Kdyby s blikajícím srdcem David přišel tak jako Černý s tankem na začátku devadesátých let, asi by převažovaly pozitivní reakce. Václav Havel byl tehdy na vrcholu popularity a akce by byla určitě chápána více jako svérázný sametový happening než jako znevažování sídla české státnosti symbolem vykřičených domů.
Že by si Jiří David svůj majstrštyk špatně načasoval? Kdepak: vnitřní "zabejčenost" pudí tohoto výtvarníka celý život intenzivně iritovat veřejnost. Máloco ho potěší tak jako vyprovokovat někoho k nesmyslné reakci, podobné té, kterou předvedl poslanec Beneš.
Tvrdohlavé Konfrontace
Dětství prožil v Dolní Poustevně ve Šluknovském výběžku a v Děčíně. V Ostravě docházel na "lidušku" a vystudoval strojní průmyslovku.
K vlastnímu malířskému výrazu se prokopával v diskusích s přáteli. Třeba s Antonínem Střížkem, s nímž jako osmnáctiletý vystavoval v roce 1974 v Mariánských Lázních. To byla Davidova veřejná premiéra. Po vojně se sedm let snažil dostat na pražskou Akademii výtvarných umění. Podařilo se mu to v roce 1982.
Praha na začátku osmdesátých let rozhodně nebyla městem, jež by tepalo čerstvým výtvarným uměním. V převažující monotónní šedi výstav státních umělců začal David se Stanislavem Divišem organizovat takzvané Konfrontace.
V letech 1984-1987 uspořádali v Praze, Kladně a Svárově sedm těchto neoficiálních kolektivních výstav mladých výtvarníků. Zformovala se tak velmi silná generace výtvarníků, jejímž nejviditelnějším plodem byl vznik sdružení Tvrdohlaví.
"Ty Konfrontace byly tak energicky nabušený, že se na ně těšili nejen vystavující, ale i návštěvníci. To byly takové davy, že se to z dnešního pohledu nedá pochopit. Ale nešlo to snadno. Na první Konfrontaci jsme museli výtvarníky přemlouvat, protože se báli vystavovat," vypráví David.
Tvrdohlaví spolu poprvé vystoupili roku 1987. "Tehdy každý o každým věděl: co se děje v hudbě, divadle, ve filmu, všechno se prolínalo. Proto měli Tvrdohlaví takový potenciál, proto pak mohly vzniknout Vorlovy filmy," připomíná David snímky Pražská pětka a Kouř, jež estetiku Tvrdohlavých zčásti odrážely.
Skupina existovala pět let, přesto se stala legendou. Měla schopného manažera a v duchu postmoderny pokrývala plejádu vizuálních médií (malba, plastika, objekty, fotografie, performance) i žánrů (komedie, tragédie, banalita, moralita).
Jiří David se zasloužil jak o vznik Tvrdohlavých, tak o jejich rozpad v roce 1991. Podle něho se po revoluci stali jen společenskou záležitostí bez vnitřního vývoje, náboje a porozumění.
Cesta na Západ
Z Tvrdohlavých se na výtvarném trhu asi nejlíp uchytil právě David. Proč? Už v roce 1986 si při návštěvě Prahy vyhlédl pár jeho obrazů anglický kurátor Andrew Nairne a vystavil mu je v populárním londýnském Riverside Studiu (pro malíře byl přitom dosavadní nejatraktivnější výstavní zkušeností sál pražského ÚKDŽ).
"Díky tomu jsem se dostal do souvislostí," říká David, jenž tehdy maloval obrazy ovlivněné expresivním stylem německých Nových divokých. Populární byly jeho cykly Domov a Z českého snu - malované variace na tvar Československa a národní barvy, vše jakoby v naivním, dětském stylu.
V roce 1990 se dostal na Benátské bienále do části APERTO, vyhrazené progresivním tendencím. Na bienále byl ještě dvakrát, nikdy však díky Čechům; nominace přišly z ciziny.
