Nemám pud sebezáchovy, přiznala herečka Ha Thanh Špetlíková

  0:02aktualizováno  0:02
Tomu se říká skvělé období. Jedno léto, tři premiéry. Dvě role ve filmech, u dalšího stojí za kostýmy. K tomu vede dvě kavárny. Pokud máte pocit, že Vietnamci jsou poněkud uzavření, Ha Thanh Špetlíková (28) vás vyvede z omylu. Pokud ji někdo zná jen z role zdravotní sestry v televizním seriálu, je to chyba.

Ha Thanh Špetlíková | foto:  David Neff, MAFRA

Je ve vietnamštině snadné vyslovit příjmení Špetlíková?
Vietnamci háček nad „š“ jednoduše ignorují, takže říkají „Spetlikova“. Když jsem se přejmenovala, máma mi vietnamsky říkala: „Já vím, co tvoje příjmení znamená! Špendlík!“

Berou si ve Vietnamu ženy po svatbě mužovo jméno?
Ne, žena si ponechává celé své jméno. Po muži mají příjmení děti. Ale protože se tam skoro všichni jmenují Nguyen, je to nakonec jedno.

Je běžné ve vaší generaci, která vyrostla v Česku či jiných evropských zemích, že už se Vietnamci nežení a nevdávají především mezi sebou?
Smíšená manželství jsou čím dál častější. Je to fakt, s nímž se první generace Vietnamců zpočátku obtížně vyrovnávala. Ale není v tom nějaký obrácený rasismus, jsou to spíš obavy.

Fotogalerie

Obavy z čeho?
Rodiče vidí, že Češi se hodně rozvádějí, a tak mají strach. Říkají: „On tě stejně jednou nechá, to Vietnamec by tě nikdy neopustil!“ Já argumentuju tím, že se lidé nemají házet do jednoho pytle, ale hlavně tím, že jde o jinou generaci. Vietnamci mého věku, moje generace, vyrůstali tady. Tak říkám mámě: „Jak můžeš vědět, že se nebudou chovat stejně jako Češi?“ 

Ale zajímavé je, že vietnamská část rodiny, která žije v Česku, na mě vždycky naléhala, ať si rozhodně jako životního partnera hledám Vietnamce. Když jsem mezitím byla ve Vietnamu, zbytek rodiny mi zase kladl na srdce, abych si radši vzala Čecha. Tyhle řeči o vztazích však byly spíš jen legrace. Stejně si nakonec člověk nenechá poradit. A už vůbec ne já.

Potěšila jste aspoň nějakou část rodiny?
Potěšila jsem tu část ve Vietnamu. Když jsem manžela doma představovala, prababička mu sahala jen po pás. Manžel má 197 centimetrů, prababička 135. Všem se moc líbil, že prý takhle zvýším genofond rodiny. A hned ho využili k tomu, aby vymetl u stropu pavučiny a rozvěsil všechny sváteční amulety a cingrlátka na místa, kam sami nedosáhnou.

Vietnamci se opravdu rozvádějí méně často než Češi?
Nežiju tam, tak nevím, jak je to dnes. U starší generace nebylo střídání partnerů a rozvody nijak časté. Vlastně i v mé generaci mají tady Vietnamci jednoho, nanejvýš dva partnery za život. Ale je to i tím, že vztahy před svatbou jsou tabu, o kterém se nemluví.

Myslíte sex před svatbou?
Ano. O tom se prostě nemluví, i když si myslím, že generace našich rodičů, která tady žije dlouho, si už moc iluze nedělá. Když mi bylo čtyřiadvacet, maminka se mě například chtěla zeptat, jestli jsem ještě panna. Šla na to s otázkou: „No a co si myslíš o sexu před svatbou?“

V PĚTI ČÍSLECH

1989 
Rok, když se 18. března narodila v Hanoji.


Od čtyř let žije v České republice.


Vystudovala střední oděvní školu a scénografii na Katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU.


Šest let hraje zdravotní sestru Tien v seriálu Ordinace v růžové zahradě.


Tři roky je vdaná za světelného designéra Martina Špetlíka.

Co vy na to?
Já na to, že přece nebudu kupovat zajíce v pytli, ne?

