už proto, že jej často měli dost krátký. Uměli i královsky hodovat, zvlášť když na trůně opravdu seděli. Ty nejvzácnější lahůdky z jejich zlatých talířů bychom dnes možná ani nevzali do úst.
Prvními proslulými jedlíky v historii byli Římané. Zatímco chudý rolník žijící někde za branami Pompejí celý život den co den mazal na kus chleba pastu ze sýra, který utřel se čtyřmi paličkami česneku, lístky routy, celeru a čerstvého koriandru, všední strava jeho císaře obnášela selátka krmená výhradně fíky. Jejich játra pak byla mnohem jemnější. Vepřové dokázal šikovný kuchař upravit i do podoby upečené husy a obložit ji rybami a pečenými ptáky, pávy, slepicemi, drozdy - to vše opět z vepřového, k nerozeznání od pravého. Pak císař pokračoval jemnějšími lahůdkami. Na jedinou hostinu spotřebovala jeho kuchyně 2000 nejvzácnějších ryb, 7000 ptáků, mnohé z nich jen na jejich jazýčky. Z pávů se naopak servírovaly jen jejich mozky. Pozvání na takovou hostinu se někdy opravdu vyplatilo: panovníci totiž rádi servírovali pokrmy, jako byla například rýže s perlami nebo boby s jantarem. Vařilo se podle slavné Apiciovy kuchařky. Její autor promrhal v luxusním jídle celé své jmění, a když mu zbylo jen dva a půl milionu sesterciů, spáchal sebevraždu, "aby nezemřel hlady". Lanýže se podávaly s mátou, šneci ve víně. Běžnou lahůdkou byli mořští ježci. Nesmělo chybět ovoce, sladkosti a také lahůdky vyráběné z květin - růžové omelety, fialkové víno, k masu se přidával sléz.
Ropuchy, ježci, veverky
Představte si, že panuje hluboký středověk a vy sedíte na hostině, která se koná na počest císaře Barbarossy. Když mu nalévají víno ze džbánu, žbluňkne do poháru vypasená ropucha. Všichni ztuhnou a hostitel situaci bryskně zachraňuje tím, že nebohé zvířátko spolkne, aby císaři ukázal, o jak běžnou, nevýznamnou záležitost jde. I na vás pak bude vínem si ze džbánu připít. A nejen to, také jíst. Nejprve čerstvé jahody se studeným mlékem. Pak vaječnou omeletu s krájenou cibulí, mandlemi a česnekem. Několik pážat přinese mísu s věží naaranžovanou z čerstvých pstruhů, obloženou kaviárem z Ruska, kraby z Bretaně a raky z Normandie. Už to stačí? Kdepak, hostina teprve nabírá obrátky. Přicházejí na stůl selátka plněná houbami, hráškem, fazolemi, cibulí, mandlemi a česnekem. Jsou zdobena plátkovým zlatem. Tři pávi a dvě labutě. Ryby a konečně zvěřina. Srnčí hřbet a pečeně z divočáka, zaječí guláš, koroptve, bažanti. Tři sta ježků a veverek. Co tehdy ještě patřilo na císařskou tabuli, bylo o pár století později, v době Boženy Němcové, dobré leda pro děti z pastoušky. Na závěr došlo i na sýry a sladkosti. Pečená jablka, slívy, fíky, rozinky a medový koláč. Tolik chodů, a přece by se moderní člověk nejspíš sotva najedl. Zato by se olizovali psi pod stolem. Naši středověcí předkové však zároveň tíhli k asketismu. Svatá Anežka Česká, ač dcera královská, jedla pouze chléb s cibulí a pila pramenitou vodu, zatímco její méně urozené vrstevnice si pochutnávaly na medovině, koláčích a sladkých kaších s ovocem. Kromě zdravého medu jedly i hodně ryb - ty bývaly na stole tak často, že si čeleď dokonce vymiňovala alespoň jeden den v týdnu bez ryb. Mimochodem i Anežčini vrstevníci si všimli, že skromný jídelníček sice mohl světici přispět ke spáse, zato ji rychle připravil o mládí a krásu.
