Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hlaváčová: Je velké umění odejít

  10:31aktualizováno  10:31
Když Jana Hlaváčová opouštěla v roce 1990 Národní divadlo v Praze, prohlásila, že se chystá pomalu do penze. Od té chvíle uteklo dvanáct dlouhých let, herečka oslavila pětašedesátiny a stále pilně pracuje. Hraje v nové hře domovského Divadla na Vinohradech v Praze, točí seriály, se skupinou kolegů jezdí s divadlem po celé republice i na Slovensko.

Podle toho, jak málo máte času, usuzuji, že v penzi rozhodně nejste. Jak je to tedy s tím vaším odchodem?

V penzi jsem už dlouhou dobu. Odejít ale na odpočinek není tak snadné. Jakmile vystoupíte, je konec. V kuloárech se rozkřikne, že už nechcete pracovat, a ti, kteří vám práci nabízejí, s vámi úplně přestanou počítat. Nehledě na to, že v našich představeních, s kterými jezdíme, hrají i kolegové, takže člověk musí myslet na to, že by vzal práci i jim.

Pro herce je zřejmě velmi těžké skončit.

Není to lehké. Pro většinu herců je herecké povolání smyslem života - určitým naplněním života. Prudký konec může i zabít, znám takové případy. Protože jste celý život pracoval někdy i dvanáct hodin denně a najednou nic. Prázdno. Když nedostáváte nabídky, nepřemýšlíte ani tak o penězích jako spíš o tom, že jste asi špatný, a proto vás už nikdo nechce.

Nemyslím si, že právě vy byste měla mít pochybnosti o svých schopnostech.

Je velké umění odejít. Nastane okamžik, kdy to jde dolů, nutně musí nastat, fyziologicky, mentálně, vším, dobou, trendem. Takže já bych považovala za veliké štěstí, aby mě někdo měl tak strašně rád, že by mi z lásky řekl: „Jano, skonči.“ Zažila jsem návraty senilních kolegů, které nikdo nemohl dostat z jeviště, protože na něm stále chtěli být. A nevěděli, že už výstup skončil a oni mají odejít. Člověk si myslí, že to pořád jde, že má pořád potřebnou energii. A ona už není. To je potom moc smutné.

Je nutné mít k takovému rozhodnutí někoho druhého? Nemůže si to člověk říci sám?

Třeba je na tom člověk mentálně tak špatně, že si to sám nemusí uvědomit. Má pořád chuť a domnívá se, že i sílu, a ona už to není pravda. V nejlepším případě vzbuzuje už jen soucit. A takového konce bych se dožít nechtěla.

Sníte o tom, že budete pracovat na zahrádce a v diáři nebudete mít žádné divadlo ani natáčení?

Loni jsem měla období, kdy jsem si řekla, že končím. Strašně ráda pracuji manuálně, mám hory nepřečtených knih, chci si například dočíst bibli považuji za hroznou hanbu, že jsem na to nikdy neměla čas. Takže vím, že bych se nenudila.

Ale nakonec jste se rozhodla jinak. Co vás k tomu vedlo?

Přiznám se, že mě vyděsilo takové to nikdy. Už nikdy. Pocítila jsem na vlastní kůži pravdivost přísloví - nikdy neříkej nikdy. Nakonec jsem si řekla, že časem zkusím odejít, a kdyby se mi zastesklo, tak budu mít vždycky šanci udělat s nějakou partou lidí hezké představení a jezdit s ním po republice. Nebo kdyby mi přišla nějaká nabídka z filmu či televize, případně by mi nějaké divadlo nabídlo hostování, tak bych do toho možná znovu šla.

Co by vám na to řekl váš manžel Luděk Munzar, sám výborný herec?

Vy si myslíte, že můj manžel je takový uzurpátor, který mi diktuje, co mám nebo nemám dělat?

Měla jsem o manžela hrozný strach

Vy jste měla na životního partnera velké štěstí.

Nebylo to zadarmo. Prožila jsem si pád na ústa ve věku, kdy jsem měla ještě šanci pochopit, jaké jsou moje životní hodnoty a co v životě potřebuji. A Luděk si v podstatě prožil něco podobného. Takže velice zraněni jsme se k sobě přibližovali a vážili si kvalit druhého. Až když si člověk sáhne na dno, tak najednou zjistí, v čem jsou pravé hodnoty. Že váš typ jsou například vysocí chlapi s černými vlasy. Život je o něčem jiném. Ale to asi člověk nemůže vědět, když je mladý.

Dnes je módní dávat lidem recepty. Na všechno - i na spokojené manželství. Máte takový recept?