A maminka?
Vyprávěla mi, že jedna kamarádka si vzala ředitele nějaké firmy. Byl úspěšný a hodný, ideální partie. Jenže po svatbě přišla na to, že za ložnicí má ještě jednu místnost. Tam to měl zařízeno na sado maso. Ale stejně celou debatu maminka zakončila: „No jo, ale co když tě ten chlap jen využije a pak si tě nevezme?“ Nechápe, že by si to žena taky třeba mohla užít. Ale to jsme tedy začaly dobrým tématem... Nechtěly jsme mluvit o filmu?

Začaly jsme skvěle, k filmu dojdeme. Mě zajímá, v čem ještě se vaše mladá generace, vyrostlá v Česku, liší od té, která sem přišla za prací v osmdesátých a devadesátých letech.
Naprosto zásadní rozdíl je v tom, že naši rodiče žijí, aby pracovali, ale my pracujeme, abychom žili. Kolikrát je mi to líto. Já bych jim chtěla něco dopřát, ale oni si přepočítají, kolik by je stálo, kdyby jeden den nepracovali. Přitom ty peníze stejně za nic neutratí. Ale nejsou všichni stejní, někteří kamarádi mi vyprávějí, jak jejich starší rodiče najednou začali cestovat nebo šlechtit zahrádky. Někteří přece jen asi začínají žít jinak, z toho mám vždycky radost. 

Já tady mám velkou rodinu, která žije rozesetá po celé republice, ale když někdo z nich přijede do Prahy, je to pokaždé jen do Sapy a zase honem domů. Takže když nedávno přijeli teta a strýc z Chomutova, vzala jsem je na Karlův most, na Hrad a na lodičky.

Co na to říkali?
Byli strašně dojatí, nic takového nikdy nezažili. Přitom nemají málo peněz. Klidně by mohli jezdit na dovolenou několikrát ročně, jenže jsou zvyklí vstát v pět ráno a makat.

NIC NEDOKÁŽEŠ

Jak berete to, že mladší generace v Česku usazených Vietnamců je označována jako banánové děti? Je to výstižné, nebo spíš urážlivé?
Pro mě je to už trochu kýč. Zároveň na tom přirovnání něco je – zvenku žlutí, uvnitř bílí. Ale přijde mi čím dál zbytečnější poukazovat na to žluté i na to bílé. Setkala jsem se i s „bílými“, co žijí jako „žlutí“. Jak by se jim asi říkalo? Vaječné děti? Já jsem třeba v dětství vůbec neřešila, jestli jsem Vietnamka nebo Češka. Potom, v pubertě, jsem nad tím začala opravdu přemýšlet. 

To bylo období, kdy se člověk pídí po svých kořenech, zajímá ho, co se tím skrývá. Ale bylo to jen období, už dávno to zase neřeším a jsem ráda. Když člověk pochází ze dvou kultur, má na výběr víc cest – názory a výchovou počínaje, kuchyní konče. Může porovnávat a vybrat si tu, která mu dává smysl. Anebo vybrat to nejlepší z obou.

Četla jsem, že generace vašich rodičů chtěla mít z dětí zásadně ekonomy, právníky, zkrátka že velmi dbala na vzdělání. Co se dělo, když se Ha Thanh rozhodla dát na umění?
V době, kdy jsem se hlásila na uměleckoprůmyslovou střední, Vietnamci chodili na gymnázia, na ekonomky a z nich na další šprťácké obory. Já se přihlásila na oděvní návrhářství, to bylo přece jen ojedinělé. V těch patnácti jsem si myslela, že jednou jako slavná návrhářka dobudu Prahu. Rodiče však dlouho doufali, že po střední dostanu rozum a konečně si vyberu nějakou poctivou školu. 

Nestalo se. Když jsem šla na scénografii na DAMU, kolem umění, divadla a filmu žádní další Vietnamci nebyli. Dneska už mnozí studují fotografii, animaci a další umělecké obory. Mám z toho trochu škodolibou radost.

Takže to, že jste herečka, se bere jako úspěch nebo pořád jako něco trochu podezřelého?
Hodně se změnilo od doby, kdy jsem doma slyšela: „Takhle sice nic nedokážeš, ale naštěstí jsi dost hezká na to, abys si opatřila někoho, kdo tě bude živit.“ A taky: „Tak už konečně jdi na normální školu, k čemu ti ta DAMU bude?“ I když jsem vytvořila spoustu náročných kostýmů ke krásným představením, doma to stejně nikdo nebral vážně. Ovšem když se člověk najednou objeví v televizním seriálu, to je, panečku, něco jiného. To je něco!

