Už desítky let pracují příslušníci rodiny el-Keréti jako předáci egyptských dělníků pracujících na „českém“ archeologickém nalezišti u Abúsíru, které pro tehdejší Československo a Egyptologický ústav Karlovy univerzity získal v roce 1976 Miroslav Verner.
Objev nevykradené hrobky
Právům provádět archeologický výzkum na určitém místě se říká koncese. „Objevení abusírské koncese, jejíž význam zpočátku nebyl dostatečně doceněn, považuji za mimořádný úspěch. Tato koncese je základním předpokladem další úspěšné práce,“ říká Verner.
Jde o území o rozloze asi dvou čtverečních kilometrů, které tehdy nevypadalo nijak lákavě. Dnes, po sérii objevů, ho odborníci označují za jedno z nejvýznamnějších nalezišť, které zahraniční expedice v Egyptě vůbec mají. Jediný příklad za všechny: nedávný objev první nevykradené velké šachtové hrobky (Iufaaovy) v Egyptě po více než padesáti letech.
„Za náš dosud nejvýznamnější archeologický objev však považuji nález Neferefreova pyramidového komplexu. Takových královských hrobek je možné objevit už jen několik. Pro egyptologa je to naplnění snu,“ říká Verner. Jenže takový sen je současně i obrovskou starostí.
„Samozřejmě, že je s tím spojeno velké vzrušení, ale i velká odpovědnost a velké vyčerpání. Jde o velice náročnou práci. A také o obavy: během výzkumu nacházíme předměty staré více než čtyři tisíce let, které by měly na černém trhu se starožitnostmi závratnou cenu. A musíte uhlídat desítky dělníků, kteří se ve zvířeném prachu pohybují. Bojíte se, že někdo z nich něco ukradne, a za rok se to ocitne na černém trhu. A to může být důvodem k řízení o odnětí koncese.“
Záchrana zaplavených památek
Miroslav Verner vypadá a působí nenápadně, mluví odborně a vyrovnaně. Vlastně ničím nepřipomíná objevitele. A už vůbec ničím českého cestovatele Emila Holuba nebo Hanzelku a Zikmunda, jejichž knihy v mládí tak rád četl.
„Myslím, že by mi nedělalo potíže podnikání. A věřím, že kdybych se pro něco takového rozhodl, nevedl bych podnik k bankrotu.“ Ale rychle dodává: „Tím samozřejmě neříkám, že bych uvažoval o útěku od egyptologie - ta je smyslem mého života a celý život jsem do ní investoval.“
Pro studium egyptologie se rozhodl už na gymnáziu, ale nejdřív si jako syn z nedělnické a nekomunistické rodiny po tři roky musel vylepšovat kádrový profil. Pak ho sami dělníci doporučili ke studiu na vysoké škole.
„Už během středoškolských studií jsem si definitivně ujasnil, že bych velice rád studoval orientalistiku a archeologii. V roce 1960, kdy jsem už směl jít studovat, se shodou okolností po mnoha letech otevíral obor egyptologie.“ Měl štěstí, v dalších letech už ho zase neotevřeli.
A pak měl štěstí znovu. Na začátku šedesátých let se ještě jako student podílel na záchranné akci UNESCO při výstavbě gigantické přehrady u Asuánu. Tehdejší egyptská vláda se totiž rozhodla zajistit výrobu elektřiny a na unikátní památky, které při stavbě měla zaplavit voda, nebrala přílišný zřetel.
Mladý asistent profesora Zbyňka Žáby, legendárního českého egyptologa, dokumentoval nápisy vytesané do skal na nilských březích.“Egypt potřeboval k rozvoji energetické zdroje a nová přehrada byla z tohoto hlediska nevyhnutelná. Pro archeology zůstal jen úkol zmapovat a zdokumentovat to, co se nedalo zachránit.
Mimochodem, jsou na tom některé české památky lépe? Také byly v ne tak dávné minulosti zkatalogizovány a ty takzvané nižší kategorie propadly zkáze,“ připomíná Verner.
Odvrácená pohroma
Pobyt v Asuánu byl především obrovskou příležitostí. Vlastně se tehdy spolupodílel na největší archeologické záchranné akci v dějinách lidstva a nikdy na to nezapomněl. Stejně jako ostatní čeští i zahraniční kolegové, kteří s ním na tehdejším gigantickém projektu pracovali. „Když se sejdeme, vždycky se znovu bavíme o tom, jaké jsme měli štěstí, že jsme byli při tom. Tato akce UNESCO nás poznamenala na celý život,“ říká.
