Robert Vano fotí nejraději nahé kluky. Čas od času uspořádá výstavu, čímž vzbudí menší poprask, u někoho pohoršení. To ale asi k životu umělce patří. Kromě aktů fotí i módu pro exkluzivní dámské časopisy. Zatímco nahé kluky fotí pro radost, móda ho živí.
S Robertem se znám dlouho a tykám si s ním prakticky od prvního okamžiku. Je osobnost, se kterou si prostě nemůžete netykat.
Nedávno byla na Slovensku demonstrace homosexuálů. Mají pocit, že jsou ve společnosti diskriminováni. Pociťuješ kvůli své homosexuální orientaci podobný problém?
Ne, problém s tím nemám a diskriminaci jsem nikdy necítil. Možná proto, že jsem skoro celý život prožil v Americe, kde už tyto problémy mají dávno vyřešené.
Šel bys také na takovou demonstraci?
Ne. Já jsem si svoje už oddemonstroval v šedesátých letech - za ženská práva, za lesbičky. Navíc demonstrovat se dá různými způsoby, já to dělám svou tvorbou. Demonstrovat bych šel jedině kvůli vodě, lásce nebo čistému vzduchu, ale kvůli minoritě už asi ne. Mají-li však důvod, ať klidně demonstrují.
Myslíš, že existuje hodně homosexuálů, kteří si svoji orientaci nedokážou přiznat?
Asi ano. Dost ale záleží na tom, kde žijí a co dělají. Takový houslista, malíř nebo fotograf s tím problém nemají, zatímco třeba politik, ten se nepřizná. Bojí se, že už ho příště nezvolí.
Chodil jsi někdy s holkou?
Jasně, že chodil. Když máš někoho rád, je jedno, jestli je to holka, nebo kluk. Nemusíš s nimi mít ani sex, protože sex je jedna věc a láska druhá. Kdyby za nás příroda nemusela rozhodovat, kdyby nešlo o přežití člověka jako druhu, tak by se holky snášely spíš s holkama než s klukama. Holka jde daleko víc do detailů. Stačí jí na pět minut zajít do krámu, a když se vrátí, říká: "Viděla jsem tam krásného kluka, měl dlouhé černé řasy, modré oči, vypracovaná ramena." Ví všechno - co měl na sobě a ještě z čeho to bylo, jaké měl boty a jaký zadek. Může o tom mluvit navěky. Kluci jen řeknou: "Viděl jsem holku, ta měla prsa, to by bylo něco." A konec. Vůbec nevědí, jaké má oči nebo vlasy. Proto si myslím, že by to holky měly spolu lepší. Mají v sobě víc lásky.
Byl jsi tolerantní i ve dvaceti?
Když jsem byl mladší, tak jsem viděl jen svoje názory. Přítel třeba chtěl, abych s ním šel do kina na akční film. Já jsem to odmítl, protože takové filmy nemám rád. A on se mě zeptal: "Už jsi to někdy viděl?" "Neviděl," odpověděl jsem. "Jak tedy můžeš říct ne na něco, co jsi nikdy neviděl nebo nezkusil?" Teď vím, že je to tak. Lidi, kteří něco nezkusí, protože se jim to dopředu nezdá, hodně ztratí. Když byla babička na smrtelné posteli, mamina se jí ptala, jestli je něco, co by chtěla ve svém životě změnit. Babička odpověděla, že by chodila pořád bosa. Když totiž byla mladá, byly v módě malé nohy, takže se celý život tlačila v malých botách. Člověk má prostě zkusit všechno, co se mu honí hlavou. Když to z nějakého důvodu prošvihneš nebo neuděláš, může tě to časem mrzet a třeba už bude pozdě.
Proč myslíš, že v naší sněmovně zatím neprošel zákon o registrovaném partnerství?