Myslím, že v tom je úplně jedno, jestli jde o rodinu vietnamskou nebo českou.
Že jo? Je to všude stejné. Oni to tak rodiče prostě mají. Já jsem se zpočátku k té roli v seriálu stavěla opatrně, vůbec jsem tam neplánovala být dlouho, natož stát se „hérečkou“. Měla jsem jen překládat a dělat poradkyni na vietnamskou kulturu. Tenkrát obsazovali Vietnamce na malé epizodní role a mě přesvědčovali, abych šla před kameru. Řekla jsem si, že to bude skvělá studentská brigáda na čtrnáct dní, pak shrábnu honorář a propiju ho s kamarády v hospodě. 

To byl celý plán. Ale nějak se mi to vymklo a brigáda se protáhla na pěkných pár let. Brala jsem to i tak, že moje role v Ordinaci může ovlivnit pohled lidí na vietnamskou komunitu. Zároveň jsem se trochu obávala, co si o mě tahle komunita bude myslet, jestli někoho něčím nepohorším.

Ha Thanh Špetlíková

Čím?
Když se někdo ve filmu líbá nebo nedej bože ukáže prsa, Čecha to nerozhodí, je to jen film. U Vietnamců je to přece jen ještě trošku jiné, takže jsem byla dost opatrná a nechala si do smlouvy v Ordinaci napsat, že nebudu mít žádné intimní scény. Za ty roky se mi to však rozleželo a došlo mi, že bych si měla tyhle hranice nastavovat jen já sama. 

Vlastně to trochu souvisí s mou rolí ve filmu Miss Hanoi. Hraju tam tvrdohlavou holku, která jde za svým. Dokonce si zapálím cigáro, což Vietnamky nedělají. A pak je tam i decentní milostná scéna, i když přece všichni víme, že Vietnamky nikdy před svatbou sex neprovozují.

Jste zvědavá, co na to rodiče a starší Vietnamci řeknou?
Přece jen je to poprvé, co hraje Vietnamka hlavní roli v českém celovečerním filmu. Zatím mám od svého okolí velkou podporu, ale nejspíš jen proto, že ten film ještě nikdo neviděl. Po zhlédnutí čekám vlnu kritiky, ale to k tomu řemeslu patří. Film jsme nechali přeložit a verze s vietnamskými titulky se bude promítat i v menších městech. Je to vlastně poprvé, kdy generace Vietnamců, která tady žije od osmdesátých nebo devadesátých let a neumí dobře česky, může jít konečně do kina. 

Pro mnohé to nebude jen premiéra filmu, ale i premiéra kina. Tuhle jsme se bavily s dramaturgyní Národního divadla, že by rádi pro vietnamské zájemce nechali přeložit nějakou hru ze současného repertoáru, kdybych je dokázala dostat do divadla a naplnila sál. To mám teď jako velký úkol do budoucna.

Rodiče půjdou, i když vás tam uvidí v choulostivé situaci?
Myslíte tu kratičkou milostnou scénu? Určitě půjdou. Minimálně mi už nemůžou hrozit, že si mě po té roli nikdo nevezme. Vdaná už jsem, tak je to jedno.

Ha Thanh Špetlíková

BEZ PUDU SEBEZÁCHOVY

Nedávno jsem o vás četla článek s titulkem Utajená milionářka. Prý kromě herectví a scénografie máte dvě kavárny.
No to byl opravdu výborný titulek. Četla jsem ho zrovna v době, kdy jsme otevírali druhou kavárnu Kafe Pragovka. Byla jsem vysátá finančně, psychicky i fyzicky. Spíš jsem byla tak bambilion v minusu.

Jak se herečka dostala k provozování kaváren?
Nemám pud sebezáchovy. Když jsem ještě studovala DAMU, končil provozovatel kavárny pod divadelní akademií. Pořád jsem si říkala, že bych to dělala jinak, lépe, i když jsem neměla žádné zkušenosti. Když vypsali soutěž na nového provozovatele, přihlásili jsme se ještě s přítelem a jeho bratrem. Hlásilo se víc podnikatelů, mezi nimi úspěšní provozovatelé kaváren. 

