Pokud totiž manželky či milenky píší o svých protějšcích, dovídáme se v nich především toto: chlapi jsou sobci, nevychovanci, nevděčníci, sprosťáci, ožralové. Odnesl to slavný kubista, z básníka Knihy lesů, vod a strání se stal hrůzný netvor. A litvínovský hokejista?
Je to pěknej chlap
Ivan je vynikající psycholog a stratég, proto je tak úspěšný v hokeji, píše po šestadvacetiletém manželství rozvedená paní Květa Hlinková. Jiné postřehy tak lichotivé nejsou. "Už sedm let jsem rozvedený, mám druhou manželku, dívám se na to nadhledem. Spousta věcí je tam nepravdivých, je to psáno ve stavu jistých emocí a snad i s vidinou finančního prospěchu," říká Hlinka.
Dodnes, a to je mu třiapadesát, o něm ženy prohlašují: To je pěknej chlap! Hlinka připomíná playboye, i když jím vlastně nikdy nebyl. Byl a zůstal sebejistý, má osobní šarm, na ledě z něho vyzařovalo fluidum rázného šéfa, před mantinely přitažlivého muže.
Umí žertovat, je stále lehce ironický, někdy těžce sarkastický. U piva umí bavit celou společnost. Jeho večerní dýchánky s věrným druhem Františkem Černíkem v Českém domě na zimní olympiádě v Lillehammeru jsou pověstné.
Leč co se milostných afér týče, kromě jednoho rozvodu - nic. O ženách se baví nerad, snad si hraje na puritána. Otázky typu "jak jste se seznámil s druhou ženou" odmítá. Odbyl i časopis Playboy. "Slovo dalo slovo," řekl jen. Mou zvědavost uťal i teď. "Já vám odpovím a vy se hned zeptáte, jak to spolu děláme!"
Senzace nemám zapotřebí
"Tak vy už píšete pro Blesk," reaguje okamžitě na jen trochu osobní otázky. Novináři se totiž většinou jeho soukromému životu vyhýbají. Když se výjimečně v jednom článku objevily scény, kdy údajně nebyl zrovna střízlivý, prohlásil, že to bylo psáno na objednávku. "Moc lidí by si nepřálo, abych se vrátil do českého hokeje," domnívá se.
Ale přece nechcete být nedotknutelnou ikonou? "To ne, ale chci hlavně klid, já už o sobě nerad čtu. Lidi se klepou na senzace. Nemusí se o mně psát." Přesto je hora rozhovorů s ním v médiích všeho druhu omračující. "Divné, nikdy jsem se nepodbízel. Že bych byl frajer, že bych o sobě rád mluvil? Rozhodně ne."
Hlinka hrál už od šestnácti let v lize. Ostatně on se vším spěchal - v devatenácti se ženil. V lize, většinou v milovaném Litvínově, hrál 525 zápasů, v reprezentaci 256. Nastřílel 474 gólů, v sedmdesátých letech byl třikrát mistrem světa. Jako střední útočník prorážel zdařile polem i individuálně dík urostlé postavě. Byl kejklířem hole, měl dar zvrátit hru, uměl tvořivě spolupracovat. Když to v Litvínově - to už tam trénoval - jednu sezonu skřípalo, a on nevěděl, jak mužstvo motivovat, skočil na led. Znovu hrál. "Ještě to snad umím," řekl v 36 letech.
Drsňák i stoik
Hlinka je největší dobrodruh českého hokeje. Pohyboval se v jeho hlubinách i v závratných výšinách, činil se daleko na západě ve Vancouveru, to jako hráč, i v Pittsburghu coby trenér, činí se i daleko na východě v Omsku. Tam, kam jeho děd před 80 lety přijel jako legionář při sibiřské anabázi v krutých bojích proti bolševikům, jeho vnuk přichází jako renomovaný a potomky bolševiků pohádkově placený trenér.
Drsňák? Je, hlava se mu nezatočí, umí se otřepat. Je i pragmatický filozof. Nerad prohrává, dokáže zuřit, řvát, ale prohře, neúspěchu nikdy nedovolí, aby se mu zažraly pod kůži.
Mistrovství světa 1978 se hraje v Praze, národní tým se třikrát leskne zlatem z minula, celá země touží po dalším titulu. V posledním zápase nemusíme se Sověty vyhrát, ba ani remizovat. Stačí prohrát o jediný gól a jsme mistry světa. Prohráváme však o tři. Ale ještě je tu kapitán Hlinka. Zmocňuje se puku odraženého od Treťjakova betonu, chladnokrevnou kličkou se uvolňuje a - 1:3.
