Proč zrovna Rébusongy?
Proč ten název? Původně to byly poznávačky. Ale tak se říká také poznávání historických slohů ve škole na hodině dějepisu, nebo kytek v přírodovědě. Tak jsem uvažoval, že když s tím chceme jít do světa, chtělo by to nějaký světovější název. Aby tam byla i druhá strana k češtině. Rébusongy vymyslel Milan Šotek z Cabaretu Calembour, nám se to moc líbilo. Udělali jsme tento dvojitý název Rébusongy a Poznávačky, protože jsme se nebyli schopni rozhodnout, co je hezčí.
Zpíváte v několika jazycích, kolikrát jste tedy člověkem?
Domluvím se všude, protože se nebojím mixovat jazyky a klidně ruce i nohy. Základní chyba je bát se dělat chyby. To já se nebojím. Ale umím nějak anglicky, francouzsky. Domluvím se i srbsky, protože dědeček je bosenský Srb, takže tam rozumím docela v pohodě, a když se člověk rozkecá, tak to také jde. Co se ale týče gramatické úrovně, nebo slovní zásoby, tak to je na hodně nízké úrovni. (smích)
Jste velmi činorodý umělec, zpíváte, vídáme vás v televizi, v divadle. Co z toho vás nejvíce zaměstnává?
Teď toho bylo hodně a to byl problém. Když se zkouší jedna věc v divadle, tak se na to můžete krásně soustředit. Ale když si vymyslíte nějaké srandy kolem, což bylo třeba toto, nebo jsme dělali představení Bezruký Frantík v Divadle pod Palmovkou a na internetu vyjde k němu soundtrack, tak vlastně řešíte i organizační a produkční věci, kdo komu musí zavolat. To je nejhorší, to můj mozek nedává.
Ale záleží na období. Teď se musím soustředit na Idiota, kterého jsme začali zkoušet v Národním divadle, což bude docela náročné. Tam hraji Rogožina a Patrik Děrgel hraje Myškina, to bude vydatné. Už se musím zklidnit, osekat tady ty srandičky a začít makat, protože jsem tam zaměstnaný, že jo.
Když jsem dělal rozhovor s Ivou Janžurovou, u vašeho jména se rozplývala a říkala, že jste úžasný. Jak se vám pracuje s takovou legendou?
Tak vyvracet jí to nebudu. Ale ne, my spolu pracujeme už dlouho. Vlastně od doby, co jsem dostal angažmá v Národním divadle. Udělali jsem spolu několik věcí, i v Kalichu, dokonce jsme dělali muziku do jejího představení, o což mě požádala. Ona Cabaret Calambour hrozně podporuje, křtila nám i knížku. Je osvícená osobnost a já jsem jenom rád, že nás má také ráda.
Ona má totiž hrozně mladého ducha. To je neuvěřitelné a takových lidí je jen pár. Myslím si, že to je jediný recept, jak nějak fungovat i v takovém pokročilejším věku. Neříkám, že je stará! Ale fakt to funguje. Je mezi mladými lidmi, pořád se o všechno zajímá, s iPhonem umí rozhodně lépe než já. Jede jí to v hlavě a duši má mladou, což je skvělé. Takže je to skvělá kámoška.
Jana Pidrmanová a Igor Orozovič ve Zlatém kolovratu z představení Kytice
Národní divadlo je nyní modernější, občas i provokativní. Jak se tváříte například na svlékání na jevišti?
Já jsem na to zvyklý, mně se to dělo už od angažmá v Ostravě, takže to už pak člověk přestane řešit. Za chvilku si zvyknete. Je to moje práce. Myslím si, že není žádná čuňárna, když se chlap svlíkne do půl těla. V létě na koupališti jsou chlapi do půl těla a nikdo to neřeší. Svlékání žen na jevišti bohužel moc časté není, to bych ještě dělal častěji. To bych naopak podpořil. Ne, dělám si legraci.