Politici a ani lidé kolem si neuvědomují, že ten zákon není jen o homosexuálech. Je to i o tobě nebo o starém pánovi a jeho psovi. V této republice po tobě nezdědí peníze tvá nejlepší kamarádka, ale nějaký bratranec z třetího kolena, o kterém ani nevíš, že existuje. Jasně, můžeš nechat závěť. To ale neřeší situaci, když tě přejede tramvaj a tvůj přítel, se kterým léta žiješ ve společné domácnosti, tě nebude moct v nemocnici ani navštívit. Natož aby se dozvěděl něco bližšího o tvém zdravotním stavu. Čtu teď právě knihu jednoho amerického autora a ten říká, že lidé žijí ze dvou energií: buď z lásky, nebo ze strachu. Někteří dělají vše z lásky, tvoří z lásky, pracují z lásky. Pak je druhá skupina lidí, která žije ze strachu, a tam patří například politici. Právě mají strach schválit zákon o registrovaném partnerství. Bojí se, že by je voliči příští sezonu nezvolili.
V každém případě se o tomto zákonu hodně mluví.
Protože dva kluci nebo dvě holky vedoucí se za ruku jsou vždycky víc vidět. Myslím, že politici kecají o těchto věcech jen proto, aby se na ně soustředila pozornost. Přitom uvádějí do provozu Temelín a zapomínají zvedat penze. Jenže právě zákon o registrovaném partnerství nebo Temelín už nejsou jenom naším problémem. Zvlášť teď, když se všichni tak hrnou do Evropy. Temelín ti asi hodně leží v žaludku... Dost. To je, jako by sis koupila chatu v místech, kde žije uzavřená kolonie lidí, a postavila si záchod u plotu souseda. Navíc bez toho, abys mu to řekla. Myslím, že Rakušané mají opravdu strach. A já ho mám taky. Ne z toho, že to nebude fungovat, ale že se to jednou pokazí. Když vidím, jak se po Černobylu rodí děti bez nohou, bez rukou, mají leukemii...
A kvůli Temelínu bys na demonstraci nešel?
Šel. Když mi bylo patnáct, tak mi jedna Cikánka věštila z ruky. Řekla mi, že jednou budu slavný a budu vést národy. Takže kvůli Temelínu bych ty národy vedl. To je problém nás všech. Někde na Karlově univerzitě by měl existovat kurs lásky. Nemyslím sex, ale učit se, jak mít rád jeden druhého. Jenže politici a vůbec lidé u moci, mají z lásky strach. Je to jejich nepřítel, konkurence. Láska je totiž největší síla, která otevře vrata, zbourá zdi. Kdyby se všichni lidé milovali, byl by to průšvih.
Proč myslíš, že Češi nechodí příliš demonstrovat do ulic?
Nevím, asi jsme líní.
Nebo nás to nezajímá?
Jasně. Takové to: co tě nepálí, nehas, tím jsme pověstní. Když propustí ve fabrice tři tisíce lidí, je jasné, že jdou demonstrovat. Jenže ti ostatní, co práci mají, se nepřipojí. Když chtěl Reagan zakázat potraty, Amerika vyšla do ulic. A nedemonstrovaly jenom holky. Transparenty nesli i kluci, babičky.... Američanům je jasné, že jeden politik nemůže rozhodovat o jejich těle. Jednou mu to projde a příště vymyslí zákon, že pět prstů nepotřebuješ, že ti stačí čtyři. Nebo pošle všechny blonďáky do plynu. Stačí jeden magor, který vyhraje volby.
Co si o nás myslí lidé ve světě?
Češi jsou tam zavedeni jako malí nacionalisté, kteří se tváří větší, než jsou. V Americe lidé znají Jágra, Lendla, Navrátilovou a zeď v Matiční ulici.
Proč jsi se vrátil z emigrace?
Chtěl jsem domů.
Ale domov si měl na Slovensku...
Když jsem se vrátil, ještě existovalo Československo. A já jsem chtěl jít do hlavního města. Nechtěl jsem fotit žádné Jánošíky. Pak se republika rozdělila a já jsem tu zůstal. Navíc tady nikdo nemůže říct, že žil třicet let v Americe, dělal pro exkluzivní časopisy a pak se vrátil.
U* by ses do Ameriky nevrátil?
Ale ano, šel bych. Jenže jsem tu už deset let, a to by znamenalo začínat tam znovu. A všechno, co jsem chtěl, jsem už udělal. Tedy skoro všechno. Chtěl bych mít samozřejmě výstavu v Metropolitním muzeu nebo tam vydat knížku fotek. Ale už nechci fotit pro americké časopisy... Práce pro časopis není pro mě tak důležitá. Je sice fajn, že tam máš měsíc co měsíc nějaké fotky a pod tím je tvoje jméno - to je dobrá reklama. Ale na výstavu v Metropolitním muzeu musíš udělat víc.
