„Já zjistil, že ze dne na den nemám žádné peníze a on mi nikdo nepomohl,“ vzpomíná Jan Kačer v pořadu 13. komnata na dobu, kdy ho komunisté vyhodili z pražského Činoherního klubu.
Věřil, že ostravské angažmá je jen přechodné, takže si tam nikdy nezařídil byt. Každý pátek se vracel do Prahy za rodinou, aby je v neděli zase opustil. „Trpěl jsem hrozným steskem,“ říká.
Jeho žena Nina Divíšková byla na tři dcery a domácnost sama.
„Tohle jí nikdy nezapomenu. Dokázala zázrak, který já bych na jejím místě nedokázal nikdy. Uživit ty děti. Nikdy jsme neměli hlad, vždycky tam bylo čisto, vypráno, vždycky tam bylo pochopení. Nikdy mi nic nevyčetla, i když jí to asi příjemné nebylo,“ říká Kačer.
V Ostravě vytvořil coby režisér pro umělce ostrov relativní tvůrčí svobody a dělal tam nezapomenutelná představení, na která začali jezdit i lidé z Prahy.
Zákazy dostával ale i tam. Komunisté stopli třeba jeho Příliš hlučnou samotu. „Ty zákazy byly striktní a nefér. Prostě se jim to nehodilo do krámu. Ona se jim totiž nehodila do krámu láska, která z Honzových představení vyzařuje. Oni chtěli řád a poslušnost,“ říká Jitka Smutná, která byla tehdy v Ostravě v angažmá.
Jak vnímaly nepřítomnost otce všechny jeho dcery a jak probíhal jeho výslech, prozradí v pořadu 13. komnata, který Česká televize odvysílá v pátek ve 21 hodin.