Musím říct, že Dan Špinar to udělal skvěle. Nějakým způsobem omladil soubor i lidi, kteří na tom pracují. Vytvořil si skvělý tým. Nám je tam všem hrozně dobře. Něco jsou třeba experimenty, ale ono se prostě musí jít dál, nemůžou se dělat jenom rekonstrukce starých děl, jak se dělávaly dřív. Já osobně jsem spíše psychologický činoherec, když to řeknu blbě, ze staré školy. Ale to dneska prostě nestačí. Musíte zpívat, tančit, je to audiovizuální dílo.
Třeba mu často vytýkají, že používá mikrofony. Já je také v zásadě nemám rád, ale na druhou stranu, kdyby je měli dříve, tak by je nejspíše také používali už tehdy. Tenkrát také dělali moderní divadlo. I Shakespeare kdysi dělal moderní divadlo. Myslím, že nemůžeme dělat čtyři sta let staré divadlo, jenom proto, aby to byla nějaká konzerva. Je to samozřejmě složité. Dan Špinar také říká, že v Národním je tisíc míst a najděte tisíc lidí se stejným vkusem! To nejde, nemůžete se zavděčit všem. Ale, že se to snaží refreshovat, přitáhnout mladé lidi, je jediná možná cesta.
S kapelou jste zpívali v Pracovně, což je žižkovský podnik, který jste kampaní na Hit Hitu zachránili.
To vzniklo tak, že člověk chce pomáhat a řešil jsem si takovou mini krizi, když začala karanténa. Měl jsem najednou pocit, že umělci jsou na světě úplně zbyteční. První, co se odstřihne, je umění. Doktoři jsou důležitější, potrava je důležitější, všecko je důležitější. Je hezké, že časem se pak ukázalo, že to tak není, že lidi potřebují i duševní potravu.
Když jsem přemýšlel, jak pomáhat, točil jsem různá videa pro Národní divadlo, chtěl jsem se angažovat, bavit lidi, dát písničky na internet. Pak mi to přišlo, že to dělají všichni. Tak jsem se zaměřil na jednu konkrétní věc. Řekl jsem si, že ksicht, který třeba už někdo zná, někomu půjčím, aby ho to zachránilo. S Davidem Matáskem jsme natočili miniseriálek na podporu kavárny Pracovna. Byl z toho konkrétní výsledek, než když natočíte video ve stylu „mějte se rádi, noste roušky“ a pustíte ho do světa. Nevím, kolika lidem to přímo pomůže. Tady byla ta pomoc konkrétní. Takže mi to také udělalo dobře, když jsem viděl, že k něčemu jsem.
Čím rád nakrmíte svoji duši?
Teď nemám moc čas krmit, bylo docela dost práce. Ale dělám to hudbou, chtěl bych se tomu víc věnovat, to mě naplňuje, harmonizuje. To je prostě zábava, potkávám nové lidi, muzikanty. Pro mě to jsou nové zkušenosti. Koupil jsem si nové klávesy. Také jsem si koupil vespu, už jsem asi šestý v Národním divadle, a jezdím teď na ní na výlety, a to je teda fakt žůžo.
Kdo je váš první kritik? Komu prvnímu ukazujete své počiny?
Doma mamince, ale samozřejmě první a nejhorší kritik je rozhodně paní Janžurová. Protože té i když to neukážu, tak ona si to najde a dá mi zpětnou vazbu. (smích)
Řídíte se kritikou? Jste schopný něco předělat jen pro to, že se to Ivě Janžurové nelíbilo?
V tomto mám myslím určitou schopnost se apriorně nenaštvat, ale za něčím si stát, protože vím, že to tak chci. Zároveň však umím přiznat, že ano, někde je to možná tak lepší.
Máte vysokou sebedůvěru?
Pracuji na tom, aby to bylo lepší. (smích) Asi jak v čem a jak kdy. To je hodně těžké.
Naštvou vás negativní recenze?
Naštvou, když jsou nespravedlivé, nebo moc zaujaté. Mrzí mě, že lidé, co píšou negativní recenze, vlastně ovlivní diváka natolik, že vůbec nepřijde do divadla. To potom dělají obecně tomu divadlu medvědí službu. Kritik by měl přemýšlet nad tím, že se to nelíbilo třeba jen jemu. Takže když vidím, že se někdo naprdnul, napsal to tak a neuvědomil si třeba důsledek, to mě pak trochu mrzí.
12. května 2019 |
