Jak se u nás žije romské elitě

Na střední a vysoké školy se dostává pouze dvě stě Romů ročně.
Na střední a vysoké školy se dostává pouze dvě stě Romů ročně. Je to hodně, nebo málo?

Řekne-li se romská elita", většina lidí si vybaví známé romské aktivisty. Ti však už dávno ztratili glanc. V četných případech zpronevěřili získané peníze a přišli o důvěru i Romů samých. Volání neromské většiny po romské elitě, která by na sebe vzala úkol povznášet zejména problémovou část svého národa, však zní dál. A do značné míry je i vyslyšeno.

Z romské komunity, byť bez světel reflektorů, stále častěji vycházejí lidé zosobňující vzdělanost, poctivost, kultivovanost. Posuny, k nimž dochází u současné romské generace, jsou fascinující," říká úředník sekretariátu Rady pro národnosti vlády České republiky Ladislav Goral. Podle statistik se na střední a vysoké školy dostává dvě stě Romů ročně. A to je pohádka!"

Taje bílé populace

Padesátník Ladislav Goral z vlastní zkušenosti ví, jak těžká a dramatická byla cesta starší generace Romů za lepší profesní kariérou a úspěchem. On sám jako mladý kluk utekl za vidinou velkého světa z domova na středním Slovensku až do Prahy. To bylo v roce 1954. Šel se ucházet o práci v tehdejším Zemstavu. Vrátný Jan Michálek ho nejdřív poslal domů. Nemám kam," odpověděl Goral. Tak ho Michálek vzal k sobě domů na noc. Druhý den mu sehnal zaměstnání a nakonec, protože jeho manželství bylo bezdětné, se s manželkou stali jeho druhými rodiči. Jan Michálek mne naučil tajům bílé populace, šetřit, přemýšlet. Výplatu mi rozdělil na: tady máš, tohle ti uložím a tohle pošleš domů." Policejní rada Stanislav Daniel zase říká o svých začátcích: Rodiče mi přáli vzdělání, ale pomoci mi nemohli. Ani jeden neuměl číst a psát. S úkoly a vůbec se školou mi pomáhala starší sestra, která jako první z rodiny chodila do školy." V učení a posléze na policejní škole byl jediný Rom. Jako kriminalista si později ve Zlíně vydobyl respekt a autoritu. Dnes je policejním radou na Policejním prezidiu České republiky. I Ladislav Goral dále rostl: V zaměstnání jsem se vyučil, pak jsem vystudoval večerní průmyslovku. Nakonec jsem měl pod sebou partu sto padesáti lidí. Byl jsem velký pán." Po osmašedesátém se seznámil s disidenty, kteří žili v Praze 8. V roce 1974 dokonce založil s Petrem Pithartem a Zdeňkem Pincem skautský klub romských dětí. Po revoluci pak Goralovi nabídli práci v sekretariátu Rady pro národnosti. Považovali mne za člověka, který věci umí posuzovat z obou stran," popisuje svoji dráhu Goral. Svou ženu poznal na vojně v Levoči. Po večerce jsem utekl do cikánské osady a tam jsem ji poznal," vypráví. Jejich dcera dnes - jak jinak - studuje.

První inženýr

Nejen do řad státních úředníků směřují Romové, kteří chtějí víc než tradiční osud. Milan Ferenc, nejstarší ze sedmi bratrů, je dnes v Karviné známý a vážený člověk. V souvislosti s jeho podnikáním nejsou spojeny žádné průšvihy, neplete se do politiky. Dává práci více než stovce lidí. Ale nešlo všechno tak rychle. Rodina Ferenců přijela začátkem šedesátých let do Karviné z Popradu, tak jako stovky jiných slovenských rodin, za prací. Manželé Ferencovi neuměli číst ani psát. Otec našel práci jako kopáč, matka uklízela v hospodě. Se sedmi syny a dvěma dcerami žili v domku v havířské kolonii. Chodit do školy bylo u nás samozřejmostí. Ani jeden z nás nepropadal. Pro tátu byla práce otázkou cti. Zní to jako fráze, ale vím, jak byl hrdý, když ho třeba mistr pochválil," vzpomíná Milan Ferenc. On i všichni jeho bratři se vyučili, Milan jako první z rodiny Ferenců navíc získal maturitu. Po roce 1989 se Ferencové rozhodli založit stavební družstvo. O dva roky později vydražili první restauraci. Teď už mají čtyři. O mladých příslušnících klanu Ferenců Milan říká, že jsou jiní než on a jeho bratři. Mají mnohem více vědomostí. Mnozí dosáhli maturity, v rodině už je i první Ferenc s titulem inženýra.