Recept neexistuje. Na vztah musí být dva. Jeden to sám neutáhne. Pomůže asi tolerance a úcta jednoho k druhému. A musí se chtít.

Dříve vám bylo velmi líto, že váš muž po odchodu z Národního divadla v roce 1990 skončil s herectvím. Přemlouváte ho ještě dnes?

Ne, teď už ne. Dřív mi to bylo líto. Protože k stáru, kdy má člověk zkušenosti a tolik toho o své profesi ví, může to zužitkovat. Ale on ty zkušenosti myslím zužitkoval jiným způsobem a doufám, že ještě neskončil.

Musela jste být velmi tolerantní, když se váš muž věnoval sportovnímu létání nebo závodům automobilů. Nerozmlouvala jste mu někdy takové koníčky?

Byla bych moc nerada, kdyby mi někdo něco zakazoval nebo mě omezoval. Proč bych to měla dělat já? Moc se mi líbilo, že i dospělý chlap dokáže zůstat "klukem". A když jsem viděla jeho nadšení, vášeň a radost, neměla jsem právo mu je brát. Apři svých sportovních láskách poznal i skvělé kamarády, poznal jiné prostředí, a jak říkával, rozšířil si život o další dimenze.

Musela jste o něj mít obrovský strach.

Jediné, co jsem těžko zvládala, byl právě strach. Věděla jsem ale, že není hazardér, když létal, tak mi vždycky říkal: „Podívej, kolik se denně na silnici zabije lidí.“ Měla jsem ale i strach o sebe. Co já bych bez něj dělala? Jak bych mohla být ještě někdy šťastná?

Zaryté feministky nemám ráda

Váš manžel byl před časem vážně nemocný. První manžel vám zemřel. Jste asi hodně silná žena.

Život není jen procházka růžovým sadem, pro každého. Proto nemám ráda, když někdo vyzdvihuje své momentální trable a ventiluje je například v bulvárních novinách. Všichni mají nějaké trable, a někdy daleko horší. A musí se s nimi nějak vyrovnat.

Souhlasíte, že ženské jsou mnohem silnější než muži?

Asi je to tak dáno od přírody.

Není poněkud paradoxní, že ženy jsou nakonec těmi, které dostávají od života více na frak?

Víte, já nemám ráda takové ty zaryté feministky, které na mužských nenechají ani jeden chlup. Ale je pravda, že jsem někdy přemýšlela o tom, proč žena, která má stejnou odbornost a je stejně kvalitní jako chlap, pobírá menší plat.

Proč nemáte feministky ráda? Určitě je spousta věcí, v nichž by potřebovaly ženy pomoci.

Ženské organizace se mohou prát za práva žen například v tom, aby žena, když hledá zaměstnání, nedostávala otázky typu: "Máte děti?" A je v pořádku, že existují organizace, které proti tomu bojují. I když by bylo lepší, kdyby proti tomu bojovali chlapi. Ale já mluvím o těch feministkách, které tvrdí, že my ženské jsme největší chudáci a chlapi jsou trubci.

Stává se, že vám ženy napíšou o radu, svěří se vám se svými problémy?

Několikrát se to stalo. Velikou radost má člověk, když se třeba dozví, že jeho výkon odvrátil někoho od toho, vzít si život.

Druhý program nechce žít

Divadlo je pro vás asi velká droga.

Když se dělá dobře, tak je to krásná droga. Mnohokrát se stává i lékem a záchranným lanem, když máte nějaké trápení. Přinejmenším na ně alespoň zapomenete na dvě hodiny během představení a přenesete se do jiného člověka a do jiného světa.

Vzpomínáte často na chvíle v Národním divadle, na herce, které jste potkala?

To víte, že ano. I na režiséry, jako byl pan Radok, Pleskot a Macháček. Měla jsem štěstí, že jsem mohla alespoň přivonět k takovým velikánům, jako byl Zdeněk Štěpánek, pan Pivec, Smolík, Heger, paní Fabiánová, Scheinpflugová, Schejbalová, Vášová, Medřická a mnoho dalších. Jsem moc vděčná za to, že jsem vedle nich směla stát. Bylo to veliké štěstí, ale zároveň i trochu neštěstí.

Neštěstí?

Nemůžete zapomenout. A pořád tu kvalitu hledáte.

A historici určitě k těmto osobnostem dodají: Jana Hlaváčová, první dáma Národního divadla.

Co vám na to mám říct? Děkuji.

Jste sice členkou vinohradského divadla, ale už třináctý rok jezdíte se skupinou herců po celé republice i na Slovensko. Jaký mají lidé v regionech vztah k divadlu?

