Jak jste pokročila s italštinou? Vypadá to, že v Itálii jste jako doma.
Bohužel moc ne a trochu mě to trápí. Nemám moc času se učit. Teď sice chodím na kurz, ale jak stárnu, jde to čím dál tím hůře. Asi bych potřebovala trávit více času přímo tam, v Itálii. Domluvím se, ale nejsem schopna mluvit o všem do hloubky, přála bych si mluvit plynule, všemu rozumět, zabřednout do italské debaty.
Vaše dcera Ema studuje italské gymnázium. Byla to příčina nebo spíš důsledek vaší vášně ke všemu italskému? Mluvíte spolu kvůli procvičování doma italsky?
Je pravda, že i přesto, že tím jazykem nevládnu, cítím se tam lépe než tady. Vášeň pro vše italské má i moje Ema. Příští rok bude maturovat, bohužel i z matematiky, protože ta je v Itálii povinná. Já bych s ní moc ráda mluvila italsky i doma, ale moc se jí do toho nechce, prý toho má za celý den dost, což chápu, ale pro maminku by to mohla udělat. Moje zoufalství došlo tak daleko, že jsem ochotná jí za to i zaplatit.
Uměla byste si představit žít třeba v Toskánsku, případně si zahrát v italském filmu? Sledujete italské filmy v původním znění?
Žít v Toskánsku si umím představit velmi živě, a nejen v Toskánsku. I když, žít tam natrvalo by asi taky nebylo úplně ideální. Ale mít tu možnost kdykoli tam jet, mít tam druhý domov, to by bylo asi ideální.
A zahrát si v italském filmu si dovedu taky představit. Třeba s mým oblíbeným hercem Pierfrancescem Favinem nebo s Toni Serviiem. S ním jsem měla tu čest setkat se osobně loni v prosinci po jeho představení Le voci di Dante, které hrál v divadle ABC a pak ještě na festivalu italského filmu MittelCinemaFest v Lucerně, který slavnostně otevíral svým filmem Qui rido io. V rámci tohoto festivalu je možné vidět to nejlepší z italské kinematografie, s českými titulky. Sledovat italské filmy v původním znění, bohužel nezvládám. Zatím.
Nedávno jste absolvovala kurz vaření u Emanuela Ridiho.
Ano. Konečně jsem uplatnila dárek od mé rodiny. Moc jim za to děkuji. Vařím ráda a italskou kuchyni miluji. Je tak rozmanitá a vlastně jednoduchá. Nejdůležitější je mít čerstvé a kvalitní suroviny. Byl to moc příjemný večer, vařili jsme všichni společně, k tomu popíjeli výborné italské víno, pak jsme si to společně snědli a ještě jsem si s Emanuelem procvičila italštinu. A pochválil mě.
Možná málokdo ví, že je herečka Jitka Sedláčková vaší švagrovou. V čem jste si blízké? Měly jste možnost si spolu zahrát?
Ano jsme švagrové víc jak 30 let, ale zatím jsem spolu ještě v ničem nehrály, ale to se může určitě změnit.
Jste stálou členkou Dejvického divadla už od jeho založení. Jaké to je, být součástí takové legendy v oboru?
V Dejvickém divadlem jsem v angažmá od roku 1992. Šli jsme tam celý ročník DAMU s Mirkem Krobotem, který byl náš ročníkový vedoucí. Postupně se začal rozpadat, přicházeli nové posily a z Dejvického divadla se stal fenomén, kam se není možné dostat. Já si toho moc vážím, že jsem jeho součástí. Dejvické divadlo se stalo za ta léta mou druhou rodinou.
Uvažovala jste někdy o tom, že opustíte stálé angažmá výměnou za profesní svobodu?
Neuvažovala. Pro mě je v životě velmi důležitá určitá forma jistoty a tím je Dejvické divadlo.
Vaše nejoblíbenější role na prknech divadla?
Nejraději hraju představení Vzkříšení, které režíroval Michal Vajdička.
Stíháte navštěvovat i jiná divadelní představení vašich kolegů?