Uč se, budeš připraven

Ještě za komunismu hledal svoji cestu životem i jáhen z českobudějovické diecéze Vojtěch Vágai. I on se dostal z romského bludného kruhu vlastně náhodou. Rodina, ze které pocházel, nebyla křesťanská, ale tradiční, rodiče i sedm bratrů chodilo do kostela jen občas. On se však dostal k ministrování - a víra se stala jeho posláním. Ve třinácti ministroval Vojtěch Vágai pět mší denně. Kněží začali mladého romského hocha podporovat. Když za komunistů pracoval na vrátnici - měl ochrnutou pravou ruku a dostal částečný invalidní důchod -, nosili mu skripta. Abych se učil. Počítali s tím, že jednou padne komunismus. Chtěli, abych byl připraven a mohl hned začít pracovat." Po převratu jej Miroslav Vlk, tehdy ještě biskup českobudějovické diecéze, dovedl k tomu, aby si udělal teologickou fakultu. Musíš mít vzdělání, říkal mi. Aby nikdo nemohl říct, že jsem tě vysvětil jenom proto, že jsi stál dvacet let u oltáře jako ministrant. Dneska jsem mu vděčný, protože lidi by si to dnes samozřejmě mysleli." Když začal Vágai studovat, bylo mu 31 roků. V roce 1993, když mu bylo pětatřicet, byl vysvěcen, pak ještě dodělával teologickou fakultu. Dnes už i jeho starší syn studuje, zatím průmyslovku.

Nevím, kam patřím

Málokdo si dokáže představit, na co mladí, inteligentní lidé romského původu při své cestě narážejí. Nejde jen o nedůvěru a ostražitost ze strany bílých, ale i o nepochopení ze strany vlastních lidí. Průkopníci mají vždy těžkou pozici," říká Vojtěch Vágai, setkávají se s pohrdáním nebo nedůvěrou bílých i s odsuzováním ze strany Romů, že zradili, že se odrodili. Dostat se ven z bahna však nutně nemusí znamenat opuštění romských kořenů." Vím, že někteří Romové měli tatínkovi za zlé, že nás neučí romsky. Myslel si, že to pro nás v době, ve které jsme vyrůstali, bude lepší," vzpomíná Claudie Lávičková. O rodičích mluví s úctou. Podporovali nás, mne a mé dva bratry, v tom, co jsme dělali, ale zároveň nechávali na nás, jak se rozhodneme žít a k čemu se hlásit." Pro ni samu tato svobodná volba znamenala i pocity nejistoty, nezařazenosti. Nevěděla jsem, kam vlastně patřím. Jestli se mám chovat víc jako Romka, nebo Češka. Co vlastně která varianta obnáší."Dnes se Claudie angažuje v proromské" osvětě. Zapojila se do skupiny mladých Romů Anthingoi, kterou před několika lety dala dohromady poslankyně Monika Horáková. Byl to pro mě obrovský přínos. Poznala jsem tam lidi, kteří mi byli blízcí, kteří mi rozumějí a já jim, na které se mohu kdykoli obrátit a oni na mě. Mnozí měli podobné osudy," vypráví Claudie. Dvaadvacetiletá dívka nyní pracuje v obecně prospěšné společnosti, kde se připravují romské vzdělávací projekty, v poslední době ji pohltila putovní výstava o romské historii.

Ohrožená maturita

Pořád jako ze staré doby však zní příběh třicetileté Margity Lakatošové. Její příběh je str-hující i tím, že pochází z rodu olašských Romů, kteří zvlášť silně lpí na svých tradicích. Když mluví o svém zrání, vzpomíná Margita hlavně na lásku a snahu rodiny pochopit a respektovat vlastní dítě i ve chvíli, kdy si vybere zcela odlišnou životní cestu. Při rozhodování, kam po škole, pomohli Margitě učitelé, kteří upozorňovali rodiče na její nadání a šanci dostat se na gymnázium. Podařilo se. Pak však byla ohrožena maturita. Schylovalo se ke svatbě, protože rodiče mě kdysi zaslíbili jedné rodině. Měla jsem strach, že celé čtyři roky studia budou na nic. Chtěla jsem to zvrátit. Do toho ale umřel tatínek, a to u nás znamená rok držet smutek. Takže ze svatby sešlo." Šance jít k maturitě však byla ohrožena ještě jednou. Jedna rodina nám vyhrožovala, takže jsme se z existenčních důvodů museli odstěhovat k maminčiným příbuzným na Moravu." Naštěstí tehdy rodiče spolužáků Margitě nabídli, že se může na maturitu připravovat a bydlet u nich. Pro moji rodinu to byl první zážitek, kdy pochopili, že od Čechů nemusí čekat jen zlé, že jsou i ochotni ve vážné situaci pomoci," vypráví. Nyní pracuje jako sociální pracovnice se zaměřením nejen na Romy, ale i ostatní národnostní menšiny. Až dokončí studium pedagogiky na filozofické fakultě, chce své místo přenechat někomu jinému, byť téma Romů a menšin opustit nehodlá. S potěšením kvituje, že přibývá i Olachů", kteří se dostávají na školy a jsou ochotni se společensky angažovat.

Byla bych nezaměstnaná

Jana Horváthová byla jedna z mála Romek, jíž start do života umožnilo vskutku intelektuální zázemí rodičů. Jejím otcem je bývalý disident Karel Holomek. Podobně jako rodina Stanislava Daniela také rodina Holomkova pochází z těch velmi málo moravských romských rodin, které přežily holocaust a které žily značně integrovaným životem již před druhou světovou válkou. I to jí pomohlo v cestě ke vzdělání. Rodiče ji odmala vedli k tomu, že jen když se bude dobře učit, bude si jednou moci vybrat povolání, které ji bude bavit. Představa, že skončím jako uklízečka, byla pro mne natolik děsivá, že jsem byla na gymnáziu fakt šprt. Navíc jsem díky svému kádrovému škraloupu věděla, že musím být lepší než ostatní, aby mne nemohli odmítnout." Díky otci Jana Horváthová získala vášeň pro historii. Založila v Brně Muzeum romské kultury. I když je dnes na mateřské, bez práce dlouho nevydrží. Jana Horváthová připisuje právě dobrému rodinnému zázemí zásadní význam: Nikdy bych nevystudovala, kdybych vyrostla v průměrné romské rodině, kde ani tatínek, ani maminka nemají vzdělání, ani vztah k němu, ani nemohou pomoci, motivovat. Asi bych byla nezaměstnaná jako většina Romů."

Romku na škole nechceme

Poslankyni Monice Horákové, která později vystudovala psychologii na vysoké škole, dokonce předsudky dosti primitivního rázu málem znemožnily přijetí na střední školu. Ne však ze strany rodičů, ti ji i jejího bratra ke studiu vedli odmala. Rodiče se nám hodně věnovali a moje máma jakožto učitelka byla velmi přísná, byla jsem pečlivě vychovávané dítě. Brácha pořád ležel v knihách a četl, celé dětství, pak šel na gymnázium, na medicínu, a tak směřoval ten svůj poklidný intelektuální život už od nějakých deseti let. I já jsem věděla, že chci mít střední školu." Monika Horáková měla na základní škole vyznamenání. Udělala s dobrým pocitem přijímačky i talentovky. Nepřijali mne. Rodiče začali zjišťovat proč, šli za ředitelem a ten jim řekl: No, víte, my už jsme tu jednu Romku měli a ona v prvním ročníku otěhotněla a školu nedokončila. Rodiče udělali kravál', a tak mě přece jen vzali."

Heleďte, já nekradu

Svou porci předsudků dodnes dostává i jáhen Vojtěch Vágai z Českého Krumlova. Když jsem se nastěhoval na faru ve Větřní, lidi nevěřícně zírali: Co je to tam za černýho kluka? Koho nám to sem nastěhovali? Po převratu jsem začal pracovat na místním úřadu jako kooptovaný poslanec. Zkrátka, trvalo tak pět šest roků, než připustili, že ten černý kluk je s nimi rovný, že umí promluvit na veřejnosti a že se dovede vzít o to, co se ve vesnici děje," popisuje své začátky. Stejně jako u Stanislava Daniela, chvíle pravdy přišla i v nejosobnější sféře - ženy obou mužů nejsou Romky. Zděšení, nedůvěra, obavy - to všechno zažili v rodinách svých nastávajících. Můj tchán byl přesvědčený, že každý černý kluk krade," líčí Vojtěch Vágai dnes již s úsměvem. Muž v kolárku však zpřísní, když vypráví, s čím se setkává dodnes. Když přijedu do cizího města nebo nakupuji v obchodě, kde mě neznají, vždy sleduji, jak po mně pokukuje prodavačka, jestli nekradu. Tak jdu za ní a řeknu: Helejďte, já nekradu, mě nemusíte hlídat."

