Když odpovídá na otázky, působí ostražitě. Přestože je usměvavá a milá, je cítit, jak pečlivě si dává pozor, co říká. Snad je to tím, že v počtu nelichotivých drbů ze soukromí, které se o ní veřejnost dočítá v novinách a časopisech, se může z představitelek českého showbyznysu srovnávat snad jen s Lucií Bílou.
Nechtějí vaši rodiče, abyste se radši vrátila domů do Beskyd? Zvlášť když čtou spekulace o tom, zda máte či nemáte přítele, dluhy, pocuchané nervy a nevím co ještě?
Je mi pětatřicet, takže něco takového jsem od rodičů už dlouho neslyšela. Samozřejmě jim to není jedno, ale telefonujeme si co druhý den. Vědí o mně úplně všechno. Takže také vědí, co je lež a co ne.
Fakt se vůbec nediví?
To víte, že je to někdy zaskočí. Ale mají jiné starosti než přemýšlet nad bulvárními novinami. Na vesnici je úplně jiný život.
Narodila jste se na horách, je vám to v Praze nějak prospěšné?
Hory mi možná daly tužší kořínek, jak se říká. Byla jsem zvyklá odmalička tvrdě pracovat. Přišla jsem ze školy a šla pomáhat na pole.
Z toho, co se o vás dá dočíst, to právě moc nevypadá...
To myslíte, jako že si lidé o mně myslí, že jsem líná? Nebo že jsem příliš křehká a zranitelná? Jako bych byla navždy zařazená do takové divné škatulky... Jenže já jsem vždycky tvrdě pracovala a byla soběstačná. Ono se to jen prezentovalo jinak. Myslím, že ženská, která je schopna postarat se o sebe i o dítě, by neměla mít nálepku „nesamostatná“.
To zní až feministicky...
Nejsem žádná feministka. Každá žena je přece jiná. Nic proti těm, které jsou radši doma, manžel jim dává kapesné a jsou rády, že se v podstatě nemusí o nic starat. Samozřejmě, že přes svou soběstačnost mám momenty, kdy bych si moc přála, aby se o mě někdy někdo staral. Ale jsem obyčejná máma a zatím mi nic jiného nezbývá než se spoléhat sama na sebe. Dělám vše pro to, aby se Artur měl dobře.
Co to je „aby se měl dobře“? Abychom byli finančně zabezpečení, abych přišla z práce domů a byla v pohodě, milá, veselá a svěží. Aby nepoznal, že mám nějaká trápení. Myslím, že si to tak nějak představuje každá máma.
Čím to je, že většina popových zpěvaček řeší partnerské problémy? Má nepravidelnost jejich práce neblahý vliv na vztahy?
Samozřejmě. Ženy, které dělají tuhle práci, jsou neustále ve společnosti, upravené, voňavé, mají kolem sebe spoustu kolegů. Dokážou se samy uživit. To některým mužům vadí. Chtěli by je mít víc doma, jen pro sebe. Těch, kteří dokážou ženě nechat volnost pro její práci, je méně.
Co je to volnost?
To, že můžu úplně v klidu, aniž by partner žárlil, odjet pracovat.
Vadí vám kritiky? Teď nemyslím články z bulváru, ale hodnocení vaší práce.
Když jsem začínala, připadalo mi, že si lidé i kritici zpěváků trochu víc vážili. Že se hudba toho či onoho žánru nebo interpreta buďto líbila, nebo nelíbila, ale že zpěváky neuráželi. Teď mám pocit, jako by každý, kdo zpívá nebo vůbec vystupuje více na veřejnosti, byl v novinách zesměšňován, pomlouván. Co se týče kritiků, tuhle práci nedělám pro ně, ale pro lidi, kteří chtějí chodit na moje koncerty, chtějí si kupovat moje desky. Chci dělat muziku, která je příjemná, která vytváří pohodovou náladu. Vždycky, když připravuju desku, přemýšlím, kdo ji bude poslouchat, a dělám někdy i kompromisy.
Nemělo by to spíše vytrysknout z duše a nezabývat se tím, jestli se to pak bude někomu líbit?
Samozřejmě, že všechno, co dělám, tryská z mé duše, jak říkáte. Píšu si také texty, které jsou o mých pocitech, a spolupracuji i na hudbě. Někdy mám chuť zazpívat si třeba jazzrockovou písničku, ale kdybych natočila celou takovou desku, myslíte si, že by si ji moji posluchači, kterých si vážím, koupili?
Jste taková romantička, jak se zdá z vašich písniček, nebo je to pracovní image: princezna, která přiláká holčičky-fanynky?
Pokud tím myslíte, že mám ráda hezké věci, že mi dělají radost maličkosti, pak jsem romantik. Co se ale týče běžného života, jsem realistický romantik a někdy i pesimista.
Realistický romantik? Co si mám pod tím představit?
