Hana Hegerová

Když si Hana Hegerová před lety nechala dělat u západoněmeckého optika brýle, vybrala si k nim obroučky značky Dior.
Když si Hana Hegerová před lety nechala dělat u západoněmeckého optika brýle, vybrala si k nim obroučky značky Dior. Byly lehké, elegantní a patřičně drahé. Když platila, vyvedla pána za pultem z míry. Požádala ho, aby z brýlí obrousil firemní značku Christiana Diora. "Hleděl na mne jako na blázna, spíše naopak je to logické. Ale já už jsem taková. Mám ráda luxusní věci. Ty brýle mne těšily. Ale proč by o tom měli vědět ostatní lidé?" Hana Hegerová byla a stále je neokázalá. Miluje nenápadný luxus, nezakládá si na slávě, nerada vzpomíná na špatné doby (a že jich nebylo v jejím životě zrovna málo) a v zimě, po páté odpoledne zásadně pije cherry. Sešly jsme se v kavárně Montmartre na pražském Starém Městě.

* Café Montmartre máte ráda z piety k vyhlášenému pražskému kabaretu Jiřího Červeného, anebo pro vzpomínku na Paříž?

Samozřejmě kvůli kabaretu. V Řetězové ulici byl slavný kabaret, vrchnímu tam říkali Hamlet... To jsem vyprávěla při svém recitálu ještě v roce 1972. Možná nevíte, že se v Montmartru poprvé v Praze také tančilo tango.

* Tuším, že v roce 1913.

Přesně tak! To byl kabaret! Pak zanikl a z domu udělali skladiště. Bydlím na Starém Městě, roky jsem chodila okolo a sledovala, jak někdejší sláva upadá. Teď mám radost, že už je tady zase kafírna.

* Vy vůbec milujete kavárny, že?

Ó ano, to já ráda. Moje maminka říkávala, že kdyby nepřišla každý den ve čtyři hodiny na kávu, tak ten Carlton snad spadne. A já tuhle vášeň po ní zdědila. V Bratislavě, kde jsem vyrůstala, byly kavárny s boxy. Říkám byly, protože už tam takové nejsou, nejsou ani v Praze. V těch boxech jste si připadla jako v bytečku. Po takové kavárně se mi stýská.

* Nenašla jste obdobu ani ve světě. Třeba v Paříži?

Tam většinou, pánbůh mi to odpustí, myslím na jídlo. Miluju obyčejné jídelničky s výhledem na chodník. Tam si pochutnávám.

* Jaké to vůbec bylo na konci šedesátých let v Paříži?

Byla jste v létě roku 1967 hvězdou československého programu v Olympii. To byla náhoda. Bruno Coquatrix, majitel Olympie, jednal sPragokoncertem, vybíral si umělce a přišel zrovna do Alhambry v den, kdy jsem tak zaskakovala za nemocnou kolegyni. Nebýt chřipky, nebyla bych v Olympii. A nebyla bych za tu star.

* Ovšem už nemůžete vydávat za náhodu fakt, že jste později zpívala s Bécaudem či Gréco. A to, že vám západní kritici aplaudovali a překřtili vás na Piaf z Východu.

To nesnáším. A vždycky jsem se proti tomu bránila. Jakápak Piaf z Prahy? Piaf je Piaf, Gréco je Gréco a já jsem Hegerová!

* Na konci šedesátých let jste v zahraničí sklízela víc úspěchů než v Čechách. Proč jste tam po srpnu 1968 nezůstala?

Přiznám se - kvůli textům. Ty německé se nemohly rovnat sčeskými. V Praze byl zdroj mé pracovní radosti. A nemohla jsem samozřejmě odejít kvůli synovi a mamince.

* Nelitujete ani dnes, po letech, které vám komunisté de facto vzali?

Nelituju. Asi mi vzali ty nejlepší roky, ale já už na to nechci myslet. Je to pryč, za mnou. Mám tady své publikum. Lidi si mne zafixovali jako tu černou paní přes smutky, ale já jsem ve skutečnosti veselý člověk. Optimista. Nebyla bych tak dobře smutná, kdybych také nebyla tak dobře veselá. Umím smutky, protože se umím těšit. Z maličkostí. To je moje štěstí.

* A co úspěch - ten vás také těší?

Já jsem chvilinku ráda a pak se hned leknu. Úspěch někam posouvá, ale také velmi zavazuje.

* Máte platinovou desku z roku 1992 pověšenou doma na zdi?

Myslíte, že je platinová? Snad ano. Nějaké ceny jsem dostala, máte pravdu. Ale kde je mám - to vám tedy nemohu říct.

* Teď to vypadá, že na tom nejposlednějším místě.

