Chystáte koncert v Národním divadle. Co vás, šansoniérku, vede k tak velkolepé akci?
Na každé své narozeniny dělám koncert, kam zvu milé hosty. V mém věku už jsou totiž každé narozeniny příčinou k oslavě, že jsem se jich vůbec dožila. Najednou mi moje agentura oznámila, že letošní koncert bude v Národním divadle. A jak mám pořád pocit, že musím někoho poslouchat, tak jsem zapomněla protestovat. Teď to na mě padá. Cítím zodpovědnost a obavy. Národní divadlo je pro mě symbolem, mám k němu velkou úctu. Říkám si, jestli jsem to nepřehnala.
Nač ta skromnost? Vždyť máte vyprodáno, kdekoli vystoupíte. Ale je to jen párkrát do roka, v televizi vás vidět také není... Proč si neužíváte pocity slávy častěji?
Nedá se nic dělat, každý koncert mě vyčerpává. Dvě hodiny nonstop na scéně, to je hodně i pro mladší ročníky, než jsem já. Jeden můj známý říká, že každé ráno resuscituje. Abych se z takového koncertu dostala, potřebuji resuscitovat dva dny.
Jak byste ještě popsala své pocity po sedmdesátce?
Mé spanilé tělo mě obtěžuje, i když dělám všechno proto, aby tomu tak nebylo. Jsem velmi disciplinovaná v údržbě. Vím, jak mám jíst, denně pětadvacet minut cvičím. To, že dosud zpívám, je vydřené. Když chci vystupovat, musím něco obětovat.
Opravdu jste na sebe přísná? Odhadovala jsem spíše, že na rozdíl od vašich kolegyň - zpěvaček, které usilovně drží diety a chodí na plastiky, jste více v pohodě a necháváte život tak hezky plynout...
Jde spíše o to, aby člověk věděl, co mu vyhovuje.
Co vám vyhovuje? Jak obvykle vypadá den Hany Hegerové?
Řeknu vám to velice přesně, chcete? Jsem skřivan. Probouzím se už v pět hodin ráno. Ale to hned nevstanu. Nejdříve musím pochopit, že žiju ve dvacátém století. Pustím si rádio. Přesně vím, ve kterou hodinu mám poslouchat kterou stanici. Vypiju první čaj, to už jsem v teplé voňavé vaně. Je důležité relaxovat hned ráno, uvolnit se po noci. Pak cvičím... A pak namaluju oko. Užívám jenom naši kosmetiku, žádné velké penízky za ni nedávám, to si nemyslete.
Povídají se téměř legendy o vaší zálibě v dobrém jídle a lásce ke značkovým parfémům, které jste si dopřávala i v dobách, kdy pomalu "na chleba nebylo". Máte ještě nějaké rozmary či požadavky, jaké mívají hvězdy?
Když jsem na zájezdech, agentura se snaží zajistit, abych měla pokoj s vanou. Rozezpívávám se v ní. Není to rozmar. Můj nervový systém prostě potřebuje po ránu pohodu, představu, že mám čas a nemusím spěchat. To je pro mě důležité. Vždycky jsem si dělala všechno v klidu. Někdy jsem si sice kvůli tomu musela vzít ráno prášek na spaní, abych vůbec mohla vstát...
Počkejte! Prášek na spaní, abyste mohla vstát?
Abych byla klidná. Probudila jsem se a - stres. Tak jsem si vzala prášek na uklidnění, který lidé normálně berou, když nemůžou spát. Počkala jsem chvíli, a když jsem vstala, byla jsem trošku klidnější.
Když tak poslouchám, jak vstáváte v pět ráno, nedovedu si představit, jak můžete spolupracovat s Petrem Hapkou, který je známý tím, že naopak přes den spí a žije v noci. Kdy se vídáte?
Petr začíná žít odpoledne, když já už jsem v útlumu. Večer nedokážu vymyslet vůbec nic. Jít na jeviště jsem schopna, ale tvořit něco nového, to ne. Želbohu, musela jsem se Petrovi přizpůsobit.
On se nepřizpůsobí?
Ne, to ne. To nejde. On prostě žije opačně. To jsou takoví lidé.
Jak jste se seznámili?
Znám se s ním strašně dávno. Už ani nevím, jak to bylo. Zavolat mu nemůžeme, teď právě ještě spí... Myslím, že mě tehdy oslovil textař Petr Rada, kterému Hapka zhudebňoval texty. Tehdy jsme s Jankem Roháčem připravovali můj recitál s Miroslavem Horníčkem. Když jsem ty texty viděla, hned jsem jim udělala v pořadu blok. Tak se mi líbily.
