Vzpomenete si na svůj první den v televizi?
Úplně poprvé jsem se v televizi objevila v reklamě na novou desku Karla Gotta, tehdy mne potkal na castingu na jinou práci a oslovil mne. Bylo mi 19 let. Mezi gymnáziem a studiem herectví jsem se totiž živila jako modelka. Bylo krátce po revoluci a do Česka přijížděly hojně cizí štáby. Natáčely tu reklamní spoty - pro ně velice levně - a já měla spoustu zajímavé práce před kamerou. Tehdy jsem se naučila základy. No a potom přišla „Anežka“. Po pár letech natáčení mne pak pozvali na konkurz na hlasatele a vyšlo to.
Jaké to bylo stát najednou před kamerou? Byla jste nervózní?
Víte, že ne? Mne to strašně bavilo, rozhlížela jsem se kolem a nasávala televizní atmosféru. Vlastně jsem nikdy nebyla trémistka. Už tehdy jsem pochopila, jaká droga kamera je. Z obrazovky se pak každému odchází těžko.
Podporovala vás v této práci rodina?
Určitě. A s prací hlasatelky se odvinul i podstatný kus mého života. Poznala jsem svého muže, vdala se a dokonce pak chodila do práce i s miminem - první dcerou.
Jak jste reagovala na popularitu? Poznávali vás lidé na ulici?
Bylo to příjemné. Bylo markantní, jak pozitivní roli hlasatelé plnili. Před důležitým pořadem vystoupili, udělali milé entrée a usmáli se. Uvědomme si, že tehdy bylo mnohem méně pořadů s moderátory, takže to byl takový lidský moment, spojovák mezi televizí a divákem. Lidé venku, kteří mne poznávali,na mne byli milí. Nutno ale říct, že víc než ze sedmiletého působení v hlasatelně, si mne pamatovali a dodnes pamatují z „Anežky“.
Kdo z kolegů vám ve vašich začátcích nejvíc pomohl?
S kolegy hlasateli jsme se moc nepotkávali, nejvíc jsem byla v kontaktu s tzv. režiséry dne. Obecně musím říct, že mne přijali strašně pěkně, byla tam fajn atmosféra a svědčí o tom i fakt, že i po letech se parta kolem uváděcího oddělení pravidelně schází. To se v naší branži často nevidí. Určitě nikdy nezapomenu například na Miloše Frýbu - pamětníci ho znají jako hlasatele. Za mne byl režisérem dne a vlastně byl u mého konkurzu, nejspíš mne i přijal. Hodně mi v začátcích pomohl a vysvětlil, o čem tahle profese je. Kolegové mi dají za pravdu, že jeho suchý humor nám všem chybí.
Na co z tohoto období nejraději vzpomínáte?
Na naši krásnou kancelář v 11. patře s neuvěřitelným panoramatických výhledem na Prahu. Na naše báječné maskérky Evu a Vlastu, se kterými jsme během dlouhých hodin ve službě probíraly život. Na všechny kolegy, režiséry, kameramany. Byla to pro mne obrovská škola.
Jaký byl váš poslední den, kdy jste s prací hlasatelky končila?
Úplně přesně si nevzpomínám, já odešla asi tři měsíce před koncem hlasatelů, protože jsem dostala nabídku z jiné televize. Nostalgický pocit mne ale neminul. Bylo to krásných sedm let.
Klára Doležalová
Nechybí vám v televizi hlasatelé?
Teď už ne, ale tehdy mi jejich rušení připadalo zbytečné. Jak už jsem říkala, byl to v tom rychlém sledu pořadů takový lidský moment. Vlastně nás chtěli rušit už pár let předtím, dělali průzkumy mezi lidmi, ty jim ale stále vycházely pro hlasatele. Lidé nás měli rádi.
Co byste poradila mladým lidem, kteří se chtějí vrhnout na kariéru v televizi?
V první řadě by se měli zeptat sami sebe, zda ustojí práci, která dnes je a zítra být nemusí. Televizní tváře se mohou okoukat. Tohle není práce, do které nastoupíte a v důchodu řeknete sbohem. Víkendy nebo svátky nic neznamenají. Musí ustát i případné negativní reakce, kolem nás je mnoho závisti, konkurence, naše chyby jsou zatraceně vidět! A také platí, že „není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem“. No a pak už jen ohromná dávka chuti do této práce, maximální nasazení a především pokora. Jakmile si začnete myslet, že jste hvězda, jste na cestě dolů.
Co říkají na maminku moderátorku vaše děti?
Berou to jako samozřejmost. Přemýšlí o tom až v momentě, kdy s nimi o tom mluví ostatní děti ve škole. Tu mladší to, myslím, i trochu štve. Radši mě má doma než na obrazovce.
Zažila jste během své kariéry někdy nějakou nepříjemnou zkušenost s diváky?
Počítám s variantou, že ne všem musím být sympatická. I o tom ta profese je, ale musím říct, že vyloženě s negativním atakem diváka jsem se nesetkala. Občas se mnou lidé diskutují o politice, nebo nesouhlasí s nějakými reportážemi, ale to zase souvisí s novinařinou, do které vlastně profesí moderátorky Zpráv spadám a je to dobře. A chaty pod bulvárními články nečtu. Vážím si reakce přímo a ne anonymně.
Klára Doležalová
Co je pro vás v práci nejtěžší?
Vydýchat některé informace. Spláchnout svůj subjektivní pohled a neutrálně podat zprávu divákovi. Když musíme odvysílat zprávu týkající se mrtvých či mučených dětí apod., mám toho lidově řečeno „plné kecky“. Současně ale vím, že je nutné, aby se to lidé dozvěděli. A tento pocit pak zvítězí.
Kdybyste nebyla moderátorkou, byla byste...?
V současné době asi mámou na plný úvazek. Holky mne stále hodně potřebují. A taky bych se věnovala našim soukromým rodinným projektům. A charitě.
Myslíte si, že některé z vašich dětí půjde ve vašich šlépějích?
To skutečně netuším. „Hrozí“ to u té mladší, je extrovert a komik, ale uvidíme.
Máte nějaký sen?
Těch je! Vychovat dobře děti, udržet fungující rodinu, vidět stále smysl v tom, co dělám, být stále mezi fajn lidmi, mít více volného času. Profesní sny jsem si splnila, jsem vděčná za to, co mne potkalo.
