Hledač svobody Jaroslav Hutka

Kdyby novinový papír uměl hrát a zpívat, nebyl by po prvních tónech důvod Jaroslava Hutku představovat. Při našem setkání v pražské restauraci ovšem Hutka hovořil o mnoha nových věcech a zastavil se až před půlnocí. "Jsem takový nočňák, víte," omlouval se téměř.Který z těchto lidí podle vás nejvíc prospěl České republice?

Jeden ze symbolů odporu proti komunismu a po návratu z emigrace v roce 1990 obletovanou osobnost však stěží uslyšíte v rozhlase a jen zřídka se mihne v televizi. Proč? "Byl jsem za kamarádem, který pracuje ve velké hudební společnosti, a ten mi řekl, že Hutka je neprodejný," vysvětluje.

"Tak si desky a knížky vydávám sám a dobře se tím dokážu uživit." A nepřipadá mu to trochu divné? "Jsem s tím vyrovnaný. Víte, kolik jsem prodal svých knížek Podzim je tady? 3000! To neprodá často ani slavný spisovatel." Při posledních slovech se usmívá.

Usmívá se ostatně často. Na svých koncertech se dokonce směje svým vtipům či průpovídkám. "Tak já vám jeden vtip řeknu." A už se směje dopředu. "Bůh se sejde s Georgem Bushem, Vladimírem Putinem a Václavem Klausem. Bushi, ty budeš stát po mé pravé ruce. Putine, ty po mé levé. A kde chceš stát, Klausi, ty? Já budu stát místo vás, říká Klaus."

Myslel jsem i na smrt
Jaroslav Hutka celý život nedělal nic jiného než písničkáře. "Chtěl jsem být původně malířem, ale když se to nepodařilo, tak jsem už nepřemýšlel o ničem jiném než o zpívání, hraní a psaní. Ani mě nenapadlo, že bych mohl dělat něco jiného," říká a přemýšlí, zda by přece jenom něco nenašel. "Ne, ne," odpovídá.

Hraje už třicet sedm let. K 250 písním napsal texty. Odborníci ho považují za za jednoho z nejvýznamnějších písničkářů posledních desetiletí. Sám však tvrdí, že jeho zpěv má hodně daleko k dokonalosti a ani ho nikdy zvlášť necvičil. Odmítá však řazení k takzvaným folkařům. "Jsem písničkář, jinak se to nedá nazvat."

A hudba také ovlivnila jeho život mnohokrát více, než si přál. "Kdysi jsem skutečně dával přednost jenom hraní, vše ostatní šlo stranou. I to byl jeden z důvodů některých nezdarů v soukromém životě. Nelituji, ale dnes postupuji jinak."

Vyjasněný má tak vztah s prvním synem Vavřincem, kterému je třiatřicet let a pracuje v překladatelské agentuře. S bývalou ženou Danielou, která žije v Holandsku, se nestýká. "Není důvod," vysvětluje.

Emigrace do Holandska, kam jej zvůle komunistů donutila v roce 1978 odejít odvetou za jeho hraní, zůstává traumatem. "Emigrace - na rozdíl od jiných - byla pro mě utrpením. Nemyslel jsem na sebevraždu, ale dost často jsem si představoval, že by bylo vlastně dobré umřít o něco dřív. Listopad 1989 a návrat domů byl pro mě neskutečným vysvobozením."

Iluze o dnešní české společnosti Jaroslav Hutka nemá, i když o politice hovoří rád a dlouze. Při odpovědi na otázku, zda by nechtěl být politikem, dlouho přemýšlí. "Určite ne," říká. V posledních parlamentních volbách přesto kandidoval za Balbínovu poetickou stranu. "To byla sranda. Politiku však sleduji celý život."

Politiky samé však moc nebere. Klaus? "To je neštěstí." Zeman? "Vidlák." Špidla? "Čestný, ale neumí to." Tošovský? "Když byl premiérem, nenechal ze sebe udělat blázna, ale byl tam krátce, těžko se hodnotí."

Rodinný typ?
Jaroslav Hutka léta v rozhovorech přemítal o svobodě, o nenávisti ke komunistům, o problémech či o lásce k hudbě. Co však - zdá se - z minula zcela odhodil, je deziluze a rozpolcenost, jež ho pronásledovaly v emigraci. Při setkání se naopak neustále vrací k rodině.

Hrdl jako pyšný pták, když hovořil o svých dcerách. Klárce (ani jedinkrát neřekl Klára) je jedenáct a bude studovat na gymnáziu. Elišce je sedm. Jako by se Hutkovi podařilo jeho svět otočit naruby. "O mně vždy panovaly různé představy," vysvětluje. "Já si třeba myslím, že jsem nenapsal žádnou politickou píseň," říká.

Od symbolu odporu proti komunismu, od autora slavné písničky Havlíčku, Havle (to jsem seděl doma, brnkal na kytaru a bylo to, vysvětluje její vznik) to zní podivně. "A víte, co je zajímavé? Kolik knih už ta naše Klárka přečetla." A jsme opět u rodiny.

Kromě písniček, psaní fejetonů a knížek je právě to dnešní svět Jaroslava Hutky. "Tím, že si vydávám CD sám, mám teď ohromnou svobodu," říká, a aby to dokázal, je každé jeho album číslovaný a podepsaný originál s ručně tištěným obalem. Do každého je vložena zkamenělina, sto milionů let starý amonit, jako "pozdrav od původního života do digitálního věku". Sny Jaroslava Hutky se tak naplnily. I když asi trochu jinak, než si kdysi představoval.

JAROSLAV HUTKA

• Odkud jsem
Narodil jsem se 21. dubna 1947 v Olomouci. Prvních pět let jsem si užíval ticha a lásky rodinného hnízda. O Vánocích 1952 byla rodina vojáky transportována na policejní stanici na Bouzov. Začalo životní provizorium a existenční nejistota. Po dvou letech jsme se vrátili do Olomouce, tam jsme se stěhovali ještě dvakrát, v patnácti jsem šel studovat do Prahy a provizorium a existenční nejistota pokračovaly. V roce 1978 jsem byl donucen vystěhovat se do Holandska, vrátil jsem se v listopadu 1989. Od té doby si zase užívám ticha a lásky rodinného hnízda.

• Čím vším jsem byl
Chtěl jsem být malířem, ale ve dvaceti jsem se stal písničkářem, a tím jsem bez přerušení dodnes.

• Co se mi v životě asi nejvíce povedlo
Podařilo se mi realizovat sen, který jsem měl v dospívání: být svobodný a žít i uživit se svou vlastní svobodou.

• Můj nejbližší velký úkol
Dokončit knihu Neodeslaný dopis, vydat si zpěvník svých písní, dokončit samopalnická vydání všech svých písní, a hlavně si uhájit dále svou svobodu.