Většina si o nich myslí, že nejsou tak úplně normální. V době, kdy se po práci chodí na bowling nebo squash, si oni hrají na kovboje a Indiány. Dospělí chlapi, a chovají se jako děti. Jenže jaký je vlastně rozdíl mezi někým, kdo si víkend co víkend hlavu zdobí indiánskou čelenkou, případně si připne pás s kolty proklatě nízko, a někým, kdo sbírá známky nebo chodí na ryby? Žádný. Všichni se baví, všem ten jejich koníček něco dává.
V první třídě Bohuslav Švára přelouskal svou první knihu. Byl to Vinnetou a učitelka mu prý nevěřila, že ji přečetl sám, dokud jí detailně neodříkal obsah. Dnes patří k národu Šajenů a je náčelníkem českého Indian Corralu. Pro bílého lovce" neboli trapera Pavla Kiliána byl tou největší inspirací domov v hájovně a Setonovi Dva divoši. Vojtěcha Vrtka zase mezi historické šermíře před lety vylákala jeho dívka. Po čase vyměnil meč a halapartnu za žonglérské potřeby a stal se z něho profesionální středověký kejklíř. Podobných dobrodruhů a snílků z jiných dob je kolem nás mnohem víc: kovbojů, rytířů a lapků, starých Římanů, jezdců Pony Expressu nebo napoleonských vojáků. Ani jejich nejbližší sousedé často netuší, jaké šamanské rituály se odehrávají za zdí vedlejšího bytu - že se tam vaří po indiánském způsobu nebo na kuchyňském stole mele střelný prach.
Když oslava syna, tak za třicet tisíc
Švárovi čekali potomka a budoucí otec se zachoval jako správný Šajen: vyrobil mu stovkami korálků vyšívaná indiánská nosítka na záda. Trvalo to skoro půl roku," počítá Bohuslav Akíčita" Švára. Jelení kůži od myslivce jsem zpracoval starým indiánským způsobem. Aby dlouho vydržela, bylo nutné ji vyčinit místo kamencem a solí takovou zvláštní kaší uvařenou z vepřových mozků a jater. Ještě před zdobením jsem pak musel kůži ještě vyudit v kouři, mastné saze ji totiž chrání před vlhkem." Při zmínce o uzení se bílý lovec Pavel Kilián, který nedávno přeběhl" k Apačům, jenom usměje: Takhle jsem přišel o svůj první oblek. Udil jsem tak důkladně, až byl na škvarek." Bývají však i větší vydání. Švárovi uspořádali na letošním indiánském setkání tradiční oslavu, při které byl jejich roční Bohoušek přijat mezi lidi". Když se někdo stane indiánským náčelníkem, znamená to zvláštní závazek. Musí být výjimečně pohostinný a štědrý. Při šajenském obřadu je důležitý tanec a pak rozdávání dárků. Všem, třeba i zcela náhodným účastníkům. Něco jsme sami vyráběli, něco nakoupili, hlavně deky a tabák. To je takový tradiční dárek," říká otec, kterého taková slavnost vyšla na třicet tisíc korun.