Výběrové řízení bylo vyhlášeno zvlášť na tvůrce interiéru a na provozovatele, což mi přišlo dost nesmyslné. Proč bych měla provozovat kavárnu v prostředí, ve kterém se třeba nebudu cítit. A naopak, proč bych měla něco navrhovat, když nevím, co se tam nakonec bude prodávat? Tak jsem to spojili v celistvý koncept. Uspěli jsme s ním a konkurz vyhráli.

Jak dlouho jste spolu s přítelem, dnes už tedy manželem, byli?
Tehdy jsme spolu chodili asi tři měsíce, ale znali jsme se déle. Půl roku jsem se nechala uhánět a dělala drahoty. Když mě definitivně ukecal a byl z nás pár, řekla jsem mu: „Hele, co kdybychom si koupili auto a založili firmu?“ Martin měl o životě jiné představy, měl slušně rozjetou kariéru světelného designéra a většinu času cestoval po světě. Jenže nechtěl vypadat jako srab, tak kývl, otevřel počítač a napsal velkými písmeny: Podnikatelský projekt. 

Nečekala jsem, že ten prostor skutečně dostaneme, takže jsme pak museli honem shánět nějaký kapitál, což bylo šílené období. Dva zpovykaní umělci se rozhodli podnikat! Tenkrát jsme věděli o praktickém provozu kulový, ale dali jsme dohromady báječný tým a všechno se naučili za pochodu. Týden po otevření první kavárny mě Martin požádal o ruku. Řekli jsme si, že když zvládneme tohle, zvládneme už všechno.

Recenze filmu Miss Hanoi si můžete přečíst zde.

A otevřeli jste další podnik...
To je úplně čerstvé, otevřeli jsme na konci února. Oslovili nás majitelé areálu Pragovka, kterým se líbilo Kafe Damu a nějak se dozvěděli, že nejsme úplně normální hospodští. Jsou z Anglie, koupili ve Vysočanech celou oblast bývalé automobilky Praga a plánují tam vystavět celou novou městskou čtvrť. Jenže nechtějí jen zbourat staré haly, postavit kancelářské a obytné domy a ty prodat nebo pronajmout a jít dál. 

Rozjíždí se rekonstrukce těch několika skutečně historicky cenných objektů a v plánu je vytvořit městské centrum s geniem loci původní industriální zóny. Fungují tu tři galerie, pár desítek výtvarníků tady má ateliéry, je tu skatepark a teď konečně i kavárna. No a protože je celá ta moje kavárenská parta hodně provázaná s divadlem, filmem, hudbou a dobrým jídlem, pořádáme každou chvíli nějakou novou opičárnu a majitelé nás podporují ve víře, že jim pomůžeme probudit areál k životu.

Co si pod tím představit?
Chystáme se spustit kvalitní tematické trhy, dáváme dohromady divadelní a hudební program, připravuje se letní kino. Brzy budeme mít hydroponickou městskou farmu na pěstování zeleniny a hub z kávového lógru. Spolupracujeme na projektu coworkingového hubu, něco mezi kanceláří, kavárnou a obývákem. No a nejvzdálenější manželova vize je, že by tam vznikl malý pivovar. Je to všechno na dlouho, ale člověka tak nějak naplňuje touhu měnit mrtvou zónu na živý kout města. A bereme to setsakramentsky vážně.

KDYŽ ŽENY VLÁDNOU

Jsou Vietnamci opravdu podnikavější než my Češi? Nebo vám to připadá jako nesmyslné škatulkování?
Myslím, že tady je skutečně nějaký rozdíl mezi Vietnamci a Čechy. Vietnamci přišli ze země, která byla oficiálně socialistická, ale pod povrchem naprosto kapitalistická. Komunismus tam spočívá jen v tom, že se oslavuje strejček Ho Či Min. A v tom, že existuje jen jedna politická strana, ta komunistická. Když však nepracujete pro stát a nemáte děti, jste bez sociálního zázemí a stát se o vás nepostará. Vietnamci mají v sobě hluboko zakořeněné, že spolehnout se můžete jen na sebe a na rodinu. Nečekají ve frontě na úřadu práce a raději si otevřou stánek s cukrovou třtinou.