Co se snažíš na fotce zachytit?
Když fotím pro sebe, a ne pro časopis, tak se dívám na obličej. Ten je pro mne důležitý. I kluky si vybírám podle toho, jestli se mi líbí. Jakmile fotím módu, stane se, že tam ze sebe nedostanu téměř nic. Móda je zkrátka zakázka.
Fotíš raději módu, nebo nahé kluky?
Nahé kluky. Začal jsem s tím nedávno. Jednou mi někdo řekl, že nemám žádné téma. Zeptal se mě: "Je móda to, co tě žene kupředu?
Nemůžeš kvůli tomu spát?" Já jsem mu řekl, že ne, že mám rád jenom kluky a nic jiného mě nezajímá. "Tak proč nefotíš kluky," zeptal se mě. Tak jsem začal. A od té doby vím, že když někdo vidí moje kluky, tak ví, že jsem to fotil já.
Jací kluci tě zajímají?
Krásní. Musí mít krásné oči, tvář i pusu. Jenže když má hezkou tvář, pak nemusí mít hezký zadek. Nebo má hezký zadek, ale šilhá. U málokoho se stane, že má všechno.
Co kdy* má nedostatky?
No, vyfotím ho i tak. Přece mu neřeknu: Nejste ten materiál, co bych potřeboval.
Jak hledáš své modely?
Prvně mě zaujme tvář, a když je vysoký a má hezkou postavu, tak přijdu a představím se. Řeknu mu, že pěkně vypadá a že bych ho chtěl vyfotit. Také mu rovnou řeknu, že chci fotit akty, aby věděl, na čem je.
A tvůj nejoblíbenější fotograf?
Nejoblíbenější? Asi Bruce Weber, ten taky fotí kluky. Nebo Sarah Moon či Lillian Bassman, snad nejlepší fotografky na světě. Ženských fotografek je strašně málo.
Proč?
To je stejné jako s malířkami. Těch je taky málo. Někde jsem četl, že holky umělkyně jsou citovější, a chlapi zase vypočítavější. Když chlap namaluje například rajčata a ten obraz dobře prodá, tak se bude rajčat držet až do smrti. I kdyby chtěl občas malovat něco jiného. Holky ne. Ty mají tendenci zkoušet pořád něco nového. Lillian Bassman začala fotit módu někdy ve dvacátých letech. Jenže fotila všechno takové zamlžené, rozmazané, že ty šaty nebyly pomalu ani vidět. A protože nechtěla změnit svůj styl, tak ji vyhodili. Od té doby nefotila. Až teď, kdy za ní zašel Galliano a udělal s ní katalog. A fotka, kterou udělala v roce 1998, vypadá přesně jako ty fotky první. A to je teď devadesátiletá paní. Není to nádhera?
Je. Člověk nemusí vidět, aby viděl...
Jenže v časopisech vyžadují ostré fotky, na kterých jsou knoflíky, kapsy, barvy. Ale lidi potřebují fantazii. Nemusíš jim to servírovat na stříbrném podnosu.
Chtěl jsi být vždy fotografem?
To jsem nikdy neplánoval. Vůbec jsem v životě nic neplánoval. Už odmala jsem utíkal z domu. Když mi bylo pět, odjel jsem sám k babičce. Když mi bylo patnáct, utekl jsem do Ostravy. Prostě jsem v nějakém časopise viděl namalované kluky, kteří měli černé oči. Myslel jsem si, že jenom v Ostravě si mohou malovat černé oči. Jenže oni to byli horníci a oči měli černé od uhlí. A když mi bylo osmnáct, tak jsem utekl navěky. Věděl jsem jen, že chci někam pryč, na Západ, kde můžeš dělat svobodně, co chceš, a nikdo ti do toho nekecá. Tady jsi v té době nemohla fotit ani ženské akty. První akt se objevil až v šedesátých letech. Vypadal jako Tatry, bylo to celé černé, jako vystřižené z papíru. A k tomu nějaká básnička typu: tvůj klín je jako horské údolí. Hrůza.
Dají se dělat fotky pro peníze?