Píseň Levandulová, kterou jste s Petrem Hapkou nazpívala, je vaším největším hitem - jedinou vaší písničkou, kterou donekonečna omílala rádia. Máte ji vůbec ráda?
Ó, ano! Jen jsme ji začali zkoušet, říkala jsem - konečně mám cajdák! Víte, co je zajímavé? Když zpívám jiné písničky, neumím říct, jestli je zpívám dobře, nebo ne, do jaké míry by šlo zpívat je jinak a lépe. Ale u Levandulové si jsem jista, že ten cajdák zpívám velmi vkusně.
Jednou mi pomohl i Biľak
Za minulého režimu jste mívala střídavě zakázáno a povoleno vystupovat. Víte teď, s odstupem času, jestli k tomu byl nějaký konkrétní důvod? Kdo a proč o vás takto rozhodl?
Vadila jsem jako taková. Prostě jsem nevyhovovala. Patřila jsem mezi zpěváky, o kterých bylo jasné, že nesympatizují s tehdejším zřízením. Výhoda byla v tom, že se mi tím pádem dařilo nezúčastňovat se takových těch zábavných akcí. Prostě mě na ně nechtěli.
Z čeho jste žila?
Pamatuji si, že jsem tehdy měla za koncert šest set hrubého. Čistého to bylo kolem čtyř set sedmdesáti korun. Ale těch koncertů bylo velmi málo, v některých krajích jsem byla zakázaná úplně. Určitou životní úroveň jsem si udržovala tím, že jsem vystupovala v Německu. Z honorářů, které jsme dostali v cizině, jsme mohli mít čtyřicet procent, šedesát bral stát. Z těch čtyřiceti procent jsem si například našetřila na auto. Když jsem pak neměla peníze, tak jsem ho prodala a zase měla na určitou dobu zásobu. Takhle to šlo dál a dál.
Jak je možné, že vás pouštěli do ciziny, když jste nepatřila mezi oblíbence režimu?
Ale oni mě nepustili na každý zájezd! To zase ne. Jednou se za mě musel přimluvit Biľak, aby mě pustili do Německa. Strana SPD tehdy dělala velký koncert. Oni byli orientovaní trošku do ruda, takže na něj zvali lidi z Východu. Byl tam pozván třeba Okudžava, no, a já taky. Pragokoncert jako obvykle neměl velký zájem, abych jela. Dlouho nesouhlasili. Až tehdy nakonec volal náš československý velvyslanec v Německu Biľakovi - že co se to děje, ať na Pragokoncertu zařídí, aby mě okamžitě pustili. Že je to velká akce spřátelené strany.
To jste si nepochybně vylepšila kádrový profil.
To nevím... Naštěstí tam tehdy o moc nešlo, byl to celkem normální koncert. Také si vzpomínám, že jsem měla nabídku dělat něco pro východoněmeckou televizi. U nás to krátce před natáčením zatrhli a nabídli jim místo mě zpěváka, který se jmenoval Liška. To byl takový... Vy asi nepamatujete...
Ale ano, pamatuji...
Ano? Tak až Němci zavolali, že Lišku nechtějí a opravdu stojí o mě, teprve tehdy jsem mohla jet. Tak to bylo. To už si dneska mladí neumí představit. Proto o tom mluvím. Jsem vskutku, a teď mluvím vážně, tak šťastná, že jsem se dožila, že můžu dělat, co chci, můžu odjet, kam chci... Víte, to se nedá vyvážit žádnýma penízkama.
Hana Hegerová
Málokterému českému zpěváku se podaří prosadit v zahraničí. Vy jste zpívala v pařížské Olympii, v Německu... Bývalo to v té době snadnější, nebo naopak? Měla jste vůbec nějakého manažera, který vás prosazoval, jak je dneska běžné?
Nejslavnější česká šansoniérka se narodila 20. října 1931 v Bratislavě. Její skutečné jméno je Carmen Farkašová, Hegerová je po manželovi, slovenském divadelním režisérovi, Hana je její umělecké jméno. Živila se různě, na stavbě mládeže, jako úřednice i učitelka v chlapeckém učilišti. Absolvovala herecký kurz na bratislavské konzervatoři a dostala angažmá v divadle v Žilině. Když poprvé zazpívala v tamní kavárně, noviny psaly „našli jsme zpěvačku evropského formátu“. V roce 1957 dostala nabídku na vystupování v Bratislavské revue, následovalo angažmá v pražském Semaforu a Alhambře. Tam si jí všiml ředitel pařížské Olympie a nabídl jí vystupování. V Paříži byla velmi úspěšná, kritici jí dali přezdívku Edith Piaf z Prahy. Dostala Řád francouzské akademie. Vrátila se však do Prahy a komunistický režim jí poté zakazoval vystupovat. Po roce 1989 vydala jedenáct cédéček, dostala platinovou desku Supraphonu a v roce 1996 byla uvedena do Síně slávy Akademie populární hudby. Žije v Praze, je rozvedená, její jediný syn pracuje jako hasič, má dva vnuky.