To, že si vychutnávám pro někoho třeba obyčejnou situaci - když jdu s přítelem třeba do kina a nikdo si nás moc nevšímá. Pro mnohé jste zpěvačka z estrád a časopisů? Nebojíte se, že se okoukáte? Proč se tak často objevujete v médiích?
Ale to přece není moje vina. Mají o mě zájem.
Opravdu?
Opravdu. Novináři z bulvárních časopisů volají: Co je nového, co bychom o vás mohli napsat? Odpovím, že připravuji novou desku. Zajímá vás to? Oni řeknou, že to zrovna ne. Kdyby tak bylo něco ze soukromí... No tak o čem jiném mám mluvit? O tom, že vodím malého do školky, že mu čtu pohádky, že mi stále podhrabávají plot mí psi a utíkají? Že jsem dostala střevní chřipku? Nakonec se v novinách stejně objeví, že jsem se vyspala s jedním kolegou. Přitom jsem s ním akorát stačila odzpívat jeden duet před televizní obrazovkou. Tak to funguje.
Proč tedy s nimi mluvíte o chřipce, o synovi? Proč neřeknete: Stop, to je moje soukromí a do toho nikomu nic není?
Protože aspoň někdy mám šanci, že napíšou pravdu. Teď nedávno volali, abych se přiznala (!), že zjistili, že mám přítele. Samozřejmě, že odpovím: Ano, je to pravda. I když náš vztah nechci moc rozebírat, protože nám to není moc příjemné. Neprožíváme zrovna nejklidnější období.
Vrátím se k původní otázce. Nevede okoukanost k tomu, že lidé nevnímají, co vlastně zpíváte?
Jsou tací a tací. Některé pomluvy odradí od nákupu desky. Jiní za mnou přijdou po vystoupení pro podpis a říkají: Jé, vy jste úplně normální. Čekali jsme, že budete nějaká divná, nevím jaká... *
IVETA BARTOŠOVÁ se narodila v roce 1966. Pochází z Frenštátu pod Radhoštěm. Od roku 1983 se začala prosazovat v amatérských pěveckých soutěžích. Změnu pro ni znamenala spolupráce s Petrem Sepéšim, po jehož tragické smrti navázala spolupráci s orchestrem Ladislava Štaidla. Ten se pak stal na řadu let i jejím životním partnerem, má s ním syna Artura. Celkem nazpívala sedmnáct alb. Je známa také vystupováním v muzikálech. Za prodej alba Ve jménu lásky získala platinovou a dvojplatinovou desku, která byla nazvána comebackem století. Je také držitelkou tří Zlatých a několika Stříbrných a Bronzových slavíků.
Nechtějí vaši rodiče, abyste se radši vrátila domů do Beskyd? Zvlášť když čtou spekulace o tom, zda máte či nemáte přítele, dluhy, pocuchané nervy a nevím co ještě?
Je mi pětatřicet, takže něco takového jsem od rodičů už dlouho neslyšela. Samozřejmě jim to není jedno, ale telefonujeme si co druhý den. Vědí o mně úplně všechno. Takže také vědí, co je lež a co ne.
Fakt se vůbec nediví?
To víte, že je to někdy zaskočí. Ale mají jiné starosti než přemýšlet nad bulvárními novinami. Na vesnici je úplně jiný život.
Narodila jste se na horách, je vám to v Praze nějak prospěšné?
Hory mi možná daly tužší kořínek, jak se říká. Byla jsem zvyklá odmalička tvrdě pracovat. Přišla jsem ze školy a šla pomáhat na pole.
Z toho, co se o vás dá dočíst, to právě moc nevypadá...
To myslíte, jako že si lidé o mně myslí, že jsem líná? Nebo že jsem příliš křehká a zranitelná? Jako bych byla navždy zařazená do takové divné škatulky... Jenže já jsem vždycky tvrdě pracovala a byla soběstačná. Ono se to jen prezentovalo jinak. Myslím, že ženská, která je schopna postarat se o sebe i o dítě, by neměla mít nálepku „nesamostatná“.
To zní až feministicky...
Nejsem žádná feministka. Každá žena je přece jiná. Nic proti těm, které jsou radši doma, manžel jim dává kapesné a jsou rády, že se v podstatě nemusí o nic starat. Samozřejmě, že přes svou soběstačnost mám momenty, kdy bych si moc přála, aby se o mě někdy někdo staral. Ale jsem obyčejná máma a zatím mi nic jiného nezbývá než se spoléhat sama na sebe. Dělám vše pro to, aby se Artur měl dobře.
Co to je „aby se měl dobře“? Abychom byli finančně zabezpečení, abych přišla z práce domů a byla v pohodě, milá, veselá a svěží. Aby nepoznal, že mám nějaká trápení. Myslím, že si to tak nějak představuje každá máma.
Čím to je, že většina popových zpěvaček řeší partnerské problémy? Má nepravidelnost jejich práce neblahý vliv na vztahy?