Jak začneš něco dělat pro peníze, je to průšvih. Když někdo chce dělat divadlo, tak půjde zadarmo tahat oponu jenom proto, aby u toho byl. Ale musíš opravdu moc chtít. Někde jsem četl, že když bojuješ o svůj každodenní chléb, tak ztrácíš svobodu. Když ale bojuješ o svoji svobodu, tak chléb přijde sám. I sám sobě budeš věřit jedině, když budeš dělat věci z lásky.
Nebál ses někdy, že budeš bez peněz?
Ne. Je to jako na houpačce, jednou máš na kontě skoro nulu, jindy máš peněz dost. I kdyby mi focení přestalo vynášet, neskončil bych.
Jsou věci, které bys nefotil?
To víš, že jsou. Třeba auta nebo architekturu, to bych neuměl. Nemám k tomu vztah. Nemám dokonce ani řidičák.
A co třeba nějakou fotoreportáž z války?
Ne, ne. Já se bojím vyjít i na ulici, a to bych měl jít na minové pole. Ale jsou lidi, kteří to umějí. Chtějí změnit svět. Na druhou stranu - četl jsem hodně životopisů právě válečných fotografů, kteří fotili Kambodžu, Vietnam, Etiopii... Pak uběhlo dvacet padesát let a nic se nezměnilo. Teď mají mindráky a nemohou v noci spát, protože mají pocit, že jen přispěli k propagaci těch hrůz. Jenže kdyby tihle lidé nebyli, tak bychom nevěděli nic. Já jsem chtěl od začátku dělat jen hezké věci. Možná za sto let, až budou analyzovat, jaké bylo 20. století, tak někdo najde i moje fotky a lidi si pak řeknou: "Hele, ona to nebyla taková hrůza, když tu měli tak hezký kluky a holky." Ale zatím mám pocit, že minulé století je jen první světová válka, Hitler a všechny ty masakry, co následovaly.
Pociťuješ nějak na sobě svůj věk?
To je jako z Medvídka Pú. Medvídek stojí u malého potůčku a ptá se ho: Kam pořád tak spěcháš? Potůček na to odpoví, že neví, ale že prostě musí pospíchat. Tak jde Pú podél vody, z potůčku se stává širší a pomalejší řeka a Pú se řeky ptá: A proč teď nespěcháš? Ale, řekne řeka, jsem už starší, tak vím, že není třeba spěchat. Stejně tam všichni jednou dojdeme.
To není moc optimistické.
Je to o momentálním prožitku. Trochu se bojím, že až tahle generace bude stará, nebude mít co vykládat svým dětem. Nezbudou jim žádné vzpomínky. Všechno splyne. Teď jezdí na zájezdy typu Amerika za osm dní, míjí zajímavé lidi, se kterými si ani nestačí posedět a popovídat. Život prožijí jako v rychlíku ani nebudou vědět jak. To je jako s fotkami. Staré ručně vyvolávané fotky nevyblednou. Žádný digital...
Je ještě někdo, koho bys chtěl vyfotit?
Prezidenta Havla. Jedině jeho nemám. Jenže on se nerad fotí stejně jako já. Ale myslím si, že Havel patří k téhle zemi. A já už mám všechno, co se tady za těch deset let odehrálo. Holky, kluky, módu i krajinky. Jedině jeho nemám.
ROBERT VANO, UMĚLECKÝ A MÓDNÍ FOTOGRAF Narodil se v roce 1948. V osmnácti letech emigroval přes Itálii do Ameriky. Začal pracovat jako dělník ve sklárně, pak myl nádobí v restauraci. V kadeřnictví myl lidem hlavy a po večerech se na dobrovolnících učil stříhat. Pak jednou učesal šéfredaktorku Cosmopolitanu a ta mu nabídla práci kadeřníka u ní v časopise. Přes vlasy a make-up se postupně vypracoval až na módního fotografa. Pracoval pro americký Cosmopolitan a Harpres Bazaar. V roce 1990 se vrátil do tehdejšího Československa a usadil se v Praze. Pracoval jako kreativní ředitel české ELLE, nyní fotí na zakázku pro časopisy, módní domy či reklamní agentury. Ve vlastní tvorbě se specializuje na mužské akty, fotografuje však i krajiny či květiny. V Praze měl už několik vlastních výstav, z nichž ta poslední, ve Slovenském institutu, byla zrušena prý pro přílišnou vyzývavost vystavovaných fotografií.