Vůbec ne. Začínala jsem velmi u zdi. Pragokoncert do mě nemínil investovat ani korunu. Nedělali mi žádnou reklamu, netiskli mi plakáty. Musela jsem v zahraničí svým vystoupením lidi přesvědčit, že mám kvality, aby mě pak doporučili dál. Bylo to velmi příjemné porovnání s poměry, jaké tehdy vládly u nás. Musela jsem se naučit bojovat, dávat si pozor na kvalitu. Možná, že kdybych vystupovala jen doma, více by mě to v začátcích svádělo k pohodlnosti.
Neuvažovala jste o emigraci?
Měla jsem samozřejmě nabídky. Ale nikdy jsem nelitovala, že jsem to neudělala. Jednak jsem tady měla syna a rodiče. A co se týká práce, ty nabídky sice byly, ale neměla bych tam možnost zpívat tak dobré texty jako tady. Ne že by v Německu neměli dobré textaře. Jejich texty byly dobré, náročné a angažované. Ale všechno mi tam připadalo takové zatěžkané. Chybí jim poetika, nadhled a humor.
Paní Hegerová, vy jste byla ve vazbě. Omlouvám se, chápu, že se vám na to období nechce vzpomínat, ale mohla byste sama vysvětlit, za co jste se tam dostala?
Klidně vám to vysvětlím, ale do novin to dávat nebudeme. Jinak žádný rozhovor nebude.
No počkejte, to ale není žádné tajemství. Většina lidí o tom ví, jenže spekulují o tom, co a jak a proč. Není jasné vysvětlení jednodušší než fámy?
To je tak složitá a dávná záležitost, že ji neumím vysvětlit tak, aby ji pochopili cizí lidé, kteří mě neznají. Já jsem zkrátka nikdy neuměla zacházet s penězi. Stalo se, že na můj účet omylem přišly peníze, které mi nepatřily. Já jsem myslela, že je to nějaký honorář z Německa, tak jsem si je nechala. Víc o tom mluvit nebudu. Už se mě na to neptejte.
Osudový vztah? S Jánem Roháčem
Můžeme se vrátit do doby, kde jste začínala? Vašeho syna jste po rozvodu svěřila do péče vaší maminky. Nevadí, když se zeptám, co vás k tomu vedlo? Tehdy, v padesátých letech asi nebylo příliš běžné, že by ženy dávaly přednost kariéře před rodinou...
Ano, tehdy to nebylo běžné. Udělala jsem to z profesních důvodů. Byla jsem s dítětem sama, musela jsem do angažmá tam, kam mě poslali. Tehdy se dávaly takové umístěnky. Mně ji dali do Žiliny. Tam jsem bydlela v podnájmu. Bylo naprosto nemyslitelné vzít tam malé dítě. Byla jsem se synem jen tři měsíce po porodu u mé maminky, pak jsem ho tam nechala a dojížděla na víkendy.
Jaký máte se synem vztah? Neměl vám to někdy za zlé?
Nevím. Nikdy mi to neřekl. Ale já jsem z toho měla často výčitky.
Další dítě a svatbu jste nechtěla?
V mém životě jsem k tomu neměla příznivé okolnosti. Dítěti se musíte věnovat naplno nebo mít někoho, kdo by mohl místo vás. Nechtěla jsem dávat další dítě na starost babičce. Ale to je moje měřítko, spousta lidí nad tím třeba takto nepřemýšlí a na takové problémy nedbá. Tím, že jsem nemínila mít děti, nebylo ani proč se vázat. Manželství je důležité, když člověk chce mít děti.
Ptala jsem se proto, že jste prožila krásný partnerský vztah s režisérem Jánem Roháčem. Jak jste se seznámili?
Přišel se podívat na představení v Rokoku, kde jsem tehdy nastoupila. Měl tam kamarády. Takové velmi jednoduché to bylo. Byl to osudový vztah.
Jak se pozná, že je vztah osudový?
