Když jste v osmašedesátém na půl roku utekl do Paříže, jak moc vážně jste to myslel? Domýšlel jste tehdy do důsledku, že možná nikdy neuvidíte svou rodinu, nebo jste byl přesvědčený, že se za půl roku zase vrátíte, jak se potom i stalo?
Když nás na přání těch pravých českých komunistů obsadila v srpnu 1968 Rudá armáda, bylo mně a mé manželce jasné, že už se na Západ jen tak nedostaneme. Využili jsme tudíž první příležitosti a emigrovali do Francie, kde jsme měli dobré známé. Kvůli rodičům jsme nechtěli odejít navždy, plánovali jsme tak pět let jezdit po světě a pak se vrátit. O pražském jaru jsme si nedělali velké iluze, šlo pořád o komunisty, a ruská okupace nás také příliš nepřekvapila. Ruští soudruzi si prostě přijeli udělat pořádek ve své říši, čeští soudruzi jim v ní začali dělat ideologický guláš. O našem předčasném návratu z Francie rozhodla nutnost požádat o politický azyl. Tím bychom si zavřeli cestu domů navždy, a tak jsme se radši rozhodli pro návrat. Dali jsme přednost rodičům, kamarádům, milovaným místům, česky mluvícím dětem, které mají babičky a dědečka, před politickým mučednictvím v cizí zemi.
Máte k těm, kteří naopak dali přednost „mučednictví“, obdiv?
Ano, mám.
Říkal jste, že politické režimy a státní zřízení jste nikdy nebral tak vážně, aby vám ovlivňovaly život. Opravdu nikdy vás momentální politická atmosféra nějak zásadně neštvala?
Když mně nehrozilo vězení - i když jsem měl v jednom období namále - proč bych si kazil svůj osobní život? Za totality byla ale nutné kličkovat, improvizovat, a to se nejlépe dařilo při svobodném povolání. Pro slušné lidi s normálním občanským zaměstnáním musel být bolševismus peklo - pokud se nepřizpůsobili a na oko neakceptovali socialistický způsob života. To byla asi ta nejrozumnější volba, protože nějakým vzdorem by stejně nic nevybojovali. Stejně všechno nakonec rozhodl Reagan a americká vojenská převaha nad Rusy.
7. února 2017 |
Co jste měl na mysli tím „namále“?
V roce 1982 jsem byl opakovaně vyslýchán pro podezření ze špionáže pro Spojené státy. Pletky s StB jsem míval často - kvůli kontaktům s údajně protistátní studentskou organizací Tataři, kvůli vystoupení na majáles, který přerostl v protikomunistickou demonstraci, kvůli rozvážení balíčků rodičům emigrantů. Ze všeho jsem se celkem bez šrámů vylízal, ale špionáž, to už přestávala být legrace. Dodnes nevím, co za tím vězelo, a ani po tom nepátrám. Chovali se ke mně při výsleších celkem slušně, a když jsem po jedné výhrůžce požádal o vystěhováni z Československa, druhý den se mi omluvili s tím, že si jen dávali dohromady nějakou mozaiku a že vlastně proti mně nic nemají. Ale na nervy mně zahráli, už jsme se skoro s manželkou a pětiletým synem pakovali do nějakého lágru v Rakousku.
