Politika a občanské aktivity nejsou herci Janu Potměšilovi cizí. I proto několikrát kývl na nabídku menší role v satirických pořadech s Tondou Blaníkem, kde se ukázal coby představitel takzvané „pražské kavárny“. „Připadá mi, že atmosféra je už nějaký čas hodně napjatá a jako bychom nechtěli slyšet druhou stranu. Asi jsem ještě nezažil, aby proběhla nějaká konstruktivní diskuze obou stran,“ míní. Klid v duši proto hledá i v přírodě.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Potkáváme se na půdě pražské botanické zahrady, kde jste před několika lety dokonce i sám zasadil strom, což je svým způsobem takový rituál. Vnímáte to tak?
Nejen jako rituál, ale dost možná i jako určitou mimořádnou posvátnou věc. Je v tom i jistá symbolika, protože jako každá rostlina i my potřebujeme mít své kořeny, místo, kde se jsme se zrodili a kde život začal.
Trávíte hodně času v přírodě? Jste rodilý Pražák, tak mě napadá, zda vám město není bližší…
Pro mě je strašně důležité unikat do přírody. I když vlastně nechci používat slovo unikat. Bydlím totiž v okrajové části Prahy, kde máme zahradu a hodně času trávím venku i s naší labradorkou. O víkendech, o prázdninách a kdykoli mám čas, míříme zase do jižních Čech k Táboru do vesnice Lom, kde mám své kořeny.
Cítím, že je potřeba vracet se na tato místa, která jsou s člověkem propojená a on s nimi. Vždycky tam naberu sílu, rychle si odpočinu a potkám své kamarády. Jezdíme tam navíc i s divadlem. Je úžasné, když si člověk najde čas, aby se zastavil a uvědomil si, jak fascinující síla přírody vlastně je bez ohledu na to, co se děje kolem nás.
To, že jste Pražák, jsem zmínila tak trochu záměrně, protože vaše zatím poslední filmová role byla postava šéfa pražské kavárny ve filmu Prezident Blaník. Byla to pro vás čestná role?
Ta postava tak nebyla úplně napsaná, ale ano, souhlasím s vámi, že nakonec vyzněla jako kápo kavárny. Byl jsem za příležitost velmi rád a moc si jí vážím. Celé to pro mě začalo ještě před tím, než se začal točit filmový Blaník, tedy v době, kdy vznikal seriál. Režiséři, kteří se na projektu střídají, mě poprvé oslovili v době, když se rozbouřila debata o tom, že jistá skupina lidí začala být označována jako pražská kavárna.
Na to jsem se spolu s paní režisérkou Helenou Třeštíkovou a ekonomem, mým kamarádem Tomášem Sedláčkem a dalšími objevil v jednom z dílů, kde sedíme za sklem kavárny a učíme se zvedat červenou kartu. Byla to taková role beze slov, ale hrozně mě to nadchlo, protože jsme byli spojeni s celou tou myšlenkou a nadsázkou, která je pro seriál typická.
Takže politická satira se vám zalíbila.
Ano, posléze jsem se v jiném díle jako člověk s hendikepem vydal za Tondou Blaníkem s nápadem, že by senátoři měli povinně přispívat na hendikepované, protože oni sami jsou vlastně také hendikepovaní (smích). Vím, že spousta lidí na to pak reagovala a bylo příjemné vnímat jejich zpětnou vazbu.
Jan Potměšil■ Narodil se 31. března 1966 v Praze. |
Když mluvíte o zpětné vazbě, nestalo se vám naopak, že by vám někdo ze známých vyčetl, že když se hlásíte k pražské kavárně, nemá si s vámi už co říct?
Úplně takto explicitně ne. Nestalo se, že bych se s někým přímo konfrontoval. Ale je samozřejmě součást normálního života, že někdo se kloní na jednu stranu a někdo zase na tu druhou. Může mě mrzet, že to například při prezidentských volbách byla takhle velká množina spoluobčanů, ale to je vše, co proti tomu mohu dělat. Uvědomil jsem si, jak je důležité, aby se o rozporuplných věcech mluvilo.
Zdá se mi, že témata, která jsou, mírně řečeno, vypjatá, moc neřešíme. Je jasné, že jsou tady tábory nebo skupiny lidí, kteří si rozumí, povídají si o politice a užívají si toho, že mají posluchače a souputníky. Ale asi jsem ještě nezažil, aby proběhla nějaká konstruktivní diskuze obou stran, ve které si oponenti dokázali své názory v klidu obhájit, vysvětlit či je jenom předložit.
