Tak trochu to připomíná filmy Chorus Line nebo Formanův Konkurs. Ale opravdu jen trochu. Chybí tu nervózní zákulisí, masa lidí spojená stejnou nadějí a rozdělená pocitem konkurence i touhou být ve stejném okamžiku lepší než ti ostatní. Ale motiv je totožný. Uspět. Dostat se mezi vyvolené. Mít šanci být hvězdou.
"Tak, tady se postavte, tak. Nejdřív se nám stručně představte a pak se vás na něco zeptáme. Pořád se přitom dívejte do kamery," uslyší každý adept od Libora Kodada, šéfredaktora Snídaně s Novou, který má hvězdy vybrat. Sám si jde sednout do publika k ostatním čtyřem porotcům. Ti vidí samozřejmě uchazeče na pár metrů od sebe na živo, ale jejich oči se soustředí hlavně na obrazovku, která jej snímá.
Tady totiž nejde o to, jak člověk vypadá ve skutečnosti, ale jak mu to sluší v televizi. Proto když Kodad klade otázky, nedívá se na tázaného, ale na obrazovku. Uchazeči naopak mají potřebu odpovídat a dívat se přitom na něj. "Mně to neříkejte, říkejte to divákům," uslyší pak. Pokud si nedají pozor, budou mít v kolonce "pohyb před kamerou" málo bodů a skončí v poli poražených.
A těch zbude po tomto konkursu hodně....
Nonstop přehlídka "talentů"
Za dobu, co existuje v Česku, ba i v Československu televize, ještě nikdy neproběhl tak velký konkurs na moderátory, jaký nyní uspořádala Nova.
Tři tisíce dvě stě dvacet osm zájemců z celé republiky, kteří doufají, že postoupí mezi posledních šestnáct, změnilo týmu vedenému Liborem Kodadem prázdniny v téměř nonstop přehlídku "talentů". Uvozovky jsou na místě - jen málokdo z uchazečů totiž přesně tuší, jaká část jeho umu je pro televizi vlastně tou nejdůležitější.
Výrazně převažují dívky. Mnohé z nich dokážou hodnotitele řádně překvapit. Tak třeba tím, že se před kamerou objeví někdo zcela jiný, než je vidět na předem zaslané fotografii. "Některé dívky si nechaly udělat profesionální fotografie - když sem přijdou, jen stěží je poznáváme," říká dramaturgyně a moderátorka Lenka Hornová.
Připomínku, že černá a bílá nedělají kameře dobře, také mnozí hodili za hlavu. Co se týče oblečení, v improvizovaném studiu se střídají většinou všední trička a kalhoty, ale nechybějí ani výrazné kreace včetně večerních šatů.
To není možný! vyhrknou porotci unisono, když se podívají na monitor, na kterém se objevil detail tváře jednoho z uchazečů. "Vy máte barevné kontaktní čočky, že jo?" ptá se Lenka Hornová. "Ano, mám," přiznává mladík. Zapírat by nemělo cenu - tak blankytnou modř příroda nesvede. "Ale ladí vám hezky ke košili," uznává porotkyně. "To sice jo, ale jestli se nebudete dívat do kamery, tak jste si je bral zbytečně," upozorňuje kameraman.
Všichni chtějí brzy vstávat
Jmenuji se..., je mi... let, přijel(a) jsem k vám z... a v současné době pracuji jako... Podle tohoto schématu se měli všichni adepti hned v úvodu představit.
Řeklo by se, že to je to nejjednodušší, něco, co se dá očekávat, a co se dá dokonce perfektně doma nacvičit. Taky tento úkol brali všichni jako zahřívací kolo. (I když zahřívat se nikdo moc nemusel, ve studiu bylo hrozné vedro, a tak bylo velmi často slyšet prosbu na přítomnou maskérku: Jaruško, mázněte ho, strašně se nám leskne.)
I další bod scénáře se asi dal čekat a na otázky typu: Jaké jsou vaše koníčky?, Proč jste se přihlásil? a Jaký typ pořadu byste chtěl moderovat? všichni bez větších problémů odpovídali. A všichni skoro stejně, jako podle šablony. Všichni se chtějí stát moderátory, protože je baví práce se zajímavými lidmi, a téměř všichni by chtěli brzy vstávat a uvádět Snídani s Novou. Jen výjimečně se někdo přiznal k jiné, rovněž přirozené motivaci: Zajímá mě popularita a také peníze.
Ale jedna odpověď byla mimořádně originální. Zazněla v Ostravě a jejím autorem byl mladík, kterého už asi nebaví být vojákem z povolání. Na otázku, proč ho láká televize, reagoval dost pohotově: "Sloužim čtyřiadvacetihodinove služby a jsem psychicky odolny." V paměti porotců také zůstane jeho představa o hlavním předpokladu pro práci moderátora: "Moderator musi mit kazeň."
Můžete chodit, mávat, zpívat
Diváci tohoto adepta asi nakonec na obrazovkách neuvidí, i když právě jemu se podařilo něco výjimečného: zaujmout, neztratit se v záplavě tváří.
Právě k tomu vybízí Libor Kodad v další disciplíně. To si adept stoupne na značku číslo dvě, což v praxi znamená, že je vidět celá jeho postava.
"Můžete gestikulovat, chodit, mávat, zpívat, dělat všechno, čím byste teď právě diváky zaujal."