Samozřejmě. Ženy, které dělají tuhle práci, jsou neustále ve společnosti, upravené, voňavé, mají kolem sebe spoustu kolegů. Dokážou se samy uživit. To některým mužům vadí. Chtěli by je mít víc doma, jen pro sebe. Těch, kteří dokážou ženě nechat volnost pro její práci, je méně.
Co je to volnost?
To, že můžu úplně v klidu, aniž by partner žárlil, odjet pracovat.
Vadí vám kritiky? Teď nemyslím články z bulváru, ale hodnocení vaší práce.
Když jsem začínala, připadalo mi, že si lidé i kritici zpěváků trochu víc vážili. Že se hudba toho či onoho žánru nebo interpreta buďto líbila, nebo nelíbila, ale že zpěváky neuráželi. Teď mám pocit, jako by každý, kdo zpívá nebo vůbec vystupuje více na veřejnosti, byl v novinách zesměšňován, pomlouván. Co se týče kritiků, tuhle práci nedělám pro ně, ale pro lidi, kteří chtějí chodit na moje koncerty, chtějí si kupovat moje desky. Chci dělat muziku, která je příjemná, která vytváří pohodovou náladu. Vždycky, když připravuju desku, přemýšlím, kdo ji bude poslouchat, a dělám někdy i kompromisy.
Nemělo by to spíše vytrysknout z duše a nezabývat se tím, jestli se to pak bude někomu líbit?
Samozřejmě, že všechno, co dělám, tryská z mé duše, jak říkáte. Píšu si také texty, které jsou o mých pocitech, a spolupracuji i na hudbě. Někdy mám chuť zazpívat si třeba jazzrockovou písničku, ale kdybych natočila celou takovou desku, myslíte si, že by si ji moji posluchači, kterých si vážím, koupili?
Jste taková romantička, jak se zdá z vašich písniček, nebo je to pracovní image: princezna, která přiláká holčičky-fanynky?
Pokud tím myslíte, že mám ráda hezké věci, že mi dělají radost maličkosti, pak jsem romantik. Co se ale týče běžného života, jsem realistický romantik a někdy i pesimista.
Realistický romantik? Co si mám pod tím představit?
To, že si vychutnávám pro někoho třeba obyčejnou situaci - když jdu s přítelem třeba do kina a nikdo si nás moc nevšímá. Pro mnohé jste zpěvačka z estrád a časopisů? Nebojíte se, že se okoukáte? Proč se tak často objevujete v médiích?
Ale to přece není moje vina. Mají o mě zájem.
Opravdu?
Opravdu. Novináři z bulvárních časopisů volají: Co je nového, co bychom o vás mohli napsat? Odpovím, že připravuji novou desku. Zajímá vás to? Oni řeknou, že to zrovna ne. Kdyby tak bylo něco ze soukromí... No tak o čem jiném mám mluvit? O tom, že vodím malého do školky, že mu čtu pohádky, že mi stále podhrabávají plot mí psi a utíkají? Že jsem dostala střevní chřipku? Nakonec se v novinách stejně objeví, že jsem se vyspala s jedním kolegou. Přitom jsem s ním akorát stačila odzpívat jeden duet před televizní obrazovkou. Tak to funguje.
Proč tedy s nimi mluvíte o chřipce, o synovi? Proč neřeknete: Stop, to je moje soukromí a do toho nikomu nic není?
Protože aspoň někdy mám šanci, že napíšou pravdu. Teď nedávno volali, abych se přiznala (!), že zjistili, že mám přítele. Samozřejmě, že odpovím: Ano, je to pravda. I když náš vztah nechci moc rozebírat, protože nám to není moc příjemné. Neprožíváme zrovna nejklidnější období.
Vrátím se k původní otázce. Nevede okoukanost k tomu, že lidé nevnímají, co vlastně zpíváte?
Jsou tací a tací. Některé pomluvy odradí od nákupu desky. Jiní za mnou přijdou po vystoupení pro podpis a říkají: Jé, vy jste úplně normální. Čekali jsme, že budete nějaká divná, nevím jaká... *
IVETA BARTOŠOVÁ se narodila v roce 1966. Pochází z Frenštátu pod Radhoštěm. Od roku 1983 se začala prosazovat v amatérských pěveckých soutěžích. Změnu pro ni znamenala spolupráce s Petrem Sepéšim, po jehož tragické smrti navázala spolupráci s orchestrem Ladislava Štaidla. Ten se pak stal na řadu let i jejím životním partnerem, má s ním syna Artura. Celkem nazpívala sedmnáct alb. Je známa také vystupováním v muzikálech. Za prodej alba Ve jménu lásky získala platinovou a dvojplatinovou desku, která byla nazvána comebackem století. Je také držitelkou tří Zlatých a několika Stříbrných a Bronzových slavíků.
