* Aňo, Miroslav Donutil věští, že cesta za Oscary vám otevře dveře do světa. Víte, jak tu šanci využít?
Trojan: Pan Donutil je vizionář.
Geislerová: A ví, že hlasuju v akademii. Ale ne, vážně mě těší, že mě chválí. Jenže ono se něco stát může, ale taky nemusí být vůbec nic. Zčásti jsem flegmatická, zčásti mám přece jen ambice, takže své kazety a fotky rozdám, komu budu moci. Díky festivalu v Berlíně mám kontakty na agenty v Americe a v Londýně, zbytek nechám osudu. Za týden asi stejně všechny najednou neokouzlím.
* Nemáte romantický sen, že sotva vystoupíte z letadla, upadne vám kapesníček, zvedne ho sám Steven Spielberg a kariéra začíná?
Geislerová: Ne, v tom opravdu nejsem romantik. Z Berlína mám zkušenost, že setkání jsou vždy hezká, lidé příjemní, vědí, co říkat, abyste se cítili dobře. Ale pokud člověk neodjíždí rovnou se scénářem nebo po osobní dohodě s tvůrci, není to moc platné.
* Ondřeji, vy jste byl na Oscarech už jako producent Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat, teď se vracíte se Želary, které jste režíroval. Kterou z těch rolí si víc vychutnáte?
Trojan: V novém prostředí se člověk obestře obranným mechanismem. Ale nakonec atmosféra člověka pohltí, tím spíše, že podruhé už vím, do čeho jdu. Vztah režiséra k filmu je osobnější, zažiju víc emocí než jako producent, ale o to víc se těším.
* Když jeli Svěrákovi na Oscary s Koljou, měli různé verze odpovědí na otázky, aby se neopakovali. Také jste si je připravili?
Trojan: Ne, já jsem přítel improvizace daného okamžiku. Předem vystavěný scénář je fajn, ale pak vás vykolejí nečekaná situace a je lepší reagovat rovnou, připravená věta přestane fungovat. A Kolja už byl tehdy koupený, měl tam premiéru po Oscarech, takže propagační turné navázalo. Datum americké premiéry Želar není stanoveno, distribuce Sony se rozhodne až podle toho, jak dopadneme, čili před uvedením filmu do kin nás čeká asi ještě propagační cesta do New Yorku.
Geislerová: Já jsem žádné instrukce nedostala, nevím ani, jestli můžu normálně mluvit. Mé angličtině beztak nebudou rozumět. Otázky, které dostáváme, se opakují, nebo mi Ondřej připomene historku, jak jsme se domluvili, a já ji odvyprávím.
* Proč je Amerika vstřícnější k českým filmům než Evropa, kde nedostávají ceny a neprorážejí na velké festivaly?
Trojan: V Americe lidé neznají škatulky. Jdou na film, který je zajímá, ať je pod ním napsáno Uruguay, Česko nebo Francie. Zato v Evropě máme spoustu škatulek a mezipater. Česko taky není dost exotické, nezosobňuje velkou kinematografii, máme menší komparz, míň jeřábů. Neplatí to pro nezávislé přehlídky, v Rotterdamu si Bohdan Sláma s Divokými včelami nemusel připadat trapně, ale na velkých festivalech je odstup znát. V Americe se můžeme cítit dobře, tam nám to nikdo nedá najevo.
Geislerová: Na Berlinale jsem neměla dojem, že Česko je úplně mimo. Mám tam zázemí, znám už spoustu lidí, kteří o českém filmu dost vědí, i když to je úzká skupina. Ale neměla jsem ani pocit, že jsem vyslankyně úžasné, myšlenkově silné vlny. A taky všechny ostatní z jedenadvaceti hvězd zítřka byly zvány na svou ambasádu, kde pro ně pořádali koktejl. Nebo jiné setkání, možná jim koupili něco v McDonaldu - ale z české strany nic takového vůbec nenastalo. Takže jsem se cítila dobře, ale i průměrně.
* Možná jste měla sama zavolat na české zastoupení?
Geislerová: Ano, to jsem mohla: Prosím, přijďte si pro mě, jsem tu opuštěná! Jako ve školce, když ostatní děti jdou domů po obědě a vy čekáte s pocitem, že na vás zapomněli.
* Co chcete za mořem stihnout kromě oficiálních povinností?
Trojan: Natěšenost je velká. Plánovaných, škrobených akcí je hodně a odbíhání jinam se stane důležité, aby člověk nezblbnul, aby to, co musí, dělal s radostí a bezprostředností. Je bezvadné mít s sebou Aňu, chová se bezprostředně skoro vždy. Já se svým zakaboněným obličejem budu morousit, ona všecko rozzáří.
Geislerová: Nechci vypadat jako šprtka, ale nejvíc se těším právě na ty povinnosti. Mě opravdu zajímá, co oficiality obnášejí, a taky teoretická změna pozornosti po Oscarech. Jestli se k nám budou chovat odlišně podle toho, jestli vyhrajeme nebo ne.
Trojan: Jenže to už se zpětně nedá změřit.
Geislerová: Ale po ceremoniálu máme ještě dva dny volna, třeba už nám Sony nikdy nezavolá nebo řeknou: Jeďte pryč!
* Pokud zrovna nejste na Oscarech osobně, sledujete je v televizi?
Geislerová: Naposled jsem viděla ten ročník se Schindlerovým seznamem a naprosto mě odpudil tanec s kufry. Tedy myslím, že tam lidé s kufry tančili. Ale třeba se mi to plete s jedním divadelním představením. Možná se mi v paměti slily Tančírna z Bratislavy a Tanec s vlky dohromady.
Trojan: Jsem špatný televizní divák, ceremoniál nevydