Na co váš otec zemřel?
Na infarkt. Sice se psalo, že na plicní embolii, ale nebyla to pravda. Táta se dlouho léčil se srdcem. V posledních letech měl navíc nadváhu, což jeho stavu moc nepřispívalo. Umřel náhle a okamžitě. Doufám, že se netrápil.
Jaký byl pohřeb?
Byly dva. Původně jsem chtěla udělat jen jeden v rodinném kruhu v kostele v Jablonci, kde měl nejbližší přátele. Jenže pak mě jeho pražští kamarádi a kolegové přemlouvali, že musím uspořádat ještě jeden v Praze, že přece nepojedou do Jablonce. Udělala jsem chybu, že jsem je poslechla.
Proč?
Protože v Jablonci přišla spousta lidí, kostel byl úplně plný a bylo to dojemně nádherné rozloučení. Ten v Praze? Den předtím mi začali ti kolegové a kamarádi volat a různě se omlouvat, že jsou vlastně tátův ročník a že na pohřby stejně starých lidí nechodí, protože prý jim to nedělá dobře. Přišlo tam nakonec pár lidí a bylo to smutné.
Co jste s tátou nestihli?
Spoustu věcí, měli jsme různé plány a sny. Protože jsem studovala a ještě k tomu pracovala, tak ten čas, který jsme spolu mohli trávit, byl omezený. Těšil se, až dostuduju a toho času si na něj a na společné cestování konečně udělám víc. Chtěl se mnou cestovat. Myslel si, že mi dluží něco z dob, když jsem byla dítě a on byl na zájezdech nebo v divadle do noci na představení. Ale myslím, že i tak se mi věnovat dost.
Jaký váš otec byl?
Byl bohém. Vychutnával si život až do konce. S ženskýma hodně laškoval, ale tím to podle mě končilo.
Kdy jste si jako dítě všimla, že je váš táta známý?
Vnímala jsem to už dřív, ale neuměla jsem rozlišit, jestli se lidi k tátovi hlásili proto, že byl jiný, nebo že ho znali. Takže úplně mi to došlo až v pubertě.
V čem se lidi o vás nejvíc mýlí?
Nejčastější omyl je asi tenhle: myslí si, že když jste malí, tak jste jako děti nebo natvrdlí. Všechno vám vysvětlují opravdu po lopatě jako dítěti a tak se k vám i chovají. Jenže já mám malé tělo, ale ne malý mozek, mám vejšku a pracuju jako ekonomka, tak se tomu někdy hořce směju.