Vtipy o Cikánech

Nikdy jsem se netajila tím, kdo jsem, z jaké rodiny pocházím. Proto mě zarazilo, když mi na střední škole došlo, že spolužáci, až na nejbližší kamarádky, to netuší. Ukázalo se to ve chvíli, kdy jedna spolužačka prohlásila, že by všechny Cikány poslala do plynu," líčí Claudie Lávičková. To bys tam ale poslala i mě," odvětila tehdy. Spolužačka chvíli nechápavě zírala, pak začala ze své vize" rozpačitě slevovat. Když si spolužáci Jany Horváthové vyprávěli vtipy o blbých Cikánech, jen mlčky a trpně přihlížela. Nebylo to na mně tolik vidět, nikdo to nevěděl. Jen já jsem vnímala svou odlišnost a v podstatě jsem se za ni styděla. Nepřiznala jsem se k ní ani na základní, ani na střední škole," přiznává úspěšná historička. Na druhé straně ji právě tyto předsudky popoháněly. Na základní a střední škole byl Rom v nejlepším případě objektem legrace. Řekla jsem si: když platí Cikán rovná se debil, udělám si vysokou školu. A nikdo mi nebude moci tohle říkat," vysvětluje své tehdejší pohnutky Jana Horváthová. Dnes se již zcela sebevědomě hlásím k tomu, co jsem, bez ohledu na to, co si kdo myslí. Vždycky jsem cítila, že jsem jiná, nějaký přecitlivělý cvok. Teď, když jsem v kontaktu s Romy, vidím teprve, že jsem normální, že jsem jako oni." Občas se Janě Horváthové stane, že si před ní někdo odplivne, a několikrát ji nepustili do restaurace. Už mě to tak nezraňuje. Jenom večer raději sama nikam nechodím a děti všude doprovázím, protože mám o ně strach. Bohužel, asi je to na úkor jejich samostatnosti," přibližuje vzdělaná krásná žena své absurdní starosti.

Nechci být Rom z profese

Romové by si měli pomoci sami - soudí mnoho představitelů takzvané bílé většiny. Tudíž nechť se jejich elita" stará o ten zbytek". Ale nová romská elita zahrnuje vzdělané mladé lidi schopné se prosadit ve své profesi, ve společnosti jako celku, a je absurdní klást jim péči" o všechny ostatní skupiny stejné rasy" jako povinnost. Tito lidé lámou předsudky ve svých povoláních a je jen jejich volba, zda se rozhodnou navíc angažovat pro takzvanou romskou problematiku. Žádný z Romů, kteří dosáhli vyššího vzdělání, nemá povinnost pečovat o svoji komunitu. Někteří lidé to však tak vnímají. Jako morální povinnost. Ale to je nesmysl. Myslím, že lidé mohou být více přínosní tím, že budou dělat svou profesi. Můj bratr je chirurg a funguje velice dobře. Zachraňuje lidem životy a je absurdní, aby místo toho spravoval romské záležitosti," říká poslankyně Monika Horáková. Potvrzuje to i jeho žena - a zároveň švagrová Moniky Horákové Jana Horváthová: Rozhodl se pro medicínu a té se musí naplno věnovat. I když je hrdý Rom, všechno dění bedlivě sleduje a nenechává ho klidným." Monika Horáková sama teď řeší otázku své budoucí orientace. Jsem otrávená z permanentního přívlastku romská" poslankyně. Už se cítím vůči romským záležitostem vyhořelá. Vystudovala jsem psychologii, takže vím, že umím a že chci dělat i jiné věci," vysvětluje své momentální rozpoložení. Jeden z jejích výroků je symbolický: Mám obavu, aby se ze mne nestal Rom z profese." Nedávno tedy udělala poměrně zásadní rozhodnutí. Romské záležitosti mi braly strašně moc času, energie. Odcházím z různých institucí a organizací s tím, že už je dost lidí, kteří mě mohou nahradit, a budu se věnovat věcem, které jsem musela opomíjet." I Vojtěch Vágai jakožto duchovní má na tuto věc jednoznačný názor: Jsem tu pro všechny. Někdy mají Romové tendence si mne přivlastňovat, ale to nejde. Poslanec, lékař, stejně jako duchovní musí být pro všechny, ať jsou bílí, černí nebo jacíkoli. Své zkušenosti s romskou nálepkou má i Jana Horváthová. V souvislosti s mou kandidaturou do Rady české televize musím říct, že mne dost štvalo, když mne všichni brali jako romskou kandidátku. Toho, kdo je tady za Romy. Vůbec nikoho nezajímalo, že jsem historik, že jsem pracovala v televizi a znám odbornou problematiku. Že mohu zastupovat i ostatní lidi, nejen Romy. Varianta být profesionálním Romem je hrozná. Ale je hrozně těžké z toho uniknout."