Čím dál více se věnoval objektům - svého času vyvolaly rozruch jeho kresby v másle namazaném na chlebu, instalace naturalistické fotografie mrtvé Marilyn Monroe s hudebním doprovodem, který obstaraly záchodové mísy vyhrávající píseň Happy birthday Mr. President, či mapa světa sestavená z fláků masa.
Místo v dějinách českého a minimálně evropského umění získal díky fotografii. V letech 1991-1995 vytvořil cyklus Skryté podoby, v němž rozpůlil portréty českých a světových osobností a ke každé půlce tváře přiřadil její zrcadlový odraz.
O výtvarně-psychologickém projektu referoval Esquire a Flash Art, snímky byly vystaveny v newyorské galerii Jack Tilton a David se časem dostal do knižních přehledů světové fotografie.
David začal vést na AVU ateliér vizuální komunikace a živelně chrlil jeden projekt za druhým: fotografie svého syna Daniela, erotické malby s detaily ženského přirození či snímky dětí v pozicích svázaných rukojmí. Vizuální média měnil stejně rychle jako své účesy.
"Davidovy výstavy jsou vždycky kompaktní, ukazují jednu - i když vibrující - polohu, do níž se právě vychýlilo jeho umělecké myšlení, ale základ zůstává týž: zásadní zaujetí či zajetí jedním principem a rezignace na vícevrstevné promýšlení problému," napsal o něm v roce 1996 jeden z jeho předních vykladačů Marek Pokorný.
Jako by David v druhé půli devadesátých let nabíral síly k tomu, co předvedl začátkem nového tisíciletí.
Vášnivý diskutér
Před dvěma lety o sobě dal hlasitě vědět, když po šesti letech opustil AVU. Oficiální verze školy zní, že neprošel konkurzem. David však tvrdí, že byl nebezpečný pro konzervativní křídlo školy, a to se ho kvůli tomu zbavilo.
Jeho kolega z vedlejšího ateliéru Milan Knížák o něm tehdy prohlásil, že je "nezřízeně ambiciózní" a že ho "děsí jeho nemorálnost".
Buď jak buď, z Davidova ateliéru vyšla řada zásadních jmen domácí scény: Jiří Černický, Petr Pastrňák, František Matoušek, Jakub Špaňhel či Veronika Drahotová.
David se v téže době stal jedním z největších kritiků způsobu Knížákova vedení Národní galerie a na důkaz protestu si z Veletržního paláce odnesl svá díla.
Knížák však není jediným "rudým hadrem" pro býčí oči Jiřího Davida. Jakmile se v Česku objeví někdo s ambicí kočírovat místní kulturní dění, je na téměř jisté, že na to David zareaguje. Novináře bombarduje podrážděnými maily, chodí na tiskové konference k daným problémům, je nejaktivnějším aktérem veřejných debat.
A často i jejich předmětem. V roce 2001 přišel s prvním neonovým projektem pro Prahu. Na střechu Rudolfina připevnil obří modrou trnovou korunu s názvem Záře.
Loni na ni navázal Srdcem, následovat má třetí instalace, jež na mapě hlavního města dotvoří pomyslný "trojúhelník". Zpráva o Srdci se dostala i do CNN a New York Times.
V penězích se však David netopí. Na Srdce si musel finance sehnat sám, prodej děl v českých galeriích celkově stagnuje. "Kdybych neměl zahraniční sběratele, musel bych se živit něčím jiným. Nevejdu se do škatulky jednotného stylu, což je pro zdejší klientelu problém," zamýšlí se David.
Momentálně se hodně věnuje fotografii a malbě (jeho fotografická monografie od nakladatelství Kant se dobře prodává v USA). A aby těch žánrů nebylo málo, pustil se do výtvarných řešení dvou oper.
Škroupův Der Meergeuse měl premiéru ve Stavovském divadle v březnu, na květen se pro Kolowrat chystá zhudebnění Máchových erotických deníků. Také o divadle říká David svou oblíbenou větu: "To mě teď hodně baví."
|
JIŘÍ DAVID • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