Po návratu z Egypta dokončil vysokou školu a nastoupil na univerzitu jako asistent, samozřejmě na egyptologii. Byla smůla, že mu dvakrát selhalo zdraví a dlouhé měsíce proležel v pražských nemocnicích. V pracovní neschopnosti strávil také část přelomového roku 1968.
A potom nastala pohroma. Nové normalizační vedení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se rozhodlo v roce 1971 egyptologický ústav zavřít. To bylo krátce po smrti profesora Žáby, kdy někteří z jeho spolupracovníků raději zvolili emigraci a práci ve svobodné zemi. V roce 1974 pak přišel nekompromisní příkaz: definitivně ukončit veškeré práce v Egyptě.
„V následujících letech se přece jen podařilo přesvědčit pár rozumných lidí na univerzitě, že takto nelze vypovědět mezinárodní závazky. Anebyly to žádné intriky, Egypťané očekávali, že započaté práce dokončíme,“ popisuje tehdejší dobu Verner. Egyptologie v Praze nakonec zůstala a Verner mohl zahájit další výzkumné práce.
Život v poušti
Od té doby dělil svůj čas mezi pražské univerzitní pracoviště a okraj písečné egyptské pouště. V polovině osmdesátých let se do blízkosti vykopávek přestěhoval natrvalo. Strávil tam tři roky a vzal s sebou syna. Ten tam chodil do místní školy.
„Samozřejmě, že tenhle typ práce a dlouhá odloučení nepřispívají k rodinné pohodě,“ říká Miroslav Verner. Vypadá to dokonce, že jeho pracovní úspěchy jdou na úkor osobního života: Vernerova první žena zemřela a druhé manželství skončilo rozvodem. Ale víc neprozradí. Snad jen, že starší syn dnes pracuje jako lékař v nemocnici a druhý je ještě školou povinný.
Nedávno s ním byl na výletě, na zámku Kuks ve východních Čechách. „Bylo mi líto, když jsem viděl stav tamních památek. Ale omezit práci v Egyptě a věnovat se jen českým památkám není řešení. Neznamenalo by to, že automaticky bude více peněz na památky v Česku.
A navíc naše dějiny leží i v Egyptě: kulturní dědictví není omezeno hranicemi států.“ Verner je přímo přesvědčen, že společná záchrana památek může přispět k lepší mezinárodní spolupráci. „Snažíme se budovat atmosféru a podmínky pro rozvoj dobrých hospodářských a politických styků.
Obracejí se na nás podnikatelé se žádostmi o informace. Naše práce je určitě největší vědeckou akcí České republiky v arabském světě.“
Porozumět třetímu světu
I ve svých dvaašedesáti jezdí přibližně dvakrát ročně do Egypta mimo jiné proto, aby se na vykopávkách osobně podílel a byl v kontaktu s tamními úřady. Jenže právě skutečnost, že se pohybuje ve dvou zcela odlišných světech, Miroslava Vernera v poslední době také pořádně trápí.
Teroristické útoky z 11. září 2001, to byl samozřejmě šok. A když krátce nato přijel do Egypta, zažil další. „I tam byli někteří lidé šokováni, ale mnoho jich s atentáty určitým způsobem souhlasilo. Považují to za odplatu Americe. Domnívají se, že Amerika je vinna vším utrpením a bídou, se kterými se potýká spousta muslimů - a samozřejmě i Egypťanů.“
Přesto se na něj a jeho spolupracovníky z Česka mnozí Egypťané dívají přece jen trochu jinak než na Brity či Američany. Ti, kteří je znají, vědí, že nejsou tak bohatí jako jejich západní kolegové. A jak lidská chudoba ovlivňuje názory lidí, zažil na vlastní kůži.
„Egyptští dělníci na nalezišti o polední přestávce nahlíželi do novin, kde byl snímek Usámy bin Ládina. A jeden z nich, který uměl číst, ostatní informoval: Tady se píše, že je velmi bohatý, ale jí jen chlebové placky, pije čaj a prostě se obléká. A další řekl: Vždyť on je vlastně jako jeden z nás!“
Proto také Vernera děsí možná válka v Iráku. „Člověk, který se důkladněji neseznámil s problémy rozvojových zemí, nemůže současnému světu porozumět. Žije v nich většina lidstva a leží tam budoucnost Země,“ říká egyptolog Miroslav Verner.
MIROSLAV VERNER• Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