Bohužel nestíhám, jen výjimečně. Myslela jsem si, že až Ema bude velká, tak zase začnu obcházet divadla. Přiznávám se ale, že když mám volný večer, jsem většinou ráda, že nikam nemusím. S přibývajícím věkem vyhledávám spíše klid a ticho.
Na televizní obrazovce vás diváci mohou vidět v různých seriálech v podobné roli, a sice v postavě lékařek. Není to pro vás protiúkol?
Máte asi na mysli Ordinaci a Případy mimořádné Marty, kde jsem v jedné epizodě taky hrála doktorku. Lékaři jsou většinou pragmatičtí a to já moc nejsem, takže dá se říct, že je to protiúkol. V létě jsem točila s režisérem Karlem Janákem miniseriál Agrometal, kde hraju „tetu Máňu“, takovou zapšklou, nevkusnou, manipulativní ženu. To byl taky protiúkol, ale moc jsem si to užívala. Protiúkoly jsou vždy trochu výzva, ale já se snažím ve všech rolích, co hraju, aby byl kus mě samotné.
Jaký máte vztah k západní medicíně?
To je trochu složitější. Já rozhodně neodmítám klasický, západní způsob léčení. Je až neuvěřitelné, čeho jsou dnes lékaři schopni a když jde o akutní pomoc, záchranu života, fyzické poranění nebo poškození je klasická medicína na místě. Ale co se týče běžných a chronických onemocnění, je můj názor takový, že je potřeba přistupovat k člověku jako k celku, že jakýkoli problém má někde svoji příčinu a nemoc samotná je jen důsledek. Že by lékaři měli přistupovat k pacientům komplexně a nahlížet na nemoc v souvislostech, a že by měli vzájemně spolupracovat.
V seriálu Případy mimořádné Marty jste si zahrála s vaší dávnou kolegyní z Dejvického Táňou Dykovou, která ztvárnila postavu vyšetřovatelky s nevšedními schopnostmi.
My se s Táňou znaly dávno, dávno předtím, než jsme spolu hrály. Od mých dvanácti do patnácti let jsem chodila do skupiny scénického tance Jiřího Rebce, kam chodila i Táňa, která je mladší.
Jak vnímáte současnou dobu, kdy světem lomcuje válka, pandemie, ekonomická krize či přírodní katastrofy.
Absolutně nepochybuji, že nás něco přesahuje. Vnímám to jako neoddiskutovatelný fakt. A dokonce si myslím, že to, co pouze vnímáme, cítíme, to co probíhá hluboko uvnitř každého z nás, je mnohem podstatnější než to, co vidíme, slyšíme nebo jak si to dokážeme vysvětlit hlavou.
Kam nebo ke komu se uchylujete, když je vám nejhůř?
Když je mi opravdu nejhůř, tak ke svým nejbližším, k rodině, k opravdovým přátelům a sama k sobě. Jdu do sebe, do klidu a navnímám si, že já jsem ta tvořivá síla, že pro sebe můžu chtít, a dokonce bych měla chtít jen to nejlepší. V tomto ohledu mi hodně pomáhá poslouchat Jiřího Ledvinku.
Jak pečujete o svou fyzickou a psychickou stránku?
Já jsem sportovec, takže aktivně. Jezdím na kole, na inlinech, plavu, nejraději v moři. Moře je pro mě moc důležitá energie, takže je to spojení fyzické i duchovní. Chodím načerpat energii do přírody, chodím do lesa. V tom mi pomáhá náš pes Amálka, protože ta potřebuje vyvenčit za každého počasí, i když mně se ven nechce.
Kdysi jste se věnovala scénickému tanci. Přijala byste účast ve StarDance?
Právě proto, že jsem kdysi tancovala a po pohybové stránce jsem, myslím si, docela dobře vybavená, jsem si vždycky moc přála jít do StarDance. Kdyby mě někdo oslovil dříve, neváhala bych a splnil by se mi můj malý sen. Teď už mi ale pomalu táhne na padesát a už bych o tom musela hodně přemýšlet.