"Víte co, já asi půjdu domů, protože moderátorka asi nejsem. Jsem zvyklá na psaný text a moderovat, to není moje," řekla při pražském konkursu osmadvacetiletá herečka Andrea. "To se stalo teprve podruhé, že by někdo sám reálně zhodnotil své šance a schopnosti," ocenila její upřímnost Lenka Hornová.
Na konkurs se vůbec přihlásila spousta herců, ale také třeba rozhlasových moderátorů. Ti tak velký problém s volnou disciplínou neměli. Dost často však porotci viděli bezradné máchání rukama, sklopené oči a slyšeli reakci: "Tak teď fakt nevím..." Anebo: "Tý jo, tak co bych vám tak řek?" Hodně se zpívalo (dokonce árie z Rusalky), imitovalo (Peu, peu, panéé, pojďte si hrát!)... Zdálo by se, že právě tento úkol měl porotce nejvíc pobavit.
Ale byla disciplína, která v tomto ohledu vyhrála: znalostní test. Občas se stalo, že si porotci jak na povel zakryli ústa deskami, které drželi v ruce, nebo dělali, že jim něco upadlo, jenom aby si tázaný nevšiml jejich obličejů rudých smíchy.
"Kolik členů má Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky?"
"Tři plus předseda."
"Kdy vznikla Česká republika?"
"Jé, tak to nevím, já se o politiku moc nezajímám."
"Kdo napsal knihu Tajuplný ostrov?"
"Jules Verne." (jméno řečeno přesně tak, jak se píše)
Kamera ublíží i hezkým tvářím
Často také členům poroty začaly cukat koutky úst, hned jak na ně "vybafla" tvář z obrazovky. Nutno dodat, že objektiv kamery je hodně zlý a i velmi hezkým tvářím dokáže neuvěřitelně ublížit. A taky přidává kilogramy a zvýrazňuje akné... Ale občas bylo slyšet poznámky: Hmmm, kočka!
Televize dokáže udělat z člověka hvězdu nepoměrně rychleji než třeba film nebo hudební průmysl. Stejně rychle však umí někoho z paměti diváků vymazat. Je to její přirozenost - neustále polyká čerstvou krev a jen ti opravdu nejlepší a nejschopnější se udrží. Ostatní spadnou do kategorie hvězdiček, jejichž další osud je nejistý.
Patří k typickým rysům lidské povahy, že si člověk myslí, že právě on patří k těm vyvoleným. A vidina popularity je příliš silná na to, aby se výrazněji prosadily pochybnosti. "Myslím, že bych mohl moderovat Milionáře nebo Áčko," zaznělo na konkursu mnohokrát. "Nejraději bych byla moderátorkou zpravodajských pořadů," prohlašovaly dívky, které zjevně o této profesi měly až příliš zjednodušené představy. Lze jim to zazlívat? Jen sotva.
Hnací silou konkursu totiž není pokus o reálnou snahu posoudit své schopnosti, ale naděje. A ta pracuje s imaginací. Projekcí sebe sama na místo, které zaujímá někdo jiný. Odtud je už jen krůček k pocitu: Kdybych měl (měla) tu šanci, určitě bych to dělal (dělala) líp.
Na své si přijdou i diváci
Nova sleduje tímto konkursem hned několik cílů. Ten prvotní je jasný - najít do ranního živého bloku Snídaně s Novou nové, neokoukané tváře. Mladé lidi, kteří ostatním zpříjemní vstup do nového dne, moderátory, kteří ovládají umění improvizace a nezmění přímý přenos v sérii nepředvídaných infarktových situací.
Dvojice vzejde z finálového zábavného pořadu 1. září a odmoderuje první Snídani o dva dny později. Zda uspěje, či ne, to záleží už jen na ní. Neméně zajímavé jsou však i další důvody konkursu. Není vyloučeno, že se tímto způsobem objeví i lidé schopní působit v jiných pořadech.
Z aktuálního diváckého hlediska je nejatraktivnější třetí důvod. Tedy jakási lehká forma Reality Show, při níž ti před obrazovkami mohou rozhodnout o osudu vybraných kandidátů telefonickým hlasováním.
Takže nakonec si přijdou na své i diváci. A o ně přece především jde. Hvězda se totiž nerodí před kamerou - ale především v křeslech či pohovkách před televizorem. Pokud tam neuspěje, sebelepší propagační kampaň a další, všude na světě běžně používané postupy k sebepropagaci televizí, vyjdou na prázdno. Proto je také v této souvislosti poněkud směšné slovo protekce. U milionu jednoduše neplatí.
|
UKÁZKA Z TESTU | ||
|
Otázka |
Správná odpověď |
Co také zaznělo |
|
Kdy byla bitva na Bílé Hoře? |
1620 |
1848 |
 Budu chodit těmito dveřmi pravidelně? |
 Porotci byli v dobré náladě. Někdy až moc. |
 Blonďatá dívka se nervózně dívá do kamery. |
 Sem se mi dívejte! |
 Porotci každého uchazeče známkují. Pět bodů je nejvíc. Předměty jsou: všeobecný rozhled, mluvený projev, vizuální dojem, bezprostřednost, pohotovost, smysl pro humor, pohyb před kamerou, rozhovor. |
 Napřed se nám stručně představte. A přitom se pořád dívejte do kamery. |
 Ještě před vstupem do improvizovaného studia každého vylepšovala maskérka. |