Mladší generace tady to vnímá taky tak?
Vietnamská komunita v Česku se skládá ze spousty totálně odlišných příběhů. První generace přijela v rámci studijních pobytů v osmdesátých letech, protože měla získaným vzděláním pozvednout z bahna zemi zbídačenou válkou. Mnozí tady zůstali a po revoluci měli nejlepší startovní pozici, ti šikovnější jsou dnes hodně za vodou. V devadesátkách přišla veliká imigrační vlna, kdy každý, kdo měl všech pět pohromadě, dokázat vydělat slušné peníze na tržištích, říkalo se tomu Období zlatého deště. I tihle si nakonec pořídili kamenné obchody a další nemovitosti a z mnohých by dnes mohli být klidně rentiéři. Jenže stále pracují dvanáct hodin denně ve svých obchůdcích, protože přece přijeli vydělat peníze.

Ha Thanh Špetlíková

Jak na tom byli ti, kteří přijeli později?
Měli to těžší. Levné oblečení z Asie už nebyl žádný byznys, takže mají večerky a nehtová studia a tvrdě dřou. A nakonec jsou tu mladí, kteří už v Česku vystudovali a pracují v korporátu, ve zdravotnictví. Stává se, že se vrátí k rodinnému byznysu a přinesou do něj něco nového, moderní marketing nebo kvalitní design. Využijí kapitálu rodičů a jejich umaštěnou restauraci povýší na stylové bistro, kde si youtubeři podávají dveře. A takhle je to stále častěji. Nakonec jsme asi docela podnikavý národ.

Je pravda, že často rodinný byznys řídí ženy?
Vietnam je možná jedna z nejemancipovanějších zemí v Asii. Tváří se navenek jako patriarchát, ale v momentě, kdy se zavřou dveře, zavládne žena. Mám teorii, že je to tím obchodem. Žena je ta, která nakupuje a rozhoduje o jídle i o oblečení. Chlap tomu přece nemůže rozumět. Takže je logické, že i o tom, jaké zboží prodávat, rozhodují ženské. Muž řídí auto, muž naloží zboží a muž smontuje regál. Pak dostane kapesné na pivo a dál nepřekáží. 

Tenhle utajený matriarchát asi vznikl přirozeně z praktického chodu společnosti. Vezměte si moji rodinu. Babička má šest dcer, ani jednoho syna. Tety byly zvyklé se o všechno postarat. Vyrůstala jsem v prostředí, kde velely ženy a dlouho mi nebylo jasné, k čemu chlapi vlastně jsou. No ale vždyť my vůbec nemluvíme o těch filmech!

No když vy mi připadáte tak zajímavá, že rolí není třeba. Tak co vlastně v těch vašich dvou premiérových filmech hrajete?
V Miss Hanoi hraju hlavní roli, policistku. Ale stejně důležitá je pro mě i malá role ve filmu Úsměvy smutných mužů, který má premiéru v červenci. Tam jsem taková obyčejná feťačka.

Proč je důležitá?
I když je to malá rolička, je to poprvé, kdy si mě režisér nevybral kvůli původu. Ve scénáři nebyla ani zmínka, že by Soňu měla hrát Asiatka. Oslovil mě, protože jsem ho zaujala v jiné roli. To celé dost souvisí s otázkou, jestli se vůbec chci herectví věnovat.

Zblízka

Veselá a vtipná

Kdyby mělo být v textu zaznamenáno, kdy se smála, byl by dvakrát tak delší. Smála se pořád. Je zábavná, veselá, krásná a s přihlédnutím k tomu, čím vším se zabývá, vlastně obdivuhodná. Zkrátka je moc příjemné s ní být. 

A chcete, nebo nechcete?
To pořád ještě nevím. Až teď, s filmem Miss Hanoi, jsem si sáhla na to, co opravdu herectví znamená. Poprvé jsem si zkusila, jaké to je, když má postava skutečný vývoj z bodu A do bodu B napříč sto padesáti natáčecími obrazy, když jste celý den po uši v té roli, pak si v noci opakujete text, pak se vám o tom zdá a další den jste zase v roli. Pochopila jsem, proč být hercem je tak trochu diagnóza. Že není vůbec jednoduché stát se někým jiným a pak z toho jen tak vystoupit.

