Hodná matka, zlý otec

- Jeden policista je zdánlivě zlý a druhý hodný. Zlý se tváří sveřepě, vyhrožuje, zvyšuje hlas a vypadá, jako by pro ránu nešel daleko. Hodný policista mezi čtyřma očima prozradí obviněnému, že je schopen všeho. Doporučí mu, aby raději vyklopil vše, co ví, protože jinak za drsného neručí. Tato známá policejní metoda je údajně tak účinná, že pronikla i do metod výchovných.

V šedesátých letech se Amerika zamilovala do kombinace měkkého a tvrdého rodiče a o pár let později se podobný trend objevil i v Evropě. Matka podle něj měla představovat bytost citlivou, jemnou a chápavou, otec tvrdou a nesmlouvavou. Mělo se za to, že tento styl dobře odpovídá přirozené mužské razanci, ženské něze a pro děti je snadno pochopitelný. Přestože se experiment s hodným a zlým rodičem v zásadě neosvědčil, v některých domácnostech jeho trosky přežívají dál.

Táta ti ukáže
Dodnes žije legenda, podle níž je správné, aby se matka zaštiťovala otcovou silou. V praxi se provádí větou: "Počkej, až přijde táta, ten ti ukáže!" Celodenní dětské prohřešky se sčítají v bance provinění a náprava je na silné ruce. Existuje-li ovšem něco, do čeho se silným rukám chce k večeru ze všeho nejméně, pak je to někomu něco ukazovat. Trestat bez rozčilení je totiž nadlidský úkol.
"Otec se tak stane strašákem pro děti, které matku opět bez potíží převálcují, jakmile vytáhne paty z domu," varuje americký psycholog Steve Biddulph. V knize Proč jsou šťastné děti šťastné upozorňuje všechny ženy, které koketují s myšlenkou přenechat nepříjemnou část výchovy otcům, že trestat není otcovská povinnost. Otcovská povinnost je stát při matce a případně potvrdit její výchovné zákroky.
"Až vám jednou potomek řekne 'To není fér! Vy jste oba proti mně' - ale přitom se nebude zdát, že by ho to nějak zvlášť vyvádělo z míry, jste na dobré cestě," soudí Biddulph.

Nikdo není jen černý či bílý
"V obou rodičích je jistá míra citlivosti a jistá míra neústupnosti," vysvětluje další příčiny, proč není radno hrát si na zlého a hodného českobudějovická psycholožka Jaroslava Skálová. "Kdo jednu složku mermomocí potlačuje a druhou upřednostňuje, popírá sám sebe, a je tedy nevěrohodný. Často z role vybočí. Kromě toho pojem o dění ve světě, který dětem takto poskytuje, je matoucí. Rodiče by měli stanovit hranice slušnosti, za něž děti nepustí, a jejich respektování vymáhat tak, jak žádá situace, nikoli uměle vytvořená role."
Zcela nepraktickou se teorie měkkého a tvrdého vychovatele ukazuje ve chvílích, kdy dítě zůstane s jedním z rodičů samo, lhostejno, zda příčinnou je delší služební cesta, nemoc či rozvod. Je-li to totiž matka, tedy ta měkká, nemá z výchovného hlediska šanci. Děti si budou dělat, co chtějí. Synové navíc budou tvrdí přesně tak, jak to viděli u svých otců.

Hodná matka a zlý otec - je to ideální rozložení rodičovských rolí?