Zajímavé je, že nedávno jsem měla v rukách nějakou knihu a našla jsem tam originál dopisu, který mi napsal pan režisér Vorlíček. Psal o tom, že je donucen tuto roli přeobsadit, protože nároky mé tehdejší agentky byly vysoké a že Česká televize nebo Barrandov mi nemůže splnit požadavky, které si moje agentka vyžádala.
Teď když na to pomyslím, tak je to směšné a musím se usmívat, protože když vidím, co dnes vydělávají mnozí umělci, neříkám jen herci, jaké mají honoráře, to jsou úplně diametrální rozdíly. Takže škoda, že to leželo na penězích, jak se říká. To byla úplně směšná suma, když se to tak vezme. Ale on mi to tam krásně popisuje. Ten dopis jsem si schovala na památku, protože už nežije. Je to takový osobní dopis, kde mi řekl, že je mu to hrozně líto a že hrozně chtěl, abych Arabelu v pokračování hrála já, ale že to není možné a že mě musí přeobsadit. Nenapsal mi ještě tehdy, kdo to bude hrát, kdo přebere moji roli.
Jana Nagyová, její třetí manžel Toni Pulm, jejich dcera Sophie Emma a hereččina maminka
Mrzelo vás to moc?
Velmi. V tom roce 1991 jsem se i přestěhovala do Prahy, protože už jsem měla kostýmové zkoušky a tak dále. Byla jsem tedy přesvědčená, že všechno dobře dopadne. No, nedopadlo to. Byla jsem z toho trošku zatrpklá. Ale v Praze jsem zůstala sedm let, vzpamatovala jsem se a řekla jsem si: Asi mi to nebylo souzeno a ta Arabela, která byla první, má zůstat taková, jaká je. Tak zůstala i dodnes po čtyřiceti letech. A už nelituji.
Přestože jste po revoluci prožila sedm let v Praze, žijete opět v Německu, kam jste před lety přesídlila.
V Německu žiji 34 let, mezitím byly přestávky. Chvilku jsem byla v Rakousku v Innsbrucku, pak jsem byla zase v Praze, potom zase v Innsbrucku. Pak jsem se vrátila do Německa, chvilinku jsem byla v Holandsku. Říkám, že jsem dítě Evropy a je mi jedno, kde žiji, hlavní je, kde mám rodinu. To je moje zázemí. Je to, jako když začnete stavět dům. Potřebujete dobrý základ a tam, kde je, tam se dobře staví.
Sovák se k nám choval hodně arogantně, vzpomínají princezny na natáčení Arabely |
Já jsem si vybudovala svůj život v Německu bez toho, abych si všímala, jaké jsou tam zvyky. Prostě tam byl můj muž, moje děti a věděla jsem, že je to můj domov. Ačkoliv dnes se stále ráda vracím jak do Čech, na Moravu, na Slovensko, do Rakouska, kde žije dcera a vnučka.
Kolikanásobnou babičkou jste?
Dvojnásobnou. Jednoho vnuka mám na Novém Zélandu, je mu čtrnáct let. S ním se bohužel nestýkám, protože to není za rohem. Byla jsem tam sice dvakrát i chlapec byl jednou u nás, když jsem slavila padesáté narozeniny. Ale od té doby jsme ve spojení jen přes Instagram nebo Facebook. Doufám, že v nejbližší době, když skončí střední školu, že přijede. Sám řekl, že by se rád vrátil do Evropy a poznal rodinu, což je pochopitelné.
Co děláte pro to, abyste vypadala takto pohádkově? V čem tkví vaše tajemství?
To říkáte vy. (smích) Já si myslím, že ke svému věku vypadám přiměřeně. Zdravě se stravuji, mám pohyb, hraji golf, dělám walking, plavu, jezdím na kole. Žádné diety nedržím. Samozřejmě si někdy povím, že když jsem teď v Čechách jedla hodně knedlíků, které mám hrozně ráda, tak tomu doma trošku zase ulevím. Bude více ovoce, zeleniny, ryb. Udržuji si to plus, mínus, vždycky těch pět kilo nahoru, pět kilo dolů.
Jana Nagyová a její maminka
Vy se nebojíte ani vrásek.
Je třeba se naučit stárnout s důstojností. Musím se smířit s tím, že i moje máma byla stará, moje babička byla stará a i já budu stará. Krása jde zevnitř. Ne zvenku. Takže za všemi těmi vráskami, které mám, je životní zkušenost. Je vidět, že jsem už něco v životě prožila. Pozitivní i negativní věci. Musela jsem se se vším v životě popasovat, byly do toho i zdravotní problémy.
A to je to krásné, že na tom dnes stavím. Když hraji královnu, která má být vznešená, zkušená, tak pak nemusím nic dělat. Lidé se mi podívají do očí, vidí to a každou vrásku mi odpustí. Všichni, i mladé holky, si musí uvědomit jedno. Podívejte se na své maminky, babičky. Jsou krásné a není to o tom, abychom všechny vypadaly stejně, byly vyhlazené, bez vrásek. O tom není život.
Říkala jste, že žijete přítomností. Milujete svůj život přesně takový, jaký teď je?
Ano a velmi. Myslím si, že je to na mně i vidět. To je asi tím, že já si v životě dopřeji. Ráda cestuji. Když vydělám peníze, tak je dám do cestování, protože to mě obohacuje. Vidím nové zvyky, národnosti, přírodu, naučím se jíst novou kuchyni. Chtěla bych, aby všichni měli tu příležitost. Jsem hrozně sociálně založená. Někdy mě strašně trápí, že jsou velké rozdíly, že ty nůžky se stále více rozcházejí.
OBRAZEM: Jak vypadají hvězdy seriálu Arabela po letech |
Někdo si řekne: No jo, ona vydělá! Ona si to může dovolit. Ale já bych si opravdu přála, aby to bylo umožněno všem. Aby všichni lidé mohli do světa a viděli, jak se dá žít. Především by si ale měli uvědomit, že by k sobě měli být daleko lepší, ne zlí. Neměli by si závidět. Neměli by říkat, že soused letěl do Ameriky a já nemůžu. Každý by tam mohl jet, když pro to bude něco dělat. Ale sedět doma a čumět na televizi nebo do počítače, do mobilu, tak z toho si nevyděláte na to, abyste mohli jezdit.
Lidi by se měli chytit příležitosti. Jakákoliv práce je nutná a potřebná. Cokoliv budete dělat. Vážím si každé profese, protože vím, že kdybychom tu okolo sebe všechny neměli, nemohli bychom existovat. Ale všichni by si měli patřičně a přiměřeně vydělat na to, aby mohli spokojeně a šťastně žít. O tom to je.