Královská "poprvé"
Panovníci měli často tu pochybnou výsadu ochutnat cizokrajné novinky jako první. Roku 800 našeho letopočtu byl Karel Veliký korunován římským císařem a tehdy se poprvé servíroval páv. Po upečení ho znovu oblék- li do kůže a při servírování mu ze zobáku šlehal plamen. Alespoň to, protože jinak se hosté shodli, že maso bylo "tuhé a chuť nevýrazná". Ne vždy to byla výhoda. Náš Karel IV. se podle básně musel propít k poznání dobrého vína mnoha trpkými poháry. Zřejmě se mu zdejší víno natolik zošklivilo, že do Čech neváhal přivézt nové odrůdy. Uvedl sem nejen italské odrůdy vína, ale také nový druh švestek a dosud neznámé "vousaté" ryby - parmy. Jiných vzrušujících okamžiků se dožil král Slunce, Ludvík XIV. Byl například prvním francouzským králem, který ochutnal šampaňské a zmrzlinu. Jeho velikou zálibou byl lov, a na dvoře se proto jedla spousta zvěřiny, pokud možno v nových, originálních úpravách. Nejdůležitější bylo množství. K snídani Ludvíkovi nosili čtyřicet zavařenin a oběd začínal několika polévkami, které prokládal sklenkami starého vína. "Jedl hltavě a rychle," všiml si dvořan, který ho po očku pozoroval. Pak přišly na řadu jehněčí řízky, pečený zajíc, bažanti, koroptve, chřástalové. Promluvit mohl jen ten, koho král oslovil. Největší poctu mu panovník prokázal tím, že mu nechal nalít víno ze svého džbánu. Závěr takového běžného královského oběda patřil sladkostem. Ludvík měl rád mandlový koláč. Tento proslulý jedlík a labužník stanovil pevný rozvrh: ve tři hodiny se pro celý dvůr servíroval oběd o třech chodech, z nichž každý byl složen ze sedmi jídel. Večeře o deváté už měla soukromý charakter a byla o něco skromnější. Zato při slavnostní hostině se o králova ústa staralo celkem třicet osob, každou sklenici vždy doprovázeli tři důstojníci. Nejpodivuhodnější gastronomická kouzla té doby předváděl na slavnostech ve Vaux královský kuchař Vatel. Vymýšlel nejen stále nová jídla pro krále, který hodoval ve svých komnatách s přáteli, ale také zaplňoval dalších 28 tabulí pro dvůr. Měl dar objevitele - poprvé ze smetany ušlehal šlehačku a nazval ji Chantilly podle zámku, kde se mu odvážný pokus podařil. Spáchal sebevraždu, když se mu jednou nepodařilo zajistit dost ryb pro králův stůl. Není divu, že těžká, tučná jídla působila králi žaludeční potíže. Léčil je nejmodernějším způsobem - čajem, který právě dorazil přes Holandsko z kolonií. Bylo dokonce moderní chodit na šálek svěžího čaje k sestře Luise do benediktinského kláštera zvlášť proto, že šlo o bývalou královu milenku Luisu de La Valliére, která se ve třiceti letech uchýlila do kláštera poté, když ji král, otec jejích několika dětí, opustil.
Úžasné svatby
V době renesance docházelo na královských dvorech k revoluci - začal se porušovat zvyk odděleného hodování. Ještě v horkém létě roku 1600 se v Praze při obědě u španělského vyslance bavili páni tím, že dámám galantně posílali do jiné síně cukrové figurky, kterými se zdobily stoly. Podle francouzských mravů však měli stůl i sošky sdílet všichni společně. V módě bylo i takzvané šauesen, k čemuž se zvali malíři. Ti malovali a pozlacovali hotová jídla, paštiky, huspeniny, pečínky. Vytvářeli celé zlacené krajiny, řeku s rybami. Na svatbě Viléma Bavorského a Renaty Lotrinské přinesli na stůl tak velkou paštiku, že v ní byl ukryt trpaslík v brnění, který pak s praporem chodil po stole a zdravil hosty. Naštěstí bylo v paštice ukryto ještě čtyřicet dalších jídel. Svatby se vůbec slavily nejhalasněji. Na tu císařskou se málokdo dostal, ale poddaní si to uměli vynahradit. I obyčejný řemeslník zval hosty k osmi tabulím a sedlák k šestnácti. Když se ženil v roce 1578 Vilém z Rožmberka, snědlo se během několika dnů 40 jelenů, 50 srnců, 20 divočáků, 250 bažantů, 150 krmených volů, 450 vepřů a stejně tak skopců, 395 jehňat, 40 uzených volů, 350 pávů, 5135 krmených hus, 10 209 štik, 6380 pstruhů, 2309 uzených mořských ryb, 5200 raků, kaviáru čtyři bečky. To je samozřejmě jen výběr všech masitých lahůdek, ke kterým ještě nutno připočítat 30 947 vajec nebo 110 sudů vína a 903 sudy piva. Na svatbě Anny Alžběty z Hradce s Oldřichem z Lobkovic zdobily stůl dva cukrové stromy s perníkovými větvemi plnými cukrových ptáčků a ovoce z italského marcipánu. Co si kdo utrhl, to bylo jeho. Každodenní hody však byly umírněnější. Petr ze Švamberka stoloval sám s ženou, hofmistrem a lékařem v 11 a 18 hodin, děti jedly zvlášť o hodinu dříve. V obou případech se nosilo na stůl šest chodů: polévka, maso, zadělávaná drůbež, masitá pečeně nebo zvěřina a pro děti sladká kaše, pro dospělé cukroví a ovoce. Svatba posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V.Dobrotivého se odehrávala o mnoho let později, v roce 1835, ale jednu vzpomínku na dávné rozmařilé hody si zachovala: z kašny umístěné na Můstku teklo celý den červené a bílé víno. Pražané si je nabírali do hrnců, různých nádob i do klobouků.
- sobota 1. září 2001