Jste vy sám takhle asertivní a dokážete se o rozdílných názorech bavit v klidu?
Snažím se o to. Myslím, že v každém z nás je to ukryté a záleží na tom, jestli jste zrovna pod tlakem nebo stresem. Byl bych hrozně rád, kdybychom se my všichni učili říkat své názory v klidu a stejně tak i respektovat a vyslechnout si názor protistrany. Připadá mi, že atmosféra je už nějaký čas hodně napjatá a jako bychom nechtěli slyšet druhou stranu. Já bych byl samozřejmě také rád, kdyby většina lidí sdílela ty samé hodnoty jako já. Ale mám za to, že když se podle nich sám snažím žít – v rodině, ale i v profesi, je to vlastně cesta, jak je nenásilně nést s sebou.
Když na závěr opustíme vážná témata, co vás vlastně čeká v létě?Zamíříte do oblíbených jižních Čech?
Určitě to budou jižní Čechy a věřím, že se s rodinkou dostaneme také na chvíli k moři. Pak však nastanou prázdniny tak trochu pracovně-odpočinkové. Budeme s divadlem jezdit na hrad Kašperk, budeme také hrát Rozmarné léto v Praze a tak dále. Čeká nás letní sezona pod širým nebem, na což se moc těším. A zároveň si chci co nejvíc užívat léta s mými syny Šimonem a Honzíkem a mojí ženou.
Od studu k hereckým cenám„S vozíkem jsem si připadal nepatřičně“ Po autonehodě 8. prosince 1989 zůstal Jan Potměšil řadu týdnů v bezvědomí. Zprvu nebylo jisté, zda přežije a zda má poškozený mozek. Týden před osudnou tragédií odpromoval na pražské DAMU a okamžitě získal angažmá v Divadle na Vinohradech. Na vozík se poprvé posadil až pět měsíců od nehody. „Nejraději bych se prostyděl až pod zem. Měl jsem velký problém, když jsem vyjel na ulici a nedej bože mě někdo poznal. Najednou jsem si připadal nepatřičně. Navíc jsem neuměl věci běžného provozu. Když jsem přijel před drobnou překážku, jako je třeba obrubník, který dnes překonám, byl to velký problém,“ přibližuje herec.  Hlava v písku (2013)  Bony a klid (1988)  O Princezně Jasněnce a létající ševci (1987) Divadelní hra jako satisfakce Už roky Jan Potměšil působí v divadelním spolku Kašpar. Legendární hra Růže pro Algernon, v níž exceluje v roli postiženého Charlieho, patří k nejdéle hraným inscenacím v historii českého divadla. Premiéru měla už v roce 1993. Pro Potměšila to byla první hra, v níž se tvůrci nesnažili zakamuflovat jeho vozík. „Po jednom z představení jsem vyjel do baru a přítomný divák na mne vytřeštil oči s otázkou: ‚Vy jste ten vozík neodložil?‘ Pro mne to byla skvělá satisfakce, on ho bral jen jako rekvizitu! To celé je pro mne vlastně zprávou, že život nekončí, že pokračuje dál,“ vyprávěl herec později. Za další úspěšnou roli, a to v inscenaci Richard III., si vysloužil Cenu Alfréda Radoka. Vekslák i létající švec Před kamerou se Jan Potměšil pohyboval už jako dětský herec. Zahrál si například i ve slavném socialistickém seriálu Žena za pultem nebo v dalším známém seriálu Třetí patro. Opravdovou slávu mu přinesly až dvě role v roce 1987. První byl mladý automechanik a později vekslák Martin v Olmerově snímku Bony a klid a druhou švec Jíra v Troškově dosud nejlépe hodnocené pohádce O princezně Jasněnce a létajícím Ševci (na snímku). Kvůli pohádce musel absolvovat i řadu kaskadérských kousků. „Trpěl zavěšený na lankách pod jeřábem v různých výškách. O to víc jsem obdivoval jeho odvahu, se kterou se pouštěl do každého létacího záběru. Inu, mladý sportovec a nadšenec,“ vzpomínal po letech na natáčení režisér Zdeněk Troška. |
