Jack London: Tulák po hvězdách

Obvyklá bolest, působená svěrací kazajkou, byla v mém těle, ale má mysl byla tak netečná, že jsem si už neuvědomoval bolest o nic víc než podlahu pod sebou nebo zdi okolo. Nikdo nikdy nebyl v příhodnějším stavu mysli a ducha pro takový pokus. Rozumí se, že jsem za to měl co děkovat své naprosté slabosti. Ale bylo v tom ještě něco víc. Dlouho jsem se školil, abych dovedl zapomínat na bolest. Neznal jsem pochyby ani strach. Zdálo se mi, že celým obsahem mé mysli je naprostá víra v její převahu. Tato netečnost mi připadala téměř jako sen a přece působila svým způsobem kladně, takřka až na vrcholu exaltace. Začal jsem soustřeďovat svou vůli. I tehdy tělo ztrácelo citlivost a trnulo následkem ztráty oběhu krve. Upjal jsem svou vůli k malíčku na pravé noze a umínil jsem si, že tento prst musí v mém vědomí přestat žít. Umínil jsem si, že tento prst zemře - že zemře, pokud jde o mne, který jsem jeho pánem a něco zcela jiného než on. To byl nejtěžší zápas. (...) Nebyl tu však ani stín pochybnosti, která by narušovala mou víru. Věděl jsem, že ten prst zemře, a poznal jsem, když umřel. Umíral článek po článku, přinucen mou vůlí. Ostatní bylo snadné, ale pomalé, to připouštím. Článek po článku, prst po prstu přestaly existovat prsty na obou mých nohou. (...) Přišel čas, kdy přestal existovat kus mého těla od kotníků dolů. Vrchol mé naprosté exaltace byl takový, že jsem nepocítil ani sebemenší hnutí radosti nad svým úspěchem. Nevěděl jsem nic, než že nutím své tělo, aby zemřelo. Věnoval jsem se jen a jen tomuto úkolu. Prováděl jsem jej tak důkladně, jako když zedník klade cihly, a považoval jsem své dílo za samozřejmost, za jakou považuje svou práci zedník. (...) Nejvíc mě zaráželo zdánlivé zvětšování mozku. Nepřekročil stěnu lebky, a přece se mi zdálo, že jeho povrch je už mimo lebku a rozšiřuje se dál. Bylo to provázeno jedním z nejpozoruhodnějších pocitů nebo zážitků, s jakými jsem se kdy setkal. Čas a prostor, pokud tvořily obsah mého vědomí, se nesmírně rozšířily. A tak, když jsem otevřel oči, abych si to ověřil, viděl jsem, že stěny mé těsné cely se rozestupují dál. V jedné chvíli mě napadlo, že kdyby se tak rozestupovala celá věznice, musely by být vnější zdi San Quentinu na jedné straně daleko v Tichém oceáně a na druhé straně by musely zasahovat do nevadské pouště. K tomu se přidružila myšlenka, že může-li jedna hmota prostupovat druhou, pak stěny mé cely mohou projít stěnami věznice, proniknout stěnami věznice a tak přenést mou celu mimo věznici a mě na svobodu. (...) A pak přišly světelné záblesky a byl jsem pryč. Skokem jsem se vyhoupl na střechu věznice a nad kalifornskou oblohu a byl jsem mezi hvězdami. Říkám vědomě »mezi hvězdami«. Kráčel jsem mezi hvězdami. Byl jsem dítě.