Jste docela opálený. Může za to slunění se a koupání ve vaše novém bazénu?
Ne. Bazén si strašně užívám – to je velká paráda, když takto vyleze sluníčko –, ale opálený jsem hlavně proto, že jsme dostavovali barák, občas jsem pomohl s lopatou, byl jsem hodně na zahradě. Alespoň nějak jsem přiložil ruku k dílu.
Na co se z letošního léta těšíte nejvíc?
Asi že bydlíme v baráčku, který jsme si vysnili. Letos výjimečně v létě nezkouším, což se mi nestalo řadu let, takže se těším i na nějaký čas, který strávíme jako rodina pohromadě. Maruška je těhotná, termín porodu je v létě. První těhotenství jsem byl pracovně v cizině, takže jsem tolik nebyl po ruce, a jsem rád, že tentokrát budu. Hodně se těším na jeviště, že už se bude dát hrát, že lidi chodí do divadla.
Výbavičku a pokojíček už máte připravené?
Máme. Týden jsme malovali dětský pokoj, dětskou hernu. Máme tam Krtečky, je to krásné.
Kdo z vašich divadelních kolegů vás dokáže na pódiu vyvést z míry?
Jejda! Dlouho jsem měl tento problém s Dádou Gondíkem, kterého miluju. Trvalo mi dlouho, než jsem si na něho zvykl a vypěstoval jsem si určitou pohotovost. Ze začátku mě rozhazoval pořád a vším. Jsou takoví kolegové a ono je to hrozně hezké, protože člověka to opravdu udržuje na jevišti ve střehu.
Je těžké skloubit rodičovské povinnosti s vaší profesí?
Protože je Maruška výborná máma, tak já naštěstí těch povinností tolik nemám. Snažím se být k ruce, přebaluji, uspávám. Ale hodně se stará Maruška, takže zatím to jde. V pohodě to bylo teď, když jsme měli tři měsíce úplné volno. Problém bude, až budou všechna náhradní představení na podzim, kde se to sešlo. Bude to hodně napěchované, náročné a složité, ale vím, že to Maruška zvládne.
Která z vašich aktuálních rolí vám nejvíc přirostla k srdci?
Já to mám tak, že většinou mi přiroste k srdci ta poslední, protože je nová a rád dělám nové věci. Popravdě nerad hraju věci moc dlouho, mám rád, když se to mění, když člověk poznává nové postavy, role, kolegy. Musím říct, že pod Žižkovskou věží budeme hrát Lady Oscar, což je pro mě poměrně čerstvé představení a tam hraji fantastického, natroublého, hrozně hodného bývalého boxera. Hodný kluk, sympaťák. Baví mě s ním trávit večery.
Je nějaký zahraniční muzikál, který byste rád viděl v Čechách a byl v něm zároveň i obsazen?
Jsou muzikály, které bych hrozně přál českému muzikálovému trhu. Některé věci se ale tady ještě pořád učíme, my i diváci na ně musíme dozrát, abychom je na dané úrovni dokázali udělat, a vím, že některé ty věci zatím nepůjdou. Třeba krásný muzikál, dlouho se o něm v Praze mluvilo, je Kinky Boots. Ale je prostě strach ho uvést. Je nádherný, je to silné evropské téma, má to krásný příběh, dobrou hudbu, nádherná čísla. Ale zatím je tady ještě strach takové věci uvádět, ale je to škoda.
Měl jste někdy takové nervy, že jste uvažoval o změně profese?
To člověk jednou za čas má. Nevím, zda to patří ke každé profesi, to nemohu posoudit, ale k této určitě. Mluvil jsem se spoustou starších kolegů, časem se to nemění, dokonce se to horší. My vždycky hrajeme přesilovku. Nás je na jevišti méně než lidí v hledišti, nikdy to není úplně vyrovnaný souboj. Mnohokrát stojíte na jevišti sám proti celému hledišti a musíte si věřit. Všichni jsme ale jenom lidé a člověk si ne vždy věří stoprocentně. My herci jsme strašně přecitlivělá stvoření, asi právě kvůli tomuto. Takže občas se stanou věci, kdy člověk nad sebou začne pochybovat, a buď ho to vyhecuje k tomu, že začne víc dřít, víc na sobě makat, nebo ho to může zlomit v tom, že začne hledat úplně jinou cestu.