S Robertem se znám dlouho a tykám si s ním prakticky od prvního okamžiku. Je osobnost, se kterou si prostě nemůžete netykat.
Nedávno byla na Slovensku demonstrace homosexuálů. Mají pocit, že jsou ve společnosti diskriminováni. Pociťuješ kvůli své homosexuální orientaci podobný problém?
Ne, problém s tím nemám a diskriminaci jsem nikdy necítil. Možná proto, že jsem skoro celý život prožil v Americe, kde už tyto problémy mají dávno vyřešené.
Šel bys také na takovou demonstraci?
Ne. Já jsem si svoje už oddemonstroval v šedesátých letech - za ženská práva, za lesbičky. Navíc demonstrovat se dá různými způsoby, já to dělám svou tvorbou. Demonstrovat bych šel jedině kvůli vodě, lásce nebo čistému vzduchu, ale kvůli minoritě už asi ne. Mají-li však důvod, ať klidně demonstrují.
Myslíš, že existuje hodně homosexuálů, kteří si svoji orientaci nedokážou přiznat?
Asi ano. Dost ale záleží na tom, kde žijí a co dělají. Takový houslista, malíř nebo fotograf s tím problém nemají, zatímco třeba politik, ten se nepřizná. Bojí se, že už ho příště nezvolí.
Chodil jsi někdy s holkou?
Jasně, že chodil. Když máš někoho rád, je jedno, jestli je to holka, nebo kluk. Nemusíš s nimi mít ani sex, protože sex je jedna věc a láska druhá. Kdyby za nás příroda nemusela rozhodovat, kdyby nešlo o přežití člověka jako druhu, tak by se holky snášely spíš s holkama než s klukama. Holka jde daleko víc do detailů. Stačí jí na pět minut zajít do krámu, a když se vrátí, říká: "Viděla jsem tam krásného kluka, měl dlouhé černé řasy, modré oči, vypracovaná ramena." Ví všechno - co měl na sobě a ještě z čeho to bylo, jaké měl boty a jaký zadek. Může o tom mluvit navěky. Kluci jen řeknou: "Viděl jsem holku, ta měla prsa, to by bylo něco." A konec. Vůbec nevědí, jaké má oči nebo vlasy. Proto si myslím, že by to holky měly spolu lepší. Mají v sobě víc lásky.
Byl jsi tolerantní i ve dvaceti?
Když jsem byl mladší, tak jsem viděl jen svoje názory. Přítel třeba chtěl, abych s ním šel do kina na akční film. Já jsem to odmítl, protože takové filmy nemám rád. A on se mě zeptal: "Už jsi to někdy viděl?" "Neviděl," odpověděl jsem. "Jak tedy můžeš říct ne na něco, co jsi nikdy neviděl nebo nezkusil?" Teď vím, že je to tak. Lidi, kteří něco nezkusí, protože se jim to dopředu nezdá, hodně ztratí. Když byla babička na smrtelné posteli, mamina se jí ptala, jestli je něco, co by chtěla ve svém životě změnit. Babička odpověděla, že by chodila pořád bosa. Když totiž byla mladá, byly v módě malé nohy, takže se celý život tlačila v malých botách. Člověk má prostě zkusit všechno, co se mu honí hlavou. Když to z nějakého důvodu prošvihneš nebo neuděláš, může tě to časem mrzet a třeba už bude pozdě.
Proč myslíš, že v naší sněmovně zatím neprošel zákon o registrovaném partnerství?
Politici a ani lidé kolem si neuvědomují, že ten zákon není jen o homosexuálech. Je to i o tobě nebo o starém pánovi a jeho psovi. V této republice po tobě nezdědí peníze tvá nejlepší kamarádka, ale nějaký bratranec z třetího kolena, o kterém ani nevíš, že existuje. Jasně, můžeš nechat závěť. To ale neřeší situaci, když tě přejede tramvaj a tvůj přítel, se kterým léta žiješ ve společné domácnosti, tě nebude moct v nemocnici ani navštívit. Natož aby se dozvěděl něco bližšího o tvém zdravotním stavu. Čtu teď právě knihu jednoho amerického autora a ten říká, že lidé žijí ze dvou energií: buď z lásky, nebo ze strachu. Někteří dělají vše z lásky, tvoří z lásky, pracují z lásky. Pak je druhá skupina lidí, která žije ze strachu, a tam patří například politici. Právě mají strach schválit zákon o registrovaném partnerství. Bojí se, že by je voliči příští sezonu nezvolili.