Není za něj náhrada. Je to taková nezastupitelnost. V našem případě také bylo ideální, že rozuměl mojí profesi. V té době jsem hodně cestovala, on měl své povinnosti tady a nebyl to pro nás žádný problém. Shodli jsme se vskutku ve všem. I v tom, že jsme oba rádi jedli. Ano, velice rád papal.
Teď vás na různé akce doprovází váš vnuk. Jak si s ním rozumíte? Není zrovna obvyklé, že kluk ve věku kolem dvacítky vyráží za kulturou s babičkou.
Moji dva vnuci jsou pro mě velkým darem. Mám tady pro koho být. Mladší žije v Bratislavě, takže se vídáme méně. Je spíše technický typ, odmalička rád kreslí domy. Starší žije v Praze a stýkáme se velmi často. Je mým partnerem, když jdu do kina nebo do divadla. Je dobré, že jsou velcí, mám prostě partnery.
Kdo rozhoduje, na které představení se půjde?
Máme stejný vkus, což je pro mě velká výhoda. Ale nemyslete si, že to mám jednoduché. Vnuk je také velkým kritikem. Jednou jsem byla na scéně, on se díval. A pak říká: „Babčo, proboha, co to tam vyvádíš?“ A já mu velmi naslouchala a pak poslechla jeho rady.
O co šlo?
Prostě se mu něco nezdálo. Není podstatné, co konkrétně to bylo. To vám vyprávět nebudu. Jde o to, že měl pravdu.
Dobré texty si hlídám
Říkala jste, že často posloucháte rádio. Všechny naše stanice vysílají téměř jedno a totéž, protože jsou pod vlivem hudebních vydavatelství, které tam protlačují své oblíbence. Jakou hudbu si v rádiích vybíráte?
Ano, jsem odkázána na to, co vysílají. Určitě je to vůči některým zajímavým umělcům nespravedlivé. Já se proto neúčastním hlasování Akademie populární hudby, i když mě do ní vybrali. Bojím se totiž, že nebudu objektivní. Jsem odkázána na to, co slyším v rádiu, a mohla bych někomu strašně ublížit tím, že mu nedám hlas, protože ho neznám. A vůbec nechápu, že nemáme jazzové rádio. To strašně lituju.
No právě. Proto se ptám, co tedy v té záplavě popu posloucháte...
Ale já velmi přesně vím, co, kdy a jak. Od pěti ráno poslouchám Prahu 2. Pouštějí právě to, co jinde ne. Nikde jinde jsem například neslyšela, že by hráli Vaška Koubka. Od půl osmé jdu na Radiožurnál, ve čtvrt na devět přecházím na Vltavu. Tam si vybírám podle programu. Většinou klasickou muziku, ale když mě zrovna nebere, tak jdu zpět na Radiožurnál nebo rádio Classic. Také velmi ráda poslouchám ticho. To můžu, i když bydlím na Staromáku. Můj byteček je do dvora.
Líbí se vám někdo ze současných mladých zpěváků?
V oblasti popu? Ty moc neznám.
Pohybujete se mezi mladými muzikanty...
Ale jazzovými!
Když s nimi jedete na zájezd, co si pouštíte v autě?
Nic. V autě rozhodně nic. To nesnáším. V autě potřebuji ticho.
Tak když řeknu třeba Lucie Bílá...
Lucka Bílá je výborná. Co zpívá, to zpívá dobře. Líbí se mi taky třeba Lenka Dusilová, Alice Springs a takové ty tři dívky, které teď často vysílají... Black Milk.
Není vám někdy líto, že z rádia neslyšíte svoje písničky? Tedy až na Levandulovou, samozřejmě.
Na to jsem zvyklá. Jsem v rozhlase zavedená jako smutná černá paní přes slzy, takže nechtějí akceptovat, že se umím smát a mám i svěží a lehčí písničky. A navíc mají vždycky dobré texty. Ty si uhlídám.
 |
 Šansoniérka Hana Hegerová při koncertu uspořádaném 21. října 2001 v pražském Divadle na Vinohradech u příležitosti jejích 70. narozenin. |
 Šansoniérka Hana Hegerová při koncertu uspořádaném 21. října 2001 v pražském Divadle na Vinohradech u příležitosti jejích 70. narozenin. |
 Šansoniérka Hana Hegerová při koncertu uspořádaném 21. října 2001 v pražském Divadle na Vinohradech u příležitosti jejích 70. narozenin. |
 Hana Hegerová na Koncertě osobností v pražské Paegas Areně. 18. dubna 2002. |
 Hana Hegerová v křesle Circo |
