Zdá se, že i vašemu poslednímu albu se dostává masové obliby. Dokázal byste to nějak racionálně vysvětlit? Vždyť je na něm hudba pro současnost poněkud odtažitá.
Vždycky mě hrozně naštve, když někdo řekne, že náš úspěch - či řekněme raději příznivý ohlas - je perfektní komerční trefa. Že jsme na to kápli a teď jsme v tom moři škváru a hudební nadprodukce, kterou už pomalu nikdo neposlouchá, výjimeční a jedineční.
Není to snad pravda?
No vlastně je. A je to samozřejmě úžasný. Jenže my jsme se do toho nepustili z vypočítavosti. K hudbě, kterou hrajeme, jsem se dostal přes poslech starých bluesmanů. Pak se mi poštěstilo získat nahrávky starých jazzbandů. Ve chvíli, kdy jsem se potkal s Pavlem Klikarem, jsem byl od něj a od jeho kamarádů zavalen spoustou hudebního materiálu. A osudově jsem se do té muziky zamiloval. Opravdu osudově. Takže se jí pořád věnuju. Je to úplně přirozené a není v tom vůbec žádná komerční kalkulace.
Proč se na titulu alba octl takový - podle názvu - téměř protestsong?
Musím říct, že když jsem se rozhodl podle téhle písničky pojmenovat celé cédéčko, bral jsem to spíš jako provokaci. A teď jsem trošku zaskočen, že se mě na to všichni ptají: co mě tady nebaví, nebo kde mě co nebaví...
Materiál na desku vybíráte pokaždé z obrovského moře existujících nahrávek. Hraje při výběru nějakou roli text písně, zejména možnost jeho aktualizace?
Musím říct, že minimálně. V případě textu písně Mě to tady nebaví se aktualizace nabízí, ale proto jsme ji nevybrali. Je to písnička z filmu Ať žije nebožtík, kde ji zpívá Hugo Haas, spoluautor textu. Ta píseň mě vždycky strašně bavila a říkal jsem si, že bychom ji mohli někdy nacvičit. Když jsme o tom začali vážně uvažovat, přišel jsem na úplně jiný příběh, který jsem pak použil v klipu. A až nakonec jsme si řekli, že tu písničku s provokativním názvem zařadíme jako titul.
Sám ale vidíte, že jste tímto tahem vyvolal silné aktualizační spekulace.
Když tu píseň zahrajeme na koncertě, lidi se smějou. Samozřejmě: těch věcí, co člověka tady a teď nebaví, je moc. Možná nás to tady nebaví, a proto prcháme do třicátých let, do epochy dávno uzavřené, abychom nemuseli sdílet optimistického ducha středního proudu současné pop-music.
Za minulého režimu byly ovšem koncerty Originálního pražského synkopického orchestru zcela přirozeně chápány jako výsostné, značně rafinované politikum.
Tenkrát stačilo hrát důsledně americkou muziku a český swing užívat jen jako koření. Už v tom lidi cítili - hlavně ti mladí - určitý protest. Pak tam samozřejmě byly naše komentáře. Uváděl jsem skladby a ironizoval jsem přitom ono stupidní pseudovědecké vysvětlování všeho. S oblibou jsem pojednával o písních černého lidu utlačovaného bílými otrokáři, kteří si písně posléze osvojili, dali jim dokonalejší formu, aby v nich pak sami vyzpívali svůj žal nad těžkým údělem věčně utlačovat... A tak podobně.
Přitom to mnohdy nedocházelo ani docela múzickým aparátčíkům. Pamatuji, jak si jeden z nich stěžoval, že ty mladý nám utíkají do třicátých let, místo aby nám píchli s perestrojkou.
No to je dobrý.
Dnes máte s Melody Makers na koncertech taky plno, třebaže politickým jinotajům odzvonilo...
Dnes lidi chodí asi jenom kvůli té hudbě. A taky proto, že je s ní spojená třeba i show, humor a nadhled... Snažím se na koncertech nést pořád dál prapor autentického dialogu s publikem. Reagovat na cokoliv, co se přihodí v sále, vtahovat onu situaci do té, jež se odehrává na jevišti. Může tak nastat malý zázrak, který je možný jenom na divadle a při jevištní práci: totiž že ti diváci už ani nevědí, co je, a co není připravené předem. Mají pak dojem, že jsou svědky naprosto nového, jedinečného večera.