Baví vás to?
Dost mě samotnou překvapilo, že hodně. Obyčejně jsem děsně rozlítaná a dělám sedm věcí najednou, ale tady jsem dělala práci, na kterou bylo třeba se naprosto koncentrovat. A pak mě ještě režisér přesvědčoval, že bych se herectví měla věnovat dál a neotálet s tím. Ale já se pořád dokola sebe sama ptám proč.

Proč ne?
Zjednodušeně řečeno, když je česká herečka hezká a šikovná, hraje princezny a potom královny. Ale co budu hrát já? V Americe je běžné, že doktorku nebo policistku hraje černoška nebo Asiatka, ale v Česku? Tady hledají Vietnamku do role Vietnamky. Kdyby nebylo Ordinace, herectvím bych se nikdy neuživila. Takže si do toho podnikám a přitom se věnuju dalším profesím. 

Pro zajímavost, na festivalu v Karlových Varech měla původně být premiéra Miss Hanoi, ale nakonec vybrali jiný film. To mě dost zklamalo. K mému překvapení šlo zrovna o film Mars od Benjamina Tučka, na kterém jsem spolupracovala jako kostýmní výtvarnice. Takže premiéra tak i tak. Myslím, že Miss Hanoi zajímavým způsobem odkrývá život vietnamské komunity. Točili jsme ve velmi autentickém prostředí, díky tomu má tento krimi žánr přesah až do dokumentární roviny.

Myslím, že to vypadá, že herectví jen tak nenecháte...
Přestože mě teď oslovují další režiséři, pořád si říkám: Panebože, přece nebudu každou vietnamskou roli hrát jen já, to by přece bylo trapné. Takže to shrnu. Přeju si víc vietnamských herců a pro ně i jiné role, než jsou vietnamští zelináři a pěstitelé marihuany. A přeju si, abych já dostávala i role, které by nebyly postavené na tom, že mám šikmé oči. To je asi zatím má největší herecká dovednost.

Nejčtenější

Dublérka Jovovichové při natáčení přišla o ruku, teď žaluje producenty

Olivia Jacksonová

Kaskadérka Olivia Jacksonová (35) zaskakovala za herečku Millu Jovovichovou (42) při natáčení filmu Resident Evil:...

Moderátora Bouru obvinili z pašování drog, hrozí mu 18 let

Slávek Boura (7. června 2018)

Bývalý moderátor Novy Slávek Boura (54) je obviněn z pašování drog. Byl údajně součástí sítě drogových kurýrů, kterou...

Není se za co omlouvat, říkají o „kauze Veronika“ Eben a Kostková

Tereza Kostková a Marek Eben ve StarDance IX

Tereza Kostková se rozpovídala o posledním vyřazování ve StarDance. Herečka na sociálních sítích sklidila kritiku za...

Pětadvacet let jsme na sebe čekali, řekla Kloubková o Kunešovi

Kristina Kloubková a Václav Kuneš

Moderátorka Kristina Kloubková (41) žije se svým partnerem, choreografem a porotcem StarDance Václavem Kunešem (42)...

Jsem vděčná, že mi Jirka přišel do života, říká Návorková o Dvořákovi

Jiří Dvořák a Lenka Nora Návorková ve StarDance IX

Po boku herce Jiřího Dvořáka (51) se Lenka Nora Návorková (27) stala ve StarDance královnou tanečního parketu. Show si...

Další z rubriky

ANKETA: Lada, Maruška, Popelka? Zvolte nejhezčí pohádkovou princeznu

Anketa: Zvolte nejhezčí princeznu

Připomeňte si dvacet nezapomenutelných českých i slovenských pohádkových princezen, na které se určitě rádi podíváte na...

Po rozchodu s Rytmusem se mi ulevilo, přiznala Dara Rolins

Dara Rolins a Patrik Vrbovský alias Rytmus

Dara Rolins (46) tvrdí, že po rozchodu s Rytmusem (41) se netrápí a věnuje se naplno své desetileté dceři Lauře a...

Předstíral, že ke mně nepatří, prozradila na Jana Krause exmanželka

Jana Krausová v Show Jana Krause

Jan Kraus (65) si do svého pořadu pozval exmanželku. Herečka a výtvarnice Jana Krausová (64) zavzpomínala mimo jiné na...

Najdete na iDNES.cz