Ohlas u lidí je úžasný, což je pro mě nádherné zjištění. Dává mi to obrovskou naději, že těch blbin, trapných, povrchních, akčních amerických filmů, bylo dost. Když si zapnete například Novu, tak kromě pořadů Na vlastní oči nebo Občanské judo vidíte, že je to jedna stupidita za druhou. Vždycky si říkám, jestli národ bude koukat jen na tohle, tak snad zblbne. O to víc mě při našich cestách vždycky potěší, když zjistím, že lidé jsou lační po nějaké myšlence, po citu, po naději. Protože všichni žijeme dost tvrdý život a svět je takový, jaký je. Jak je to v Hamletovi? "Doba se vymkla z kloubů, svět šílí."

Jenže dnes se zdá, že lidé se chtějí spíše bavit. Když postavíte proti sobě jakýkoli zábavný pořad na Nově a klasickou divadelní hru na ČT 2, tak druhý program prohraje drtivým rozdílem.

Byla by to tragédie, kdyby zrušili program ČT 2, jak se prý o tom často uvažuje. Tragédie pro tu část populace, která k životu potřebuje o něčem přemýšlet, poučit se, kultivovat se. Tihle lidé, kteří jsou pro společnost asi nejcennější, protože přemýšlejí do hloubky, snad mají také právo na život.

Takže můžeme čekat, že kdyby hrozilo zrušení ČT 2, Jana Hlaváčová vytáhne do boje?

Nemyslím, že by to mělo nějakou váhu, ale ano.

O dnešní době asi nemáte velké iluze. Co si vůbec myslíte o české povaze?

Jsme tvořiví, šikovní a máme fantazii. A že jsme na tom špatně s morálkou? Prosím vás, jakou chcete morálku od lidí, když musí přihlížet našim tunelářům a zlodějům? A když budou platit za pana Železného a jeho Novu? Kdyby alespoň nabídl, že by jim nějakým milionkem přispěl. A ten pán je dokonce senátorem!

Nerozumím jim, i když bych moc chtěla

Před deseti lety jste věřila, že vinohradské divadlo by mohlo převzít roli Národního divadla. Ale zdá se mi, že tomu tak není. Jste spokojená s tím, jaké role dostáváte?

Mám v divadle smlouvu do příštího roku a nevím, jestli bude prodloužena. Vžádném případě bych se někde nedržela zuby nehty. Je na uvážení těch, kteří o těchto věcech rozhodují, jestli mě potřebují nebo nepotřebují. A kdyby mě nepotřebovali, tak nezbývá než odejít.

Když vzpomínáte na éru Národního divadla, cítím, že dnešní úroveň řady divadel vás netěší. Mýlím se?

Mnohdy se mi zdá, že tvůrci nevěří hercům a síle textu. Mají pocit, že musí být za každou cenu originální, takže zničí i Shakespeara za cenu, že si připadají zajímavě a objevitelsky. Jenomže jsou jenom povrchní. Když jsme zkoušeli s Miroslavem Macháčkem Hamleta, vzpomínám, že říkal: „Když se nám podaří alespoň ze třetiny přečíst a správně pochopit, co pan Shakespeare napsal, tak můžeme mluvit o velkém úspěchu.“ Ale překrucovat a ničit ho hloupými a povrchními nápady je zločin. Dnešní tvůrci si často libují v cynismu, hulvátství, sprostotě a ordinérnosti. Nechci věřit tomu, že by to měl být současný, vážně myšlený trend v umění.

Platí tato vaše slova i o filmu?

V poslední době jsem viděla filmy Anděl Exit a Divoké včely. Teď nechci mluvit o kameře, ale o mladých tvůrčích režisérech. Já jim nerozumím, přitom bych moc chtěla. Trochu mi to připadá, že se ti hoši jeden před druhým předhánějí, kdo bude hnusnější a odpornější, kdo bude víc „in“ a „cool“. Ale to přece nemůže být pravda. Takoví přece ve většině nemůžou být! Mám štěstí, že znám jiné mladé lidi: tvořivé, pilné, chytré a pracovité.

Někdo by možná namítl, že jste trošku staromódní.

V tom případě jsem asi staromódní, ale když se dívám kolem sebe, mám pro to dobrý důvod.

Jste ráda, že vaše dcera je herečka?

Ráda? Musím se s tím smířit, vím, že ji nečeká nic lehkého. Je to těžké zaměstnání, mnohdy i nespravedlivé. Ne vždy je o tom, co kdo umí, ale do jaké party patří, jestli jste tomu, kdo o vás rozhoduje, sympatický či nesympatický. A když člověk nechce být bezcharakterní a servilní, tak to má obzvlášť těžké. Nikdy bych ale děti nenutila dělat něco, co nechtějí, nebo jim vnucovala své představy o životě.

Před pěti lety jste řekla, že považujete za mimořádný zázrak a dar, když nikdo z rodiny neochoří tak, abyste musela umírat hrůzou. Co nyní, jste šťastná?

Člověk se nesmí rouhat. Jsem šťastná, a to proto, že v dané chvíli není nikdo z mé rodiny nemocný, zatím jsou všichni zdraví a přiměřeně k okolnostem spokojení. Navíc můžu spolupracovat se skvělými lidmi, ať už v Divadle na Vinohradech, v zájezdních představeních, ve filmu či v televizi - to považuji za velké štěstí. Mám pocit, že si nemůžu přát víc vzhledem k tomu, kolik mi je let. Mám kolem sebe lidi, které mám ráda. A těm, kteří mi vadí, se vyhnu a už se nerozčiluji.

JANA HLAVÁČOVÁ
Narodila se 27. března 1938. Po absolvování DAMU odešla na pět let do plzeňského divadla, kde odehrála řadu výborných rolí. Odtud zamířila do zlaté kapličky, kde získala pověst první dámy Národního divadla. Odehrála řadu nezapomenutelných postav. V roce 1990 se rozhodla se svým manželem, rovněž výborným hercem Národního divadla Luďkem Munzarem, první scénu opustit. Odešla do Divadla na Vinohradech, kde nyní sklízí pochvalné kritiky za trojroli v představení Howard Katz. Už třináctý rok jezdí se skupinkou herců se zájezdními představeními po celé republice i na Slovensko. Známé jsou i některé její televizní a filmové role, například v seriálu Byl jednou jeden dům nebo ve filmových Básnících. Před několika dny ji bylo možné vidět v televizním filmu Vůně vanilky, nyní například natáčí s režiséry Dušanem Kleinem a Jaroslavem Hanušem. Její první manžel zemřel po těžké nemoci, druhé manželství s Luďkem Munzarem trvá už třiatřicet let. Vychovali společně dvě dcery - Terezu a Barbaru, druhá z nich je rovněž herečka.



Nejčtenější

Herec Bohumil Klepl měl nehodu na motorce, srazil se s autobusem

Bohumil Klepl

Herec Bohumil Klepl (60) měl v sobotu krátce po poledni nehodu na motorce. Na pražské Jižní spojce se srazil s...

Hvězda Hry o trůny se rozloučila se svou rolí krvavými teniskami

Maisie Williamsová na SAG Awards (Los Angeles, 29. ledna 2017)

Maisie Williamsová (21) se na sociální síti rozloučila s rolí Aryi Starkové. S postavou bojovnice v seriálu Hra o trůny...



Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Oštěpařka Barbora Špotáková je od soboty dvojnásobnou maminkou. Olympijská vítězka a mistryně světa přivedla v...

Kelly z Beverly Hills se potřetí rozvádí. Manžel nedostane ani dolar

Jennie Garthová a Dave Abrams (15. 11. 2015, Save a Child's Heart Gala)

Herečce Jennie Garthové (46), která se proslavila životní rolí Kelly Taylorové v kultovním seriálu 90. let Beverly...

Černá v záloze, žádná selfie a podpisy. Pravidla, která platí pro Meghan

Vévodkyně Meghan a princ Harry na letní party na britské ambasádě v Irsku...

Vévodkyně ze Sussexu Meghan Markle (36) musí coby členka královské rodiny dodržovat řadu pravidel. Držet by se jich...

Další z rubriky

I po svatbě si nechám svoje jméno, prozradila Nikol Moravcová

Nikol Moravcová

Modelka a blogerka Nikol Moravcová (30) se bude brzy vdávat. Klasickou svatbu prý však nechystá. „Bude to mejdan....

Michael Douglas prosí svého nejstaršího syna, aby se k němu nastěhoval

Michael Douglas (14. ledna 2014)

Syn herce Michaela Douglase (73) Cameron (39) byl v roce 2010 odsouzen za prodej heroinu. V roce 2016 ho po šesti...

Pamela Andersonová: Soukromé porno mi zničilo manželství s Tommym Leem

Pamela Andersonová (Miami Beach, 13. května 2017)

Herečka Pamela Andersonová (51) se v posledních letech stala kritičkou pornografie. Prý decimuje párovou sexualitu a...

Najdete na iDNES.cz