V každém případě se o tomto zákonu hodně mluví.
Protože dva kluci nebo dvě holky vedoucí se za ruku jsou vždycky víc vidět. Myslím, že politici kecají o těchto věcech jen proto, aby se na ně soustředila pozornost. Přitom uvádějí do provozu Temelín a zapomínají zvedat penze. Jenže právě zákon o registrovaném partnerství nebo Temelín už nejsou jenom naším problémem. Zvlášť teď, když se všichni tak hrnou do Evropy. Temelín ti asi hodně leží v žaludku... Dost. To je, jako by sis koupila chatu v místech, kde žije uzavřená kolonie lidí, a postavila si záchod u plotu souseda. Navíc bez toho, abys mu to řekla. Myslím, že Rakušané mají opravdu strach. A já ho mám taky. Ne z toho, že to nebude fungovat, ale že se to jednou pokazí. Když vidím, jak se po Černobylu rodí děti bez nohou, bez rukou, mají leukemii...
A kvůli Temelínu bys na demonstraci nešel?
Šel. Když mi bylo patnáct, tak mi jedna Cikánka věštila z ruky. Řekla mi, že jednou budu slavný a budu vést národy. Takže kvůli Temelínu bych ty národy vedl. To je problém nás všech. Někde na Karlově univerzitě by měl existovat kurs lásky. Nemyslím sex, ale učit se, jak mít rád jeden druhého. Jenže politici a vůbec lidé u moci, mají z lásky strach. Je to jejich nepřítel, konkurence. Láska je totiž největší síla, která otevře vrata, zbourá zdi. Kdyby se všichni lidé milovali, byl by to průšvih.
Proč myslíš, že Češi nechodí příliš demonstrovat do ulic?
Nevím, asi jsme líní.
Nebo nás to nezajímá?
Jasně. Takové to: co tě nepálí, nehas, tím jsme pověstní. Když propustí ve fabrice tři tisíce lidí, je jasné, že jdou demonstrovat. Jenže ti ostatní, co práci mají, se nepřipojí. Když chtěl Reagan zakázat potraty, Amerika vyšla do ulic. A nedemonstrovaly jenom holky. Transparenty nesli i kluci, babičky.... Američanům je jasné, že jeden politik nemůže rozhodovat o jejich těle. Jednou mu to projde a příště vymyslí zákon, že pět prstů nepotřebuješ, že ti stačí čtyři. Nebo pošle všechny blonďáky do plynu. Stačí jeden magor, který vyhraje volby.
Co si o nás myslí lidé ve světě?
Češi jsou tam zavedeni jako malí nacionalisté, kteří se tváří větší, než jsou. V Americe lidé znají Jágra, Lendla, Navrátilovou a zeď v Matiční ulici.
Proč jsi se vrátil z emigrace?
Chtěl jsem domů.
Ale domov si měl na Slovensku...
Když jsem se vrátil, ještě existovalo Československo. A já jsem chtěl jít do hlavního města. Nechtěl jsem fotit žádné Jánošíky. Pak se republika rozdělila a já jsem tu zůstal. Navíc tady nikdo nemůže říct, že žil třicet let v Americe, dělal pro exkluzivní časopisy a pak se vrátil.
U* by ses do Ameriky nevrátil?
Ale ano, šel bych. Jenže jsem tu už deset let, a to by znamenalo začínat tam znovu. A všechno, co jsem chtěl, jsem už udělal. Tedy skoro všechno. Chtěl bych mít samozřejmě výstavu v Metropolitním muzeu nebo tam vydat knížku fotek. Ale už nechci fotit pro americké časopisy... Práce pro časopis není pro mě tak důležitá. Je sice fajn, že tam máš měsíc co měsíc nějaké fotky a pod tím je tvoje jméno - to je dobrá reklama. Ale na výstavu v Metropolitním muzeu musíš udělat víc.
Co se snažíš na fotce zachytit?
Když fotím pro sebe, a ne pro časopis, tak se dívám na obličej. Ten je pro mne důležitý. I kluky si vybírám podle toho, jestli se mi líbí. Jakmile fotím módu, stane se, že tam ze sebe nedostanu téměř nic. Móda je zkrátka zakázka.
Fotíš raději módu, nebo nahé kluky?
Nahé kluky. Začal jsem s tím nedávno. Jednou mi někdo řekl, že nemám žádné téma. Zeptal se mě: "Je móda to, co tě žene kupředu?
Nemůžeš kvůli tomu spát?" Já jsem mu řekl, že ne, že mám rád jenom kluky a nic jiného mě nezajímá. "Tak proč nefotíš kluky," zeptal se mě. Tak jsem začal. A od té doby vím, že když někdo vidí moje kluky, tak ví, že jsem to fotil já.
Jací kluci tě zajímají?
Krásní. Musí mít krásné oči, tvář i pusu. Jenže když má hezkou tvář, pak nemusí mít hezký zadek. Nebo má hezký zadek, ale šilhá. U málokoho se stane, že má všechno.
Co kdy* má nedostatky?
No, vyfotím ho i tak. Přece mu neřeknu: Nejste ten materiál, co bych potřeboval.
Jak hledáš své modely?
Prvně mě zaujme tvář, a když je vysoký a má hezkou postavu, tak přijdu a představím se. Řeknu mu, že pěkně vypadá a že bych ho chtěl vyfotit. Také mu rovnou řeknu, že chci fotit akty, aby věděl, na čem je.
A tvůj nejoblíbenější fotograf?
Nejoblíbenější? Asi Bruce Weber, ten taky fotí kluky. Nebo Sarah Moon či Lillian Bassman, snad nejlepší fotografky na světě. Ženských fotografek je strašně málo.
Proč?
To je stejné jako s malířkami. Těch je taky málo. Někde jsem četl, že holky umělkyně jsou citovější, a chlapi zase vypočítavější. Když chlap namaluje například rajčata a ten obraz dobře prodá, tak se bude rajčat držet až do smrti. I kdyby chtěl občas malovat něco jiného. Holky ne. Ty mají tendenci zkoušet pořád něco nového. Lillian Bassman začala fotit módu někdy ve dvacátých letech. Jenže fotila všechno takové zamlžené, rozmazané, že ty šaty nebyly pomalu ani vidět. A protože nechtěla změnit svůj styl, tak ji vyhodili. Od té doby nefotila. Až teď, kdy za ní zašel Galliano a udělal s ní katalog. A fotka, kterou udělala v roce 1998, vypadá přesně jako ty fotky první. A to je teď devadesátiletá paní. Není to nádhera?
Je. Člověk nemusí vidět, aby viděl...
Jenže v časopisech vyžadují ostré fotky, na kterých jsou knoflíky, kapsy, barvy. Ale lidi potřebují fantazii. Nemusíš jim to servírovat na stříbrném podnosu.
Chtěl jsi být vždy fotografem?
To jsem nikdy neplánoval. Vůbec jsem v životě nic neplánoval. Už odmala jsem utíkal z domu. Když mi bylo pět, odjel jsem sám k babičce. Když mi bylo patnáct, utekl jsem do Ostravy. Prostě jsem v nějakém časopise viděl namalované kluky, kteří měli černé oči. Myslel jsem si, že jenom v Ostravě si mohou malovat černé oči. Jenže oni to byli horníci a oči měli černé od uhlí. A když mi bylo osmnáct, tak jsem utekl navěky. Věděl jsem jen, že chci někam pryč, na Západ, kde můžeš dělat svobodně, co chceš, a nikdo ti do toho nekecá. Tady jsi v té době nemohla fotit ani ženské akty. První akt se objevil až v šedesátých letech. Vypadal jako Tatry, bylo to celé černé, jako vystřižené z papíru. A k tomu nějaká básnička typu: tvůj klín je jako horské údolí. Hrůza.
Dají se dělat fotky pro peníze?