Vy jste někdy bojoval se svým sebevědomím?
Mockrát. To by vám řekla moje manželka. Ale jak říkám, to k tomu patří. Vždycky jsem o sobě hrozně moc pochyboval a vždy jsem hledal sílu být na jevišti. Ale pořád ji ještě nacházím a pořád mě to nakonec dovede na jeviště, protože to tam mám rád.
Co nebo kdo vás podrží v slabých chvílích a pohání dopředu?
Určitě manželka a rodina. Často mi pomůže i to, že si zpětně projdu věci, co jsem udělal a u nichž jsem si něco dokázal. Když jsem měl na výběr mezi rolemi, tak jsem se zpravidla snažil volit tu, u které jsem nevěděl, jestli ji zvládnu. Mám pocit, že na těchto věcech se člověk učí. Když vidím, že jsem nějaké výzvy zdolal, pomáhá mi to najít sílu, že to zvládnu znova.
Manželé Jan Kříž a Marie Křížová v Divadle Kalich (5. ledna 2018)
S manželkou jste vlastně muzikáloví herci. Poznáte doma, když na sebe něco hrajete? Když třeba něco zapomenete nakoupit...
Myslím, že v civilním životě jsem strašně špatný lhář. Ale ono je to dané tím, že mě lhaní z profesní stránky strašně baví. Takže většinou když začnu lhát, tak je to na mně vidět, protože mě ta situace vlastně baví. Je to něčím zajímavé, když je člověk donucen lhát nebo něco trošičku zapřít. Ale myslím, že manželka na mně vždy pozná, když lžu. Věřím, že z dobrých sedmdesáti procent to poznám i já na Marušce.
Čím začínáte letní scénu Divadla Kalich? A je vám třeba nepříjemné, že vidíte všechny obličeje diváků, vzhledem k tomu, že představení jsou v podvečer?
Sezonu budu začínat právě komedií Lady Oscar, na kterou se moc těším. Hraju s Janou Paulovou, Davidem Suchařípou... je tam nádherná parta lidí. Mám to představení hrozně rád a musím říct, že když mám koncerty, rád do lidí vidím. Člověk je víc kontaktní, komunikuje s publikem přímo.
Když je divadelní představení, nedělá mi to dobře, protože to často odvádí pozornost. Často koukáme směrem do hlediště, což je logické, když hrajete pro lidi. Ale je nepříjemné, když vám začnou těkat oči, protože vidíte až moc detailů a třeba nedejbože vidíte něčí výraz. To může člověka rozhodit. Může to být nepříjemné a matoucí, takže při představení mám radši v hledišti tmu.
Táta mi vyprávěl, že si kdysi po patnácti letech na jevišti nechal odoperovat šest dioptrií a najednou začal vidět diváky. Říkal, že po letech začal mít trému a že to byl zvláštní pocit.
Coby muzikant a herec můžete srovnávat – je lepší, když na koncertě vidíte fanoušky s mobilními telefony v rukou, nebo když diváci v divadle poslušně sedí a sledují?
Říká se, že příjemněji se hrají komedie, protože člověk odezvu cítí velmi jasně. Buď se lidi smějí, nebo se nesmějí. Kdežto když člověk hraje tragédii, je kontakt s hledištěm složitější. Nedá se to oblbnout, to vzájemné napětí tam buď je, nebo není. Já mám pocit, že vždycky jde vycítit, jestli jsou lidé napojení, nebo ne, ať už je to komedie, tragédie, koncert nebo cokoliv. To je to, co se vám nestane v kině, ale jenom v divadle nebo při živém vystoupení.
