Haló aneb Psychická pomoc po telefonu

Expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa... Jak pěkně nám ty části dramatu utkvěly ze školy v paměti. To, v němž se mnozí z nás ocitnou po letech doopravdy, má ale etapy jiné. Fázi popření: »To přece nemůže být pravda...« Fázi smlouvání: »Ještě aspoň rok...« Agresi vůči okolí: »Proč ne oni?!« Depresi. Přijetí. Takové milníky lemují cestu, po níž se ubírá každý, kdo onemocní rakovinou. I kdyby se probírala v osnovách jako antické drama, nebylo by to nic platné: kdo se zničehonic ocitne na jejím startu, ten by se stejně cítil zaskočen. A právě to je na téhle nemoci strašné: že buňky by se mnohdy daly zase dohromady, kdyby je ovšem nezradila mysl. Platí samozřejmě i opak: kdo nepodlehne chmurám a věří ve své uzdravení, má prokazatelně větší obranyschopnost organismu a tedy i lepší vyhlídky na dalších pár let života. Potvrdila to i studie, v jejímž rámci psychologové a lékaři sledovali v letech 1994 až 1997 dvě skupiny žen, které onemocněly rakovinou vaječníků. Zatímco 46 pacientek brněnské Fakultní porodnice léčili standardním způsobem, 72 pacientkám Masarykova onkologického ústavu poskytli navíc psychoterapeutickou léčbu. Po prvních třech měsících se ukázalo, že ženy, o něž se starali i psychologové, lépe snášely chemoterapii, cítily se v lepší psychické i fyzické pohodě, byly spokojenější se svými vztahy s okolím. Méně se u nich projevily příznaky deprese a úzkosti i poruchy spánku. Příznivý vliv psychoterapie ovšem přetrvával pouze po dobu, kdy na ni docházely. Propuštění z nemocnice však znamenalo konec péče o duši. Některé ženy neměly na dojíždění sílu, jiné prostředky, dalším se nechtělo vracet do míst, kde prožily takové utrpení. Jen málokterá se odhodlala vyhledat pomoc psychologa v místě bydliště. Po 18 měsících od ukončení psychoterapie se rozdíly mezi první a druhou skupinou zcela smazaly. To pacientky, které odcházejí z Fakultní nemocnice se stejnou diagnózou od letošního června, dostávají už jinou možnost: jednou za dva týdny se účastnit psychoterapie na dálku. Speciální telekonferenční ústředna věnovaná firmou Marconi umožňuje, aby docentka Marcela Bendová, vedoucí zdejšího pracoviště klinické psychologie, vytočila čísla všech zájemkyň a pak už jen usměrňovala jejich diskusi. Zapojit se do ní samozřejmě mohou i partneři nebo děti, pokud si to ovšem pacientky přejí: jen ony samy znají kód svého telefonu a termín, v němž se rozdrnčí zvonek najednou až na dvaceti přístrojích. S telekonferencemi jako novou formou psychoterapeutické pomoci přišli jako první Američané, Brno drží evropský primát. Snad u nás nezůstane dlouho sólokaprem.

Autorka je redaktorkou časopisu Marianne