Jak začneš něco dělat pro peníze, je to průšvih. Když někdo chce dělat divadlo, tak půjde zadarmo tahat oponu jenom proto, aby u toho byl. Ale musíš opravdu moc chtít. Někde jsem četl, že když bojuješ o svůj každodenní chléb, tak ztrácíš svobodu. Když ale bojuješ o svoji svobodu, tak chléb přijde sám. I sám sobě budeš věřit jedině, když budeš dělat věci z lásky.
Nebál ses někdy, že budeš bez peněz?
Ne. Je to jako na houpačce, jednou máš na kontě skoro nulu, jindy máš peněz dost. I kdyby mi focení přestalo vynášet, neskončil bych.
Jsou věci, které bys nefotil?
To víš, že jsou. Třeba auta nebo architekturu, to bych neuměl. Nemám k tomu vztah. Nemám dokonce ani řidičák.
A co třeba nějakou fotoreportáž z války?
Ne, ne. Já se bojím vyjít i na ulici, a to bych měl jít na minové pole. Ale jsou lidi, kteří to umějí. Chtějí změnit svět. Na druhou stranu - četl jsem hodně životopisů právě válečných fotografů, kteří fotili Kambodžu, Vietnam, Etiopii... Pak uběhlo dvacet padesát let a nic se nezměnilo. Teď mají mindráky a nemohou v noci spát, protože mají pocit, že jen přispěli k propagaci těch hrůz. Jenže kdyby tihle lidé nebyli, tak bychom nevěděli nic. Já jsem chtěl od začátku dělat jen hezké věci. Možná za sto let, až budou analyzovat, jaké bylo 20. století, tak někdo najde i moje fotky a lidi si pak řeknou: "Hele, ona to nebyla taková hrůza, když tu měli tak hezký kluky a holky." Ale zatím mám pocit, že minulé století je jen první světová válka, Hitler a všechny ty masakry, co následovaly.
Pociťuješ nějak na sobě svůj věk?
To je jako z Medvídka Pú. Medvídek stojí u malého potůčku a ptá se ho: Kam pořád tak spěcháš? Potůček na to odpoví, že neví, ale že prostě musí pospíchat. Tak jde Pú podél vody, z potůčku se stává širší a pomalejší řeka a Pú se řeky ptá: A proč teď nespěcháš? Ale, řekne řeka, jsem už starší, tak vím, že není třeba spěchat. Stejně tam všichni jednou dojdeme.
To není moc optimistické.
Je to o momentálním prožitku. Trochu se bojím, že až tahle generace bude stará, nebude mít co vykládat svým dětem. Nezbudou jim žádné vzpomínky. Všechno splyne. Teď jezdí na zájezdy typu Amerika za osm dní, míjí zajímavé lidi, se kterými si ani nestačí posedět a popovídat. Život prožijí jako v rychlíku ani nebudou vědět jak. To je jako s fotkami. Staré ručně vyvolávané fotky nevyblednou. Žádný digital...
Je ještě někdo, koho bys chtěl vyfotit?
Prezidenta Havla. Jedině jeho nemám. Jenže on se nerad fotí stejně jako já. Ale myslím si, že Havel patří k téhle zemi. A já už mám všechno, co se tady za těch deset let odehrálo. Holky, kluky, módu i krajinky. Jedině jeho nemám.
ROBERT VANO, UMĚLECKÝ A MÓDNÍ FOTOGRAF Narodil se v roce 1948. V osmnácti letech emigroval přes Itálii do Ameriky. Začal pracovat jako dělník ve sklárně, pak myl nádobí v restauraci. V kadeřnictví myl lidem hlavy a po večerech se na dobrovolnících učil stříhat. Pak jednou učesal šéfredaktorku Cosmopolitanu a ta mu nabídla práci kadeřníka u ní v časopise. Přes vlasy a make-up se postupně vypracoval až na módního fotografa. Pracoval pro americký Cosmopolitan a Harpres Bazaar. V roce 1990 se vrátil do tehdejšího Československa a usadil se v Praze. Pracoval jako kreativní ředitel české ELLE, nyní fotí na zakázku pro časopisy, módní domy či reklamní agentury. Ve vlastní tvorbě se specializuje na mužské akty, fotografuje však i krajiny či květiny. V Praze měl už několik vlastních výstav, z nichž ta poslední, ve Slovenském institutu, byla zrušena prý pro přílišnou vyzývavost vystavovaných fotografií.