Nevím, co považujete za poslední místo. T řeba ho jiní mají za to první. Každopádně, abychom to dále nerozmazávali, víc než ocenění je pro mne fakt, že je lidem na mých představeních dobře. Nikdy jsem nebyla ta správně ambiciózní zpěvačka. Začala jsem zpívat náhodou, kvůli uhlí. To je stará historka. Měla jsem malé dítě, brala jsem v žilinském divadle pár stovek, a tak jsem jednou svolila, že něco zazpívám v místní kavárně. Až později mi řekli, že to jsou šansony. Takhle se to přihodilo. Náhodou. Náhodou jsem se později také ocitla v Praze a zůstala tady. Moje story není o tom, jak se člověk rozhodne být zpěvákem. Ale o čem je? Někdy si říkám, že bych to už konečně měla nějak definovat, pojmenovat. Zatím mi z toho vždycky vyjde ta náhoda.

* Náhodou jste se také vyučila - jak sama říkáte - hérečkou?

Když jsem odmaturovala, chtěla jsem na vysokou ekonomickou. Tam mne nevzali z kádrových důvodů a šoupli mne do průmyslové výroby. Abych unik la ze Škodových závodů v K omárně, našla jsem si v novinách seznam dlouhotrvajících kursů. Dělala jsem zkoušky na zdravotnický, zubotechnický, dietetický a herecký. Pro ten poslední jsem se rozhodla, protože byl nejdelší. Trval dva roky. V ěděla jsem, že je odhladuju, protože rodiče neměli na to, aby mne mohli na škole podporovat, ale riskla jsem to. Chtěla jsem do velkoměsta.

* Tak vida - přece jen jste něco chtěla, o něco usilovala.

Když jsem dostala první angažmá, chtěla jsem být také dobrou herečkou. Ale nikdy jsem neusilovala o to stát se hvězdou. Do Prahy mne zavedla možnost zajímavějšího výdělku. A pak jsem potkala muže svého života a měla štěstí, že jsem zrála vedle hvězd. V Rokoku, v Semaforu jsem s radostí sledovala Suchého a Šlitra, Pilarovou, Matušku a těšila se z úspěchů divadla.

* Ale tehdy jste přece byla také hvězda!

Mohlo to tak působit, ale já se tak necítila. Ještě nefungoval starsystem jako dnes, člověk se nemusel tolik vystrkovat do popředí. Stačilo dobře pracovat.

* Musela jste leccos obětovat. Třeba rodinný život, ne?

Myslíte manželství? To by se rozpadlo i bez kariéry. Prostě to byl omyl. Pochopili jsme to a v klidu se rozešli. K soudu jsme se vedli v podpaží, soudce nevěřil, že se chceme rozejít. Dodnes se také vídáme. Já dokonce byla na druhé svatbě svého muže, mám moc ráda jeho děti a ony mne také.

* Váš syn ovšem vyrůstal u svého otce. To pro vás nebyla oběť?

To bylo neplánované dítě. Byla jsem sice tehdy už vdaná, ale ještě jsme nechtěli mít děti. Nebyli jsme připraveni. Ani já, ani jeho otec. Ten navíc odešel na vojnu ajá zůstala na všechno sama. Šest měsíců jsem byla s dítětem, to mi v divadle umožnili, ale pak už jsem musela jít hrát. A tak se o syna staraly babičky, později už jen moje maminka. Dojížděla jsem za nimi dost daleko. Musela jsem pětkrát přesedat a ještě to stálo hrozné peníze. Když měl jít syn do školy, uvědomila jsem si, že mu bude lépe v Bratislavě u otce. Nechtěla jsem, aby chodil do vesnické školy.

* Váš vztah to nepoznamenalo?

Protože jsem ho viděla jednou dvakrát do měsíce, nemohla jsem zasahovat do jeho výchovy. Byli jsme příliš daleko od sebe.

* Na další děti jste už neměla odvahu?

Po první zkušenosti jsem se už nechtěla vdát. Měla jsem partnera, kterého jsem velmi milovala, ale neměla jsem jistotu, jestli spolu dovedeme vytvořit rodinu, jak má být. Moji rodiče to také nezvládli, otec s námi nežil. Nechtěla jsem stejné chyby opakovat stále dokola.

* Netíží vás dnes samota?

Samota mi nevadí. Nemám ráda opuštěnost. To je velký rozdíl.

* A ta vám nehrozí?

Dnes ne.

* Máte kamaráda, kterému můžete ve dvě v noci zavolat?

Mám, ale nevolám mu. Nechci rušit. Takového kamarádství si velmi vážím, bojím se o něj, pěstuju si ho.

* Vídáte se synem a jeho rodinou?

Velmi často. Syn vystudoval lesařinu, dnes je profesionálním požárníkem. Chtěl být se mnou, a tak se před sedmi lety přestěhoval do Prahy. Je už českým občanem, jeho synové jsou - jak já říkám - moji federální vnuci. Jeden žije v Bratislavě, druhý v Praze. Tomu staršímu je dvacet, zahleděl se do filmu a také výtvarno má rád, a tak spolu často podnikáme cesty po Evropě a galeriích. Občas se přistihnu, že toho mladého muže vedle sebe nepředstavuju jako vnuka, ale syna.

* Ženy ve vašem věku si obvykle nejvíc považují zdraví. Co je pro vás nejdůležitější?

Bez zdraví to nejde. Můžete mít nevímjaké plány, můžete se těšit... Před pár měsíci jsem ve Veroně upadla a všechno bylo jinak. Několik měsíců jsem strávila v nemocnici, ještě teď chodím po rehabilitacích a na koncerty oblékám kalhoty, aby první řady neviděly, jak mám nohu oteklou. A místo jedné židle stojí na jevišti tři, abych mohla posedávat. Tedy - zdraví je důležité. Ale nestačí.

* Co je víc než zdraví? Znáte ten vtip o Titaniku? Co tam bylo zdravých lidí!

Když budete omezena na zdraví, máte šanci si ještě nějakou radost najít. Člověk se musí vyrovnat se vším. Teď mě obtěžuje moje neschopné tělo. Když si představím, jaká číslovka mne letos čeká (až se ji bojím vyslovit), tak to na optimismu také nepřidá. Ale je skvělé, že se vůbec necítím být tak "přezrálá".

* Stáří si tedy nepřipouštíte?

Nepřipouštěla bych si, ale musím. V duši jsem stále mladá, a tak se musím se hlídat, abych nebyla za sedmdesátiletého diblíka. Hopsající stařenu!

* Takže žádné omlazovací kůry, kosmetické operace a podobné?

Dávám přednost přirozenému, kultivovanému procesu stárnutí. Na druhé straně to ovšem neznamená, že o sebe a svůj zevnějšek nepečuji. Vždycky jsem se ráda dobře a kvalitně oblékala. A kdybych týden, měsíc nejedla, měla jsem i za bolševika vždycky svou vůni, svůj parfém. Mám štěstí, že na tomhle standardu nemusím slevit ve věku, kterému se říká důchodový. Honoráře za koncerty už nečiní šest set korun jako kdysi, mohu si tedy dovolit odmítat třeba i nabídky z Německa. Dělám málo, ale vždy mám tady plný sál. Tak proč bych jezdila jinam? Nepotřebuju už budovat hrady a zámky, nemusím se o nic rvát. Vím, že lidi, kteří na mé představení přijdou, mne mají rádi. Jsem vlastně obklopená láskou. Někdy je těžké ji unést. To mi úplně stačí. Vidíte, vlastně jsem velmi neskromná.

* Existuje něco, pro co byste se ještě dokázala porvat?

V mém věku už takové potřeby nemáte. Asi jen o jedinou věc bych se ještě dovedla porvat. O svobodu. Ta je nade všechno.

***

HANA HEGEROVÁ

se narodila 27.10.1931 na Slovensku jako Carmen Farkašová, ale už v uměleckých začátcích vyměnila extravagantní křestní jméno za obyčejnější Hanu. Jak říká - nechtěla být nepoctivá a získávat na zajímavosti jen jménem. První angažmá dostala v žilinském divadle.V roce 1958 se na konkurs dostala do pražského divadla Rokoko - to už jako Hana Hegerová (po manželovi), o tři roky později do Semaforu. Na konci 60. let sklízela úspěchy doma i v zahraničí. Byla hvězdou československého programu v pařížské Olympii nebo také koncertu na počest Marlene Dietrichové v Saarbrückenu. "Piaf z Prahy", jak Hanu Hegerovou překřtili západní novináři, měla tehdy lepší kritiky než Juliette Gréco. Ikdyž největšího ohlasu dosáhla Hana Hegerová v německy mluvících zemích, přiznává, že raději zpívá francouzsky: "Němčina ipři zpěvu stojí v pozoru. Je to krásný, bohatý jazyk. Když někdo mluví dokonale německy, mám pocit baroka. Baroka pevného tvaru a řádu. Ale - zpívat se to moc nedá." A pak ještě Hana Hegerová miluje češtinu a slovenštinu. P outa k zemi a jazyku nedovedla zpřetrhat ani po roce 1968. V 70. letech nemohla nejprve vůbec vystupovat, dokonce na čas byla i vězněna, později jí komunisté povolili jen divadelní prkna... V roce 1992 získala od firm y Supraphon platinovou desku za šest set tisíc prodaných desek.