Jakub Wehrenberg

Jakub Wehrenberg | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Zažil jsem báječná léta, i léta pod psa, vzpomíná Jakub Wehrenberg

  • 4
Herec a režisér Jakub Wehrenberg (42) začínal coby dlouhovlasý prvňáček v koprodukčním sci–fi seriálu. Na další seriál Malé dějiny jedné rodiny vzpomíná s nostalgií, protože mohl hrát po boku hereckých legend. U režírování získává cenné rady od Hynka Bočana, se kterým dokonce sepsal knihu rozhovorů.

Jak to bylo s vaším vůbec prvním hereckým angažmá a dlouhými vlasy?
Vyrůstal jsem v tak trošku hippie rodině a dlouhé vlasy jsem měl už jako školák na základce. A právě proto si mě filmaři coby žáka první třídy vybrali do koprodukčního seriálu Unterwegs nach Atlantis (Na cestě po Atlantidě), kam dlouhovlasé kluky potřebovali. Autorem scénáře byl Ota Hofman a stejně jako v jeho Návštěvnících i tam šlo o lehké sci-fi, cestování časem a podobně. Nedávno jsem si dokonce ten seriál přes internet koupil. Přišla mi sada DVD a já se tam vážně v jedné scéně našel!

Pocházíte z umělecké rodiny výtvarníků. Vnímáte i u vaší dcery pokračování v podobné oblasti?
Výtvarno jako takové mě spíš minulo, maximálně se u mě projevuje ve vizuální oblasti třeba v komponování barev, světel nebo celkových záběrů, ale nenamaloval bych nic. Zato dcera maluje moc hezky. Evidentně něco po svých prarodičích zdědila. Ale momentálně chce být cukrářkou, což je ostatně taky tak trochu výtvarný obor.

Kdysi jste s Alešem Hámou proslul jako dvojice Knedlo zelo vepř. Vaše recese na vlnách rádia byly legendární. Vzpomenete na nějakou nezapomenutelnou?
Tenkrát jsme se tomu hodně věnovali a snažili se do vysílání dostat jen to opravdu nejzábavnější. Dodnes si pamatuji třeba na scénku s klokanem, jehož návštěvu jsme telefonicky avizovali v jedné pražské zelenině. Personál nám na to dokonale skočil, byl dokonce připravený naskládat mu do klokaního vaku nákup a ohlídat, aby dostal správně vráceno.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Popularitu jste získal i díky své roli Kvida ve filmu Báječná léta pod psa. Které období svého profesního života byste označil jako báječné a které jako pod psa?
Co se týká profese herce, tohle bylo vlastně to nejbáječnější období, které jsem kdy zažil. Dotočil jsem Báječná léta, v seriálu Zdivočelá zem jsem dostal jednu z hlavních rolí a do toho jsem ještě natáčel s Aňou Geislerovou film v americké produkci, a to všechno v jeden měsíc! Něco takového se už nikdy neopakovalo. Naopak jsem pak už skoro žádné zajímavé role nedostal, což by se dalo charakterizovat jako léta pod psa, ovšem pouze pokud to spojím s herectvím. Začal jsem se věnovat režii. Hezké práce bylo a je čím dál tím víc, takže báječná léta jsou zpátky.

V kapele Hamleti hrajete na baskytaru více než 20 let osvědčené světové hity. Který z nich si nejvíc užíváte?
Nezatěžujeme posluchače vlastní tvorbou. Takže přesně tak. Jsme zábavní kapela a moc si to užíváme. Já osobně mám nejradši písničky od Bryana Adamse. Je to pro nás nejen kšeft, ale i velká zábava. Muzika je náš koníček, takže se vyřádíme, něco si vyděláme a ještě si u toho dáme pivo. Takže nemusíme ani moc chodit do hospody.

Dnes se věnujete zejména televizní režii, kterou jste se coby absolvent herecké konzervatoře učil za pochodu. Vzpomenete na nějaké perné chvilky?
Perné chvilky obecně zažijete ve chvíli, kdy se na vás obrátí produkce třeba s tím, zda už jste dělal s pěti kamerami, jeřáby a něčím podobným, a vy samozřejmě odpovíte, že ano, protože to tak vlastně je. Už jste u takového natáčení prostě někdy nějak byl. Ale jestli jako režisér, se už nikdo neptá. Potom nastává ta perná chvilka, kdy přes různé kamarády zjišťujete, o co vlastně jde. A přesně tak, všechno se učíte za pochodu.

Vaším prvním seriálem byly Malé dějiny jedné rodiny, kde jste hrál jednu z hlavních rolí Jana Koláře...
Bylo mi čtrnáct, když jsem do seriálu vstoupil, a bylo to něco úžasného! Už jenom hrát vedle Mileny Dvorské nebo Aloise Švehlíka byla nádhera. Tehdy jsem měl i svůj první velký zásek. Nešel mi nějak text do pusy a já se z toho rozbrečel, což pro mne bylo tenkrát něco nepředstavitelného. Ale díky kolegům a jejich přístupu jsem se uklidnil a všechno dobře dopadlo.

Dědečka vám tenkrát hrál Rudolf Hrušínský, jak vzpomínáte na něj?
Dnes je mi moc líto, že jsem si to hraní vedle něj vzhledem ke svému věku zase tak neužil. Bral jsem to z pozice puberťáka tak nějak normálně. Až dnes, když se na ty scény podívám, když seriál opakují, zírám na to s otevřenou pusou. Až dnes mi dochází, u čeho jsem to měl možnost vlastně být. Režisérem byl Ivo Paukert, tehdy největší osobnost televizní zábavy, které se dnes coby režisér věnuji i já. A já s ním mohl pracovat, což dnes vnímám také jako obrovskou poctu.

Seriál Malé dějiny jedné rodiny měl i své originální prvky.
Byl to vlastně první sitcom, navíc reflektoval aktuální dění, takže když jsme v úterý hráli hokej s Polskem, ve čtvrtek už událost Jan Kanyza v seriálu komentoval, což diváci kvitovali s úžasem.

Jakub Wehrenberg

Díky seriálu Zdivočelá země jste se spřátelil s režisérem Hynkem Bočanem, se kterým jste dokonce napsal knihu rozhovorů.
Přišlo mi zajímavé zaznamenat vzpomínky někoho, kdo pamatuje spolupráci s legendami jako třeba Jiří Sovák, Josef Kemr nebo právě Rudolf Hrušínský. Musel jsem Hynka Bočana chvíli přemlouvat, ale nakonec kniha vznikla a my si potykali, až když byla hotová. Dnes bydlíme kousek od sebe, chodíme spolu na pivo a Hynek mi předává svoje úžasné zkušenosti. Navíc se narodil ve stejný den jako můj táta.

Jste muž mnoha talentů. Co vás baví nejvíc?
Asi hraní v kapele. Mohlo by to vypadat i divně, že si člověk jakoby všechno dělá sám, ale tak to není. Jsou různé etapy, v každé vás osloví něco jiného, posouváte se. Člověk musí pořád něco nového vymýšlet, aby se neopakoval. Je fajn, když při tom můžu vycházet ze starších věcí z televizního archivu, který jsem měl možnost si dokonale projít a navazovat na staré mistry televizní zábav. A máte-li k ruce zajetý tým, kde všechno funguje jak dobře promazaný stroj, pak máte klid na práci, jak o předrevoluční době říkával Ladislav Štaidl.