To je mi poněkud povědomý princip...
Právě v něm spočívalo kouzlo staré Ypsilonky. Dnes si to málo lidí pamatuje. Do Ypsilonky se chodí na slavné herecké tváře nebo vychutnávat práci známých režisérských osobností. Ale na počátcích tohoto divadla vlastně nešlo o konkrétní dramatizace nějakých autorů nebo inscenace her. Prvotní myšlenka byla pokusit se nastolit na divadle přímý a autentický kontakt s publikem. Prostředky, jimiž se to dělalo, byly různé: na jevišti se třeba vařilo, pralo...
Chytá se na tento druh show i nový divácký dorost?
Zrovna včera jsme měli docela hezký koncert v Plzni. A musím se pochlubit, že v prvních řadách seděla spousta krásných mladých holek. Ony sice nepřišly na mě, nýbrž na jazz, ale člověk se rád nechává unášet na křídlech iluzí...
Máte nějakou svou soukromou definici swingu?
Definovat ho stručně a jednoznačně je složité, ne-li nemožné. Hlavní potíž je v tom, že swing se v podstatě vyvíjí do dneška. I v současných jazzových proudech se objevují instrumentalisti nebo zpěváci, o jejichž produkci lze říci: ten člověk úžasně swinguje. Je to terminus technicus pro těžko popsatelný jev. Ale já bych nerad, aby tu vznikl dojem, že s Melody Makers hrajeme pouze swing.
A co tedy?
Hrajeme jazz počátku třicátých let, kterému se postupně začalo říkat swing. A taky taneční muziku ovlivněnou swingem. Snažíme se ukázat co nejpestřejší spektrum žánrů a výrazových prostředků hudby meziválečné éry. Jsme vybaveni dobovým nástrojovým arzenálem - důležité jsou zejména staré saxofony. S historickými žestěmi je potíž, protože stářím víc trpí. Ale i v aranžérské a v interpretační práci se chceme co nejvíc přiblížit autentickému stylu, který tenkrát muzikanti ovládali zcela přirozeně, protože do té doby vpluli přes jazz a hot-dance music dvacátých let. Já osobně se snažím hledat repertoár hlavně v raných letech třicátých, protože je považuji za nejživější a jejich muzika je nejbližší mému srdci.
Čím ještě kromě hudby vám imponuje Amerika první půle třicátých let?
Veškerým kulturním prostředím a samozřejmě i módou, užitým uměním, auťáky, stavitelstvím... Celé meziválečné dvacetiletí bylo podle mého mimořádně plodná doba. Nejen ve světě, ale i u nás. Ve výtvarném umění, v literatuře, v kinematografii... Všechno to do sebe zapadá a promítá se to i do té muziky.
Obdivujete též smrtící americké pracovní tempo, tou dobou s Evropou nesrovnatelné?
Tak to bych nerad sdílel.
Obklopujete se i v soukromí dobovou zaoceánskou materiální kulturou?
To bych musel jezdit ve starém sportovním automobilu, chodit po ulicích v dvouřadovém flanelovém obleku, v klobouku a v kombinovaných botách. Až do té míry blázen nejsem. Ale fakt je, že všechny tyhle věci byly strašně elegantní, obecný vkus byl, myslím, na vyšší úrovni než dnes. Nechci být moralista, ale připouštím, že jsem staromilec. Miluji věci budované na určitých formálních kánonech.
Cožpak právě černí jazzmani nezbortili ve dvacátých letech předchozí hudební kulturu?
Do jisté míry. Malebný svět salonních orchestrů byl smeten smrští jazzového třeštění, ale i tahle nová a na svou dobu velmi drsná hudba, pokud nešlo o nějaké úplně primitivní pouliční kutálky, byla budována na klasické harmonii, na tradičních písňových formách. V těch písničkách je pořád zakletý určitý pevný řád.
Nemohu se zbavit dojmu, že k interpretaci některých písní z vašeho zamilovaného období přistupujete s lehkou, něžnou ironií...
To je většinou sebeironie patřící k tehdejší zábavné muzice, jež vznikla z kabaretů a vaudevillů. Totiž - patřila k ní, pokud se jí nechopili hudebně vzdělanější běloši, ale i to byli veselí chlapíci. Ironie, kterou do našich představená vnáším svévolně, se projevuje především v jevištních prostředcích, do nichž naši produkci balíme. Občas ovšem zařadíme do repertoáru přímo nějakou hudební pokleslost, která má třeba vyloženě stupidní text - dá se říci tak blbý, že až krásný. Na našem posledním albu sice nejsou věci, jako byl Vendelín nebo Joj, Zuzka, Zuzička, ale na koncertech pořád s oblibou zpívám například píseň Láska má křídla motýlí. Je to dokonalý kýč, a tedy zdroj srandy.
Zpíváte téměř výhradně americkou angličtinou. To už jste si k tomu jazyku musel vytvořit důvěrný vztah.
Musím říct, že angličtinu neumím zas tolik, abych si s ní dokázal pohrávat a oceňovat různé nuance. Fakt je, že - a to není jenom moje myšlenka - jde o jazyk mimořádně vhodný ke zpívání. Díky posazení hlasu při vydávání těch patřičných zvuků a díky zvukomalbě, zejména zvukomalbě dvojhlásek. Všechny ty okrouhlé zvuky jako jsou nou, vau, hai a podobně jsou nesmírně příznivé pro tvorbu tónu.
O své nelásce k současné populární hudbě jste už mluvil. Týká se i globálně úspěšných muzikálů?
Já se přiznám, že jsem skoro na žádném nebyl. Muzikály se dneska vlastně píšou jako jakési kvaziopery. Odzpívá se to od začátku až do konce. Jsou tam jisté pokusy o recitativy, většinou stupidní. Takže pro mě je to žánr, který nejsem schopen vstřebávat. Něco jiného je Jesus Christ Super Star. To je mimořádné dílo. Kdyby Webber už nic jiného nenapsal, udělal by asi líp pro historii, která ho jednou bude měřit.
Seriózně a s obdivem jste se zabýval horňáckým folklorem, tamními smyčcovými kapelami. Zato česká dechovka vám posloužila jen jako předmět parodie. Proč?
Dechovka je velmi srandovní, nemyslíte? Připadá mi, že je asi na stejné duchovní úrovni jako třeba techno. Ale ona je aspoň taková neagresivní, spíš hodná, blbá. To techno nebo podobné příšernosti jsou mnohem nebezpečnější.
Jak se coby staromilec tváříte na technický pokrok, jenž se nevyhýbá ani showbyznysu? Vždyť váš poslední disk lze použít i jako CD-rom...
Ten vývoj samozřejmě respektuju. Už jsem podlehl počítači, používám fax, a dokonce mám mobilní telefon. Tím vším ale disponuju pouze jako absolutní laik a žádná tvořivost v oblasti komputerů mi nehrozí. Fakt je, že nabídka, abych si udělal ten CD-rom, mě potěšila. Začal jsem se i zabývat myšlenkou na mnohem obsáhlejší projekt na tomto médiu: na takový malý hravý slovník swingové hudby. Víc bych s dovolením neprozrazoval...
Máte ještě vůbec nějaký neelektronický, jen minimálně zvučený projekt?
Na letošní rok připadá sté výročí narození George Gershwina. V této souvislosti jsme si uvědomili, že lidi znají většinou jen symfonické podoby jako Rapsodie v modrém. Zato původní - jazzovou - zná jen málokdo. Především touha předvést lidem tuhle originální verzi Rapsodie přivedla na svět sérii našich gershwinovských koncertů. Ale v programu pochopitelně zazní mnoho dalších senzačních písní. Já si užiju dík několika kouskům z repertoáru Freda Astaira, Sestry Havelkovy nacvičily krom jiného The Man I Love a na své si přijdou i The Swings. Zkrátka, Gershwin - to je radost!
 "Věcí, co člověka tady a teď nebaví, je moc," říká stylový interpret amerického jazzu třicátých let, zpěvák, stepař a duchovní otec orchestru Melody Makers, jakož i herec a režisér, muzikant Ondřej Havelka |
