Historie
Sekačka hlav
Aparát na stínání hlav - populární gilotinu - vymyslel francouzský lékař a politik Joseph Guillotin (1738-1814) těsně po vypuknutí V elké francouzské revoluce roku 1789. Jeho důvody byly jak politické, tak praktické. Dosud měl totiž »právo na stětí« pouze aristokrat, zatímco plebejec mohl být leda tak oběšen nebo roztrhán čtyřmi koňmi, přičemž se zhusta stávalo, že když tahouni umdlévali, kat nakonec musel vzdorující úd naseknout v kloubu... Takže proto stínání. Pokud je ovšem těch poprav moc, což za revoluce jaksi bývá, kat nestíhá či nevydrží se silami. Ostatně nejen ve Francii - i uondaný pražský kat Jan Mydlář si prý stěžoval, že pana V áclava Budovce musel při staroměstské exekuci roku 1621 vzít nadvakrát, což mu mezi lidem přivodilo profesionální újmu... Doktor Guillotin tedy vymyslel masivní, šedesátikilovou sekeru se šikmým ostřím, upevnil ji ve stojanu do svislých vodicích drážek a za pomoci odborníka, chirurga Antoine Louise (1723-1792), vytvaroval plochu pro tělo i šíji. Nástroji se proto zprvu říkalo »Louisette - Lízinka« - název gilotina se ujal až později. První dekapitace dle Guillotina a Louise se odehrála v dubnu 1792 na jednom pařížském náměstí. »Gilotina padá jako blesk, hlava odlétne, krev vystříkne - a člověk už nežije,« pochvaloval si vynálezce. Pravidlo, že kdo čím zachází, tím také schází, se v případě doktora Guillotina nevyplnilo. Jako vážený muž zemřel ve vysokém věku na karbunkl. Jeho vynález však věrně sloužil dál... Gilotinovalo se zpravidla velmi časně ráno kromě nedělí a bez předchozího upozornění, aby se odskouzenec zbytečně nestresoval. Okamžik od stětí ke ztrátě vědomí býval asi různě dlouhý (podobně jako u oběšení či smrcení elektrickým proudem). T radují se případy, že hlavy měnily mimiku, či dokonce reagovaly na slova. Jednoho červnového rána roku 1905 prý padla odťatá hlava náhodou tak, že zůstala vzpřímeně »stát« na krčním pahýlu. Několik vteřin pravidelně mrkala a stahovala rty. Když ji povinně přítomný lékař oslovil jménem, zvedla prý víčka, stejně jako když se zaživa někdo vzbudí či vytrhne z myšlenek. Oči se pozvedly a upřeně se zahleděly do doktorových... Naposledy veřejně byl - za velké účasti diváctva - člověk gilotinován roku 1939. Neveřejně pak gilotina ve Francii příležitostně sloužila až do zrušení trestu smrti roku 1981.
Sekačka hlav
Aparát na stínání hlav - populární gilotinu - vymyslel francouzský lékař a politik Joseph Guillotin (1738-1814) těsně po vypuknutí V elké francouzské revoluce roku 1789. Jeho důvody byly jak politické, tak praktické. Dosud měl totiž »právo na stětí« pouze aristokrat, zatímco plebejec mohl být leda tak oběšen nebo roztrhán čtyřmi koňmi, přičemž se zhusta stávalo, že když tahouni umdlévali, kat nakonec musel vzdorující úd naseknout v kloubu... Takže proto stínání. Pokud je ovšem těch poprav moc, což za revoluce jaksi bývá, kat nestíhá či nevydrží se silami. Ostatně nejen ve Francii - i uondaný pražský kat Jan Mydlář si prý stěžoval, že pana V áclava Budovce musel při staroměstské exekuci roku 1621 vzít nadvakrát, což mu mezi lidem přivodilo profesionální újmu... Doktor Guillotin tedy vymyslel masivní, šedesátikilovou sekeru se šikmým ostřím, upevnil ji ve stojanu do svislých vodicích drážek a za pomoci odborníka, chirurga Antoine Louise (1723-1792), vytvaroval plochu pro tělo i šíji. Nástroji se proto zprvu říkalo »Louisette - Lízinka« - název gilotina se ujal až později. První dekapitace dle Guillotina a Louise se odehrála v dubnu 1792 na jednom pařížském náměstí. »Gilotina padá jako blesk, hlava odlétne, krev vystříkne - a člověk už nežije,« pochvaloval si vynálezce. Pravidlo, že kdo čím zachází, tím také schází, se v případě doktora Guillotina nevyplnilo. Jako vážený muž zemřel ve vysokém věku na karbunkl. Jeho vynález však věrně sloužil dál... Gilotinovalo se zpravidla velmi časně ráno kromě nedělí a bez předchozího upozornění, aby se odskouzenec zbytečně nestresoval. Okamžik od stětí ke ztrátě vědomí býval asi různě dlouhý (podobně jako u oběšení či smrcení elektrickým proudem). T radují se případy, že hlavy měnily mimiku, či dokonce reagovaly na slova. Jednoho červnového rána roku 1905 prý padla odťatá hlava náhodou tak, že zůstala vzpřímeně »stát« na krčním pahýlu. Několik vteřin pravidelně mrkala a stahovala rty. Když ji povinně přítomný lékař oslovil jménem, zvedla prý víčka, stejně jako když se zaživa někdo vzbudí či vytrhne z myšlenek. Oči se pozvedly a upřeně se zahleděly do doktorových... Naposledy veřejně byl - za velké účasti diváctva - člověk gilotinován roku 1939. Neveřejně pak gilotina ve Francii příležitostně sloužila až do zrušení trestu smrti roku 1981.