Posledních 11 minut je však začarovaných. Ten další, zlatý gól se už nenarodí. A Hlinka, ještě ve zpoceném dresu, ale už po první cigaretě, povídá: "Sport patří k našemu životu, ale i tak zůstává jen sportem. V životě je to trochu jinak. Z vítězství je velká radost, z narození dítěte také, ale dítě žije, vítězství pomíjí."
Když jako kapitán na mistrovství světa 1979 vede v Moskvě mužstvo opět ke stříbrné medaili, ale i k největší porážce od SSSR 1:11, řekne: "Kdo jednou hrál hokej nebo jiný sport, dostal aspoň jednou za život takovýhle střapec!"
Tedy stoik? Po boji ano. Jinak jako trenér řval na hráče na střídačce i v kabině, tím byl pověstný. Při angažmá v NHL si to těžko mohl dovolit, nyní v Omsku, kde má přivést Avantgard do finále play-off, od toho upustil. "Čím je člověk starší, tím míň křičí. Nejvíc řve, když se narodí."
Život v závrati
Hlinkovy pády a vzestupy jsou závratné. V roce 1994 na světovém šampionátu v Itálii, v alpském Canazei a potom v Miláně Hlinkův tým ani jednou nevyhrává, končí sedmý. Trenér je po tiskové konferenci nonšalantně opřen o sloup haly, obklopen novináři. "Je čas odejít, snad se jednou vrátím."
Za čtyři roky stojí v Naganu u nejzářivějšího triumfu českého hokeje, odepřeného všem minulým generacím. Olympijské zlato! A když po bujarém veselí v kabině Hlinka vkročí mezi novináře, košili zpocenou i mokrou od šampaňského, řekne: "Bylo to fajn, jak ti Rusové museli přijít a podat nám ruce jako vítězům."
S olympijskou gloriolou se odváží zkusit štěstí jako první evropský kouč v NHL, přijímá nabídku klubu Pittsburgh Penguins. Více než rok je o čem psát. Jak se snáší Hlinka s Jágrem? ("Hlinka mi sebral můj čas na ledě. Byl jsem zvyklý hrát osmadvacet minut, teď jsem byl na ledě o deset minut míň.")
Jak umí Hlinka anglicky? ("Udělalo se z toho, že anglicky neumím snad ani kváknout.") Jak vede Hlinka taktické porady? ("Můj asistent Rick Kehoe byl dobrý kamarád, některé věci dokázal interpretovat líp než já, tak jsem měl na starosti přípravu.")
Pittsburgh pro Hlinku neskončil zrovna slavně, v nové sezoně vypukla po čtyřech prohraných zápasech panika. Generální manažer klubu naordinoval lék obvyklý všude na světě: vyhazov trenéra! Bylo to asi poprvé, kdy Hlinka nestačil nasadit masku člověka, kterého nic nepřekvapí. "Není mi do smíchu, nevím, co teď budu dělat."
Epopej pokračuje
Může poté, co ho vyhodili z Pittsburghu, zažít větší zklamání? To si nepřipouští. Trenérská epopej pokračuje, na pořadu dne jsou titulky jako: Český Ivan trénuje Sibiř. Nu vot, znájetě, Ivan Glinka, on nastojáščij geroj! Takový hlas jde po hlavním městě Omské gubernie i dál, do tunder a vesniček Sibiře, všude tam, kde září televizní obrázek.
"Co ode mne chtějí? Abych dovedl mužstvo do finále play-off. Když to nedokážu, půjdu." Hokejový klub Avantgard Omsk pohltí ročně kolem 25 milionů dolarů. Sponzorem je firma Sibněft, její šéf Roman Abramovič patří mezi nejbohatší Rusy. Téměř tři čtvrtě miliardy korun na partu hokejistů a jejich blahobytné zázemí, to je uprostřed nedostatku a bídy omračující.
"To já nehodnotím, i když vidím, že rozdíly v životní úrovni jsou velké," říká Hlinka. "Ale copak taková Benfica nekupuje drahé hráče - a že by se v Portugalsku všem žilo dobře? A na jihu Itálie taky každý nejezdí v mercedesu."
Omsk je Hlinkova druhá výzva. Že by však nešel za slávou a penězi? Za čím pádí většina inteligentních, žádaných a schopných lidí? Hlinka to přiznává, nebude přece říkat, že jel na Sibiř za štěstím. Nebo dokonce do Ameriky, to už vůbec ne. Jenže nebyl by to on, kdyby vzápětí nedodal: "K tomuhle musí být vždycky dva, nejen vy, ale taky ten, kdo vás chce a kdo vás hodlá taky zaplatit." A pak ještě dodá: "Slávy se nemusíte dočkat."
|
IVAN HLINKA • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
