Už během loňska jste mluvila o tom, že si vaše tělo říká o odpočinek, skončila jste v seriálu Ulice, po devíti letech. Co se to dělo?
Cítila jsem obrovskou únavu a totální vyčerpanost. Uvědomila jsem si, že i nějaká banální záležitost se mi hojí neúměrně dlouho, cítila jsem, že má imunita není to, o co se můžu opřít. A dalším řetězcem myšlenek jsem zjistila, že jsem dlouho nebyla na mamografu, že bych měla běžet na kontrolu, tak jsem utíkala. Když srovnali snímky z mých posledních návštěv, usoudila paní doktorka, že tam je něco navíc, něco, co by tam být nemělo. Biopsii mi udělali 29. ledna a za deset dní bylo z výsledků jasné, že mám duktální karcinom prsu.
Vzpomínáte, co vám prošlo hlavou? Šok? Panika?
Během dnů čekání na výsledek histologie vám hlavou proběhne eskapáda variant. Po lékařově verdiktu první, co jsem si řekla, bylo, že tomu faktu nemůžu uhnout, že tím musím projít, že jsem dcera své milované maminky! Měla stejnou chorobu. Před pětatřiceti lety, kdy medicína nebyla na takové úrovni jako dnes, ji zvládla úžasně, zotavila se dobře, nemůžu ji zklamat. Nejprve jsem myslela, že to je vysvětlení mé nemoci - genetika, ale od lékařky jsem se dozvěděla, že tato posloupnost matka-dcera je relevantní v mladším věku, třeba do pětačtyřiceti let.
Pátrala jste tedy po jiných možných příčinách, nebo jste to vzala jako fakt a neměla potřebu si nemoc nějak vysvětlovat?
Ozývali se mi laskaví lidé s různými informacemi, pacientky se stejnou diagnózou, léčitelé alternativních způsobů... Četbou knížek, které se touto chorobou zabývají, začnete logicky pracovat na své gramotnosti. Každý důsledek má svou příčinu. Má imunita byla na bodu mrazu. A tuhle nemoc způsobuje stres.
Nechci se přít, ale není stres spíše jednou z možných příčin?
Jistě. Vyplněné kořenové kanálky zubů mohou být také primární příčinou, stejně jako kouření, špatná strava, ale z devadesáti procent rakovinu způsobuje stres. A spektrum stresu je obrovské. Psychologické, rodinné, ve své profesi si stres způsobuju vědomě, když zkouším v divadle nebo točím. Takže jsem se moc nedivila. Zůstala jsem stát, zhluboka se nadechla. Řekla jsem si: Dobře, musím překousnout ropuchu. A zbytky co nejrychleji vyplivnout.
Na konci ledna diagnóza, teď je půlka dubna. Muselo to jít velmi rychle.
Když pan docent Strnad řekl, že je zapotřebí operace, ptala jsem se, kdy nejrychleji mohu nastoupit a jak dlouho to bude trvat.
A začala jste listovat diářem?
Přesně. A slyšela jsem: „Přibrzděte. Stopněte. Tohle je zásadnější záležitost než vaše práce a potřebuje svůj čas, tohle si nebudete produkovat vy.“ Obvolala jsem divadla, omluvila se, že komplikuju průběh sezony, a na operaci jsem šla v nejbližším možném termínu. Díky tomu, že se nemoc rychle podchytila a operační zásah nemusel být tak masivní, agresivita nádoru byla na malém stupni, mohla jsem se za pět týdnů na jeviště vrátit.