Žena nechápe, proč chce být jezdec sám
Kovboj Petr Čermák i kejklíř Vojta Vitório" Vrtek si na dobové detaily tolik nepotrpí, zato oba milují atmosféru doby, ve které našli svůj druhý domov. Petr Čermák je nejšťastnější ve chvíli, kdy zaparkuje favorita před stájemi a už zdálky vidí, jak Blesk na uvítanou pohazuje hlavou a řehtá. Rychle osedlat a vyrazit. Škoda, že moje přítelkyně pro moje toulání nemá pochopení," lituje. A já jí nedokážu vysvětlit, že abych se přenesl v duchu jinam, musím u ohně sedět sám a sám, vědět, že pár kroků ode mě je Blesk, a třeba jenom koukat do plamenů anebo na hvězdy. Je to ohromná relaxace, kterou neumím srovnat s ničím jiným." Až tak ohromná relaxace, že utíká od ženy, aby uprostřed civilizace zkoušel najít kousky romantiky Divokého západu? Mám své sny z mládí. A jestli o ně nechci přijít, musím se o to postarat sám. Tak je ze mě osamělý jezdec," žertuje sedmatřicetiletý elektroinženýr. Kejklíř Vrtek nikam utíkat nemusí, a navíc má to štěstí, že ho může jeho koníček celkem dobře uživit. Jeho zvyklosti se od dávných kolegů také příliš neliší. Přes zimu tráví denně tři čtyři hodiny cvičením a vymýšlením nových kejklí a triků a na jaře se vydá s bubnem, dvěma nůšemi žonglérských rekvizit, chůdami a starým mustangem Karlem (žonglérskou jednokolkou) na pouť po středověkých slavnostech. Nejradši mám hrady na hodně vysokém kopci," přiznává, vždycky se znovu přesvědčuji, že kdo už se vyškrábe až nahoru, je zároveň ten nejvděčnější divák." Šermování ho přestalo bavit brzy. Možná i proto, že v počtu historických šermířů jsou Čechy světová velmoc, ale z těch několika stovek souborů se jen málokterý dostane na špičku. Já jsem naštěstí včas zjistil, co vlastně jsem. Ani rváč, ani historik, ale komediant. Proto také nosím spíš takové středověké tepláky než pečlivě propracovaný dobový kostým. Vím, že stejně bych se oblékal tehdy. Vůbec mi nejde o to, jestli mám dobově správné tkaničky u bot, mám rád spíš báječně bezprostřední způsob zábavy v době, kdy se legrace dělala kdekoliv na ulici."
Indiánský originál?
Kdeže, česká replika Všichni jezdí autem. Jak jinak taky dneska převážet rozměrné a těžké týpí. Telefonují z mobilu. Usnadňuje to život stejně jako tepláky místo kožených nohavic. Ale duší jsou v časech, kdy se ještě vlakům říkalo železný oř. Před více než sto lety se indiánské a lovecké oblečení vyšívalo korálky dováženými z Japonska, Benátek nebo Čech," ukazuje na fotografiích Pavel Kilián. Přesně tytéž korálky se dodnes dají najít na půdě některé severočeské chalupy, pěkně ve šňůrách, připravené na vývoz. Navlékání je hrozně nudná a piplavá práce, mnohem radši vyrábím ozdobné přívěsky ze starých plechovek. Tak, jak to dělali během dlouhé zimy trapeři, když postupně likvidovali své zásoby." Petr Čermák tráví často hodiny u obrazovky internetu. Občas mu to nedá a alespoň vyjde ven před dům a pořádně si zapráská bičem. Tato tradiční (a hodně hlasitá) kovbojská disciplína je prý dobrá nejen na protažení zad, ale také spolehlivě zahání sousedovy slepice. Zájem o věc, dostatek informací a samozřejmě nezměrná chuť a šikovnost dělají z českých Indiánů, kovbojů, rytířů a podobných nadšenců věrné kopie. Důkaz? Například Indiáni ve filmu Tanec s vlky nosí kožené obleky ušité českýma rukama. Dokonale přesná výroba kostýmů, ozdob a užitných předmětů je českou specialitou. Platí to jak pro historické šermíře, tak pro indiány. Zatímco v zahraničí je kovboj v džínách a kostkované košili naprosto v pořádku, Čech ví, že podle módy let 1870 až 1900, která se považuje za zlatou kovbojskou éru, musí obléknout tesilky s pečlivě nažehleným pukem. Džíny nosili zlatokopové, jenže s laclem... Tyhle všechny zákonitosti Češi pečlivě dodržují. Běda, když někdo z neznalosti nosí náčelnické ozdoby, přestože na ně nemá nárok, nebo si dá na drátěnou košili suchý zip. Sklidí ostudu. Někdy mívá chvála české preciznosti nečekanou podobu. Nedávno se jeden nadšený český Indián vrátil z cesty po amerických muzeích a přivezl kupu fotografií indiánských předmětů. Když se chlubil přátelům, vzal jeden z nich do ruky snímek muzejní vitríny se dvěma vaky na dýmku označenými jako originály z druhé poloviny minulého století a vyřadil jej se slovy: Na ty zapomeň, ty jsem loni dělal já..."
- sobota 22. září 2001
