Jak obstát sám před sebou

Stáří v domově důchodců nebo léčebně dlouhodobě nemocných neskýtá právě idylický obrázek podzimu života. Ani pro zbytek rodiny to nebývá jednoduché. Ať už je totiž k podobnému řešení přiměla sebeobtížnější životní situace či objektivní nemožnost poskytnout některému z rodičů s těžkou diagnózou potřebnou péči, cítí pravděpodobně výčitky svědomí.

Předchází jim složité oboustranné rozhodování, ale i obavy z lidských řečí. Reakce sousedů a známých mohou být tím příkřejší, čím příznivější podmínky mají sami. Jsou však tím posledním, čím by se dotyční měli zabývat. Jenom oni totiž prožívají životní situaci, která je nutí zvolit určité řešení. Postarat se kvalifikovaně o člověka s Alzheimerovou chorobou nebo těžkou formou senility je práce na plný úvazek. V předtuše komplikací, jež by pro rodinu znamenala jeho nemoc, se často pro odchod do domova rozhodne rodič sám. Pokud je jeho rozhodnutí pevné, asi ho těžko něco změní. Ve silách rodiny je však probrat společně všechna pro a proti a zjistit o příslušném zařízení co nejvíce informací. Staří lidé si totiž dovedou jen mlhavě představit, jak zásadní změna životního stylu s minimem soukromí je očekává. "Rozhodně nepřijímejte podobnou oběť od relativně soběstačné babičky, která vám bude chtít pomoci vyřešit bytovou situaci, nebo ušetřit peníze za nezbytnou pečovatelku," soudí pražská psycholožka Naděžda Verecká. "Jednou byste na to vzpomínali jako na své neodpustitelné selhání."

Autorita v bílém

"Když jsme odváželi maminku do léčebny dlouhodobě nemocných, cítili jsme se s bratrem strašně," vypráví paní Miluše z Prahy, která si nepřeje uvést své celé jméno. "Přesně podle přísloví, že rodiče se dokáží postarat o libovolný počet dětí, ale děti pořádně neposlouží ani jednomu z nich." Její výčitky byly trochu iracionální. Její matka prodělala druhou mozkovou mrtvici, ochrnula na půl těla a s jejími 109 kilogramy váhy s ní těžko pohnul i její zdatný syn. Navíc nutně potřebovala odbornou lékařskou a rehabilitační péči. "Dnes maminka slušně vládne rukou, a dokonce se za pomoci opěrného zařízení pokouší chodit. Máme velkou naději, že se bude moci vrátit domů. Když se s ní však pokouším cvičit já, je samá výmluva. Jsem pro ni pořád jen malá holka, která jí nemá co poroučet. S autoritou zdravotních sester a lékařů prostě nemohu soupeřit," říká paní Miluše.

Z nudy je možné umřít
Pokud se v domově důchodců či seniorů, jak se jim dnes spíše říká, některý z vašich blízkých ocitne ještě ve chvíli, kdy mu slouží hlava i tělo, pravděpodobně si mezi svými vrstevníky dokáže vybudovat slušnou pozici. Mnohdy zde dokonce nalezne azyl před krutostí vlastního dítěte. "Bratr je těžký alkoholik a když přišel z hospody, často tatínka bil. Otec se ho bál," stěžuje si padesátiletá paní z Prahy - i ta si přeje zůstat raději v anonymitě. "Sama žiju v podnájmu, a tak se otec rozhodl pro domov důchodců. Říká, že je tam šťastný, já však štěstí necítím. Jsem z toho na nervy. Chodím za ním tak často, jak můžu, ale i to mi připadá málo." Podle psycholožky Verecké jsou úvahy o tom, co bylo a kdo z rodiny to zavinil, pochopitelné, leč nepříliš plodné. Daleko vhodnější je zeptat se sám sebe, čím mohu danou situaci zlepšit a jak udělat vše, co je v mých silách. Tím nejzásadnějším jsou časté návštěvy bez nervózního pokukování po hodinkách. I v případě vlastních rodičů může začít fungovat zhoubný mechanismus "sejde z očí, sejde z mysli". Proto je dobré určit si pevný rytmus návštěv a dodržovat ho za každou cenu. Stejně důležité je však prožít čas, kdy jste spolu, naplno a s radostí. Bojujte proti nudě a rezignaci, které staré lidi sužují možná víc než nemoci a věk. Žijí v prostředí, kde se nejdůležitější chvílí dne stává podávání jídla.

Blahodárná síla vzpomínek
"Když jsem před mnoha lety chodívala za babičkou, trápilo mě, jak bezcílně kouká do zdi nebo pozoruje vlastní sepnuté ruce v klíně," vypráví pětapadesátiletá Jarmila Ježková z Příbrami. "Právě proto jsem ji 'donutila', aby pro mě sepisovala své vzpomínky a texty starých písniček. Každý den celé hodiny měla co dělat a také jí to dodalo potřebný pocit užitečnosti a důležitosti." Podle doktorky Verecké má vzpomínání na mládí na staré lidi zázračný účinek - jako by z té doby čerpali energii a sílu. Má však význam i pro vás. Dozvíte se věci, které by už navždy mohly zůstat ztraceným tajemstvím. Vyslechnete magické informace o svých kořenech, o lidech, ze kterých jste se narodili.

Doteky mládí
Také vaše vyprávění "ze současnosti" má pro rodiče veliký význam. Mluvte i o věcech, které se vám zdají být úplně všední a vlastně nepodstatné: Anička dostala dvojku z diktátu, Honzovi roste zub moudrosti, sousedé natírali plot. Právě těmito "banalitami", které o životě rodiny vypovídají nejvíce, se budou rodiče zaobírat až do vaší příští návštěvy. Umožníte jim tak být v duchu s vámi. Počítejte s tím, že vašimi nejzaujatějšími pozorovateli se stanou vlastní děti. Každým svým gestem i slovem je učíte, jak se chovat ke starým lidem, a tedy i k vám v době, která na sebe nenechá dlouho čekat. "Nechoďte na návštěvy v depresi a plni pocitu viny. Vaši rodiče by to snadno vycítili, znají vás přece tak dobře," konstatuje doktorka Verecká. "Snažte se spíš hledat dobré stránky současného řešení. A nezapomínejte - staří lidé, trávící konec života mimo rodinu, mají velkou potřebu fyzického kontaktu. Touží, abyste je hladili a objímali. Chtějí cítit vaši dlaň ve své. Dopřejte to jim i sobě."