Ani v současné složité době neztrácí zpěvačka Heidi Janků svůj životní optimismus. Každodenní společnost během karantény a nucené umělecké pauzy jí dělal dvouletý knírač Eda. S ním začíná každý den pořádnou procházkou.
„Naučila jsem ho, že ještě před snídaní vyrážíme na hodinku ven, a teď už to vyžaduje, i když je škaredě a mně se zrovna nechce. Jsem ale ráda, že mě vždy donutí, protože mi to hezky nakopne den,“ říká optimisticky v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Po pejskovi jste toužila mnoho let, ale přání jste si splnila teprve loni. Jak to?
Jeden z důvodů, proč se tak nestalo už dřív, byl i ten, že můj muž psa nechtěl. Byla jsem vždycky tolerantní manželka, navíc si myslím, že vše živé, co přijde do rodiny, musí chtít oba dva. Když to chce jenom jeden, nedělá to dobrotu. Takže jsem manželovi ustoupila a při pohledu zpět myslím, že jsem udělala dobře. Je pravda, že ke konci Ivošova života jsem se starala hlavně o něj, a kdybych měla pečovat ještě o malého psa, asi by se to neslučovalo. On vždycky říkal, že ví, že psa jednou mít stejně budu. Dopadlo to tak, jak mělo.
V létě to budou už tři roky, co váš manžel zemřel. Krátce před ním odešla také vaše přítelkyně a kolegyně, se kterou jste měly navíc spoustu pracovních plánů, Věra Špinarová. V jednom starém rozhovoru jste o sobě řekla, že nesnášíte změny, rok 2017 pro vás tedy musel být něco jako noční můra.
Byl to jeden z nejhorších roků, co jsem zažila. Hodně se toho nakupilo, začala jsem být na vše sama a zvykat si na úplně jiný životní režim. Víte, život přináší hezké chvilky, ale i věci, se kterými se člověk musí vyrovnat. Musíte žít dál, protože život jde dál. Teď už jsem si na to zvykla, ale máte pravdu, že pro mě, která změny opravdu nemá ráda, to byl hodně překotný rok.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Co bylo ze začátku nejtěžší?
Vůbec jsem si nedovedla představit, jak budu sama fungovat, protože s Ivošem jsme byli pořád spolu. Byl to nejen můj muž, ale také manažer a producent. Vždycky jsme se o všem radili, a najednou jsem ho tady neměla. Trvalo mi asi půl roku, než jsem si v hlavě tak nějak uspořádala, co se stalo. Pak jsem si jednou řekla, že přeci nejsem jediná, která skončila sama. Jsou i lidé, kteří si dobrovolně vybrali, že budou žít sami a jsou spokojení. Našla jsem si v tom jakousi útěchu. Obrovskou změnou bylo, že jsem najednou naprosto o všem musela začít rozhodovat jenom já, a přiznávám, že občas si vůbec nejsem jistá, zda rozhoduji správně. Chybí mi ten poradní hlas, ale zaplať pánbůh za to, že mám rodinu, a když potřebuju pomoct rozhodnout se v něčem zásadním, tak mám komu zavolat.
Přinesly vám tyhle tragické změny, o kterých mluvíme, do života ve výsledku i něco pozitivního?
Pozitivum se nakonec objevilo v pracovní rovině, ačkoli teď se nám to aktuální situací trochu zhroutilo. Tím, že zemřela Věrka i Ivoš, tak jsme s Adamem (syn Věry Špinarové a Ivo Pavlíka – pozn. red.) zůstali sami, a tak nějak jsme si zbyli. Nakonec jsme se domluvili, že spolu budeme spolupracovat, a tak Adam postavil kapelu HeidiBand. Než začala tahle krize, jezdívali jsme hrát po republice a měli jsme pěkně našlápnuto. Věřím, že se to zase vrátí.
Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Nejen s Adamem Pavlíkem, ale také s jeho matkou Věrou Špinarovou jste měla hezký vztah, ačkoli to byla vlastně bývalá žena vašeho manžela. To v rodinách nebývá úplně časté. Bylo to tak vždycky?
Ačkoli to někteří lidé nechtějí pochopit, já jsem skutečně Ivoše s Věrou nerozvedla. Možná právě proto rodina fungovala vždy relativně slušně. Nejsem konfliktní člověk a vždycky se snažím s každým vyjít, ale je pravda, že ty úplné začátky asi taky idylické nebyly. Věře se o kariéru staral hlavně Ivoš, ale najednou se začal starat o mě, takže nejdříve trochu tápala. Pak se jí ale začalo dařit a i naše vztahy se tím narovnaly. Měla Ivoše pořád ráda, a tak jsme k sobě našly cestu i my dvě. Říká se, že čas všechno vyřeší a zahojí. To se stalo a postupně to skončilo takovým přátelským uskupením celé rodiny.
Když jsme se domlouvaly na rozhovor, řekla jste mi, že budete moct, jakmile vám skončí týdenní hlídání vašeho téměř šestiletého synovce. Jaký ten týden byl?
Bylo to intenzivní. (smích) On je zlatíčko, jenže já jsem rozmazlovací teta, takže jsem se mu opravdu snažila věnovat na sto procent. Když je u mě, není minuta, kterou bych s ním netrávila a jenom mu řekla, ať si hraje sám. Je to čtrnáctihodinový denní zápřah, kdy hrajeme karty, vyrážíme na procházky, kopeme si na zahradě, honíme se a střídáme další a další aktivity. Zvláště v téhle době je to pro mě něco osvěžujícího.
Ivoš mě pořád zkouší, říká o zesnulém manželovi Heidi Janků |
To jste asi hodně oblíbená teta.
Asi jsem. Ale myslím, že se mu tady stejně nejvíc líbí hlavně proto, že může klidně i hodinu řádit ve vaně. Ta vana je vlastně možná oblíbenější než já. (smích)
S dětmi to umíte, což je znát i při vašich vystoupeních, která jsou zaměřená na dětské publikum. Sama jste ale přitom od 11 let, kdy jste přišla o maminku, moc veselé dětství neměla. Kde se ve vás ta veselost bere?
Možná je to právě tím. Jak se říká: Co tě nezabije, to tě posílí. Možná je to tak od narození, možná to zapříčinila událost s mojí maminkou, ale jsem optimista a z toho, co život přináší,si vždycky snažím vzít to pozitivní. Ty první momenty a první roky byly smutné, člověk se hledal a říkal si, proč zrovna já. Nakonec ale najde na všem i tu lepší stránku. Dokonce si myslím, že kdybych o maminku nepřišla, tak bych se tolik nezatvrdila a nešla bych si tak moc za svým cílem stát se zpěvačkou. Možná bych dělala úplně něco jiného, i když ona by mě v mém snu určitě podporovala.
Byla vám v kariéře motivací pochvala a podpora, nebo na vás zabíralo lépe, když vás někdo pošťouchl?
V mládí a v pubertě jsem dospívala trošku jako samorost. Nějaké chválení jsem ze strany otce nikdy moc nezažila, takže na tenhle přístup jsem si zvykla. Tím, že Ivoš byl původně pedagog, tak také moc nechválil. Spíš na mě platilo, když mě někdo srazil zpátky na zem a řekl: Nebylo to špatný, ale mohlo to být lepší.
Říká žena, na kterou v životě asi nejvíc působili právě pedagogové. Vaši rodiče oba učili v umělecké škole.
To mě ovlivnilo asi velmi a je pravda, že Ivoš mě vychovával a učil vlastně do konce svého života. Já jsem mu za to byla ale hrozně vděčná. Poznali jsme se, když mi bylo nějakých devatenáct let a ještě jsem zdaleka nebyla hotovým člověkem. Měl obrovský přehled a za život s ním jsem se toho opravdu hodně naučila.
Heidi Janků ■ Narodila se 23. listopadu 1962 ve Vítkovicích jako Heidi Hantlová. |
Vaše manželství bylo hodně intenzivní v tom smyslu, že jste spolu trávili prakticky veškerý čas. Chtěla byste od nějakého případného budoucího vztahu totéž?
Přiznám se, že žádný vztah nehledám. Užila jsem si pětatřicet let partnerského života a jsem taková, že když něco dělám, tak to dělám intenzivně. S manželem jsme spolu byli čtyřiadvacet hodin denně, takže těch pětatřicet let by se dalo násobit dvěma. Teď nikoho nehledám. Nechci říct, že si užívám samoty, ale užívám si single života, který jsem vlastně nikdy nezažila.
Jak říkáte, vy sama lásku nehledáte. To ale neznamená, že by si příležitosti nemohly hledat vás. Všimla jste si, že by muži kolem vás začali být víc aktivní?
Mám jednu kamarádku, která je také single a kamkoli jde, vysílá signály. Muži na to reagují a jdou na ni jako vosa na med. Ne, že by toho využívala, ale je na ní vidět, že by možná nějaký vztah přivítala. A tak zkrátka vysílá. Já jsem sama na sobě zjistila, že můj vysílač je vypnutý. Nevím, zda ho vůbec někdy budu chtít zapnout. Navíc tuhle informaci čas od času řeknu do médií a ti, kdo si to přečtou, vědí, že u mě stejně nemají šanci, takže to ani nezkoušejí. Víte, Ivoš byl můj životní chlap a pro mě je teď ještě pořád těžké představit si někoho jiného. Když se člověk zamiluje, neměl by srovnávat, ale kvůli tomu, že jsem s ním žila tak strašně dlouho, asi bych stejně chtě nechtě porovnávala. To pro partnerský vztah není ideální.
Už na to nemám. Teď mi sluší zahalení, říká Janků o lechtivých fotkách |
Roky s vaším mužem byly hodně pestré, což dokládá i jedna zajímavá kapitola ve vašem životě. Na začátku devadesátých let jste se přestěhovali kvůli jeho práci do Monaka. Oč tehdy šlo?
Ivoš dostal nabídku dělat hudbu pro dětský animovaný seriál. Nabídli mu to jeho němečtí přátelé – manželé, kteří měli seriál produkovat. V Hamburku vznikl první díl, ke kterému napsal muziku, a protože to vypadalo, že to bude velmi úspěšné, odstěhovali se do Monaka a začali podnikat tam. Na začátku roku 1990 jsme se odstěhovali také a začala anabáze s podnikáním. Bohužel nedopadla ideálně, protože ti manželé dostali na projekt poměrně bohatý úvěr, jenže namísto do seriálu zainvestovali většinu peněz do svého a našeho bydlení a života v Monaku. Ivoš skládal muziku, já jsem pomáhala s produkčními a kancelářskými věcmi a čekali jsme, co přijde. Každý týden jsme jen slyšeli, že peníze přijdou. Bohužel druhý úvěr už firma nedostala a my jsme se po tři čtvrtě roce vraceli domů prakticky bez koruny. Museli jsme pak začínat úplně od nuly.
Naštěstí jste doma byla stále známá, bylo nač navazovat…
Ne tak úplně. Když jsme se vrátili, byla tady úplně jiná situace. Nás zpěváky, kteří fungovali před rokem 1989, v podstatě nikdo nechtěl. Dokonce jsme uvažovali, že prodáme náš dům v Ostravě. Naštěstí k tomu nedošlo. Byli jsme trošku zděšení z toho, co se tady za necelý rok odehrálo. Byly to veliké a rychlé změny, ale přizpůsobili jsme se novým trendům.Bylo zapotřebí dostat se znovu do povědomí. Proto jsem tehdy kariéru pomáhala nastartovat i tím, že jsem se nechala nafotit nahá do časopisu Lucky Boy. Potřebovala jsem dát ve známost, že už jsem zase tady. Byl to sice zvláštní krok, ale vyplatil se. Neříkám, že mě to vystřelilo do výšin, ale znovu se začali ozývat různí pořadatelé. V roce 1989 jsem totiž všude v médiích prohlašovala, že končím se zpíváním a že už se k tomu nikdy nevrátím, což byla chyba. Chybami se ale člověk učí.
Jak vlastně vidíte budoucnost teď?
Připadá mi, že po téhle krizi budeme startovat podobně, jako jsme začínali tehdy po našem návratu. Ivoš byl takový člověk, který si za každé situace věděl rady. Vždycky říkal, že kdyby se ocitnul třeba na Sahaře, tak má do deseti dnů sestavenou kapelu a zase hraje. Uvidíme, jestli jsem se to od něj naučila.
26. února 2020 |
