Filmové Vary 2018
Sledovat další díly na iDNES.tvMáte nabitou divadelní sezonu, přesto jste říkala, že budete trochu zvolňovat. Ale pravda je trochu jiná.
Iva: Zatím to nejde tak rychle zabrzdit. Když jste rozjetá s autem, tak to má určitou brzdnou dráhu. Červen byl velice hustě obsazen, dvě představení Audience, jedno představení Lesa ve Studiu DVA a svoji autorskou hru v divadle Kalich. Ještě pořád se mi zdá, že nemáme úplně dozkoušeno, takže to přináší únavu s autorskou starostí, aby to bylo co nejlepší. Pak mám ještě několik inscenací. Pro mě to byla vlastně divadelně nejintenzivnější sezona, jakou jsem kdy zažila.
Sabina: Babička je moc vytížená. My si všichni uvědomujeme, že to je něco, co jí dává životaplnost a mládí. Takže my si toho vážíme, těch krátkých chvil setkání.
Co pro vás znamená filmový festival?
Sabina: Je to festival příležitostí, kdy jsme spolu takhle intenzivně jenom my dvě. Tak se nikam neženeme, pečlivě si užíváme každou vteřinu. Myslím, že i vědomě prožíváme každý okamžik.
Vím, že píšete už delší dobu. Jak dlouho jste přemýšlela, než jste se stala autorkou?
Iva: Začalo to nezávazným a hravým způsobem s mým mužem Stanislavem Remundou. Psala jsem hry pro nás dva na tělo. Nejdřív jsme se skrývali za pseudonymem, takže to autorství už jsem měla vyzkoušené. V podstatě, autorovi mého typu, pokud se tak můžu pyšně nazývat, jde hlavně o to, aby odezva v publiku byla znamením, že jsem měla právo se do toho vrhnout. Ty komedie byly všechny až crazy. Bylo jich celkem pět nebo šest.
To jste byla velmi aktivní.
Iva: Myslíte? Děkuji. Ale naopak, mně je to trapné, že v takhle malém počtu to pořád nevím přesně. Je pravda, že mám na kontě i texty písniček, proto se mi to plete. Teď jsem se ocitla sama z tohoto autorského tandemu. Když jsem psala nyní, bylo to pro divadlo Kalich. Ten pocit zodpovědnosti byl trošku těžší, velmi mě podpořil Šimon Caban, kterému se ta hra líbila a chtěl to režírovat.
Sabina: Jenže do toho zkušebního období si babička přivodila zápal plic a chyběla skoro tři neděle na zkouškách.
Iva: Pravda. Takže jsem to pak s velkou stísněností dodělávala a Šimon Caban nám odjel na tři neděle na jinou práci. Tak bylo to takové hektické.
Sabina: Jenže člověk s babičkou nic nenadělá. Ona svou prací žije.
Iva: Autorství, to je něco, co mě hrozně baví. Až na to, že sedět u toho počítače je taková nebezpečná únavná činnost. Pak se těžko člověku vstává od stolu.
Herecký pár Iva Janžurová a Stanislav Remunda
Jste tedy i technicky vybavená. Máte přes počítače nějaké rádce?
Sabina: Nejvíce pomáhá v tomto směru můj syn. Je docela schopný přes počítače a tyhle technické věci. Ten je pořád na telefonu pro babičku a vždy říká: „Babi to nemůžeš takhle.“ Tedy on jí říká Ivuško. My všichni babičce Ivušce říkáme Ivuško, takže i naše děti to převzaly.
Iva: Ano, Vincek je úžasný pomocník nejen doma, ale hlavně na telefonu. Ten počítač je pořád pro mě takové sci-fi. Abych od toho stolu lépe vstala, musím to do budoucna kombinovat s nějakým fyzickým pohybem, to jsem trošku zanedbávala.
Sabino, vy jste sama také velmi činorodá.
Sabina: Já mám taky poměrně pestrý repertoár. Hraji ve dvou pražských divadlech - v Kalichu a ve Studiu DVA. Jezdím hodně po republice po zájezdech, a to je činnost, která mě baví. Člověk tak celou naši zemi poznává zblízka. Pak mám hezké příležitosti ve filmu, televizi, moc si toho vážím. Nedávno jsem dělala s Honzou Hřebejkem Zahradnictví. Teď jsem uprostřed natáčení s Terezou Kopáčovou. Je to takový krásný film, kde hraji paní ředitelku školy.
Sabina Remundová a Iva Janžurová / Franck Provost
Máte genetickou výbavu od maminky a tatínka, přesto, bránila jste se herectví?
Sabina: Byla jsem spíš takové dost plaché až zakřiknuté dítě. Ta pozornost kolem rodičů nebyla pro mě moc příjemná. Dnes už je to takové normální. Každý druhý je celebrita a hvězda, tak se to roztříštilo. Ale já jsem vyrůstala za totality. To ještě slavných lidí nebylo tolik a pozornost byla hodně koncentrovaná. Pamatuji si, když jsme se s maminkou prošly někde po ulici, tak to bylo něco neuvěřitelného. Jako dítě mě to stresovalo a já jsem se uzavírala do sebe a klopila oči k zemi. Proto jsem dlouho o herectví neuvažovala.
A kdy přišel ten zlom?
Sabina: Až kolem patnáctého roku. Vydala jsem se na konzervatoř, na DAMU, a už to bylo. Teď jsem se obloukem vrátila k mým prvotním snům a i snům mých rodičů. Tedy maminky, že jsem začala psát. Vrhla jsem se na scenáristiku. To víte, už mi i odrůstají děti, proto na to mám více času a doufám, že se k psaní intenzivněji vrátím. I k režii. Tu jsem totiž také zakusila. Zjistila jsem totiž, že nejkrásnější zážitek je zrežírovat to, co si sama napíšete a případně si v tom možná i zahrajete.
Maminku jste také obsadila.
Iva: Ano, já jsem hrála v obou Sabinky realizovaných scénářích a bylo to nádherné.
Sabina: Bylo to zase úplně jiné partnerství. Já s ní hraji hrozně ráda, protože nejsem svázaná, jsem hrozně svobodná. Ivuška je samozřejmě výborný profík a na jevišti, kde spolu hrajeme nejčastěji, je to taková povýšená svoboda. Nemám žádný pocit strachu. Být s maminkou nejen v soukromí, ale i na jevišti, je takový radostný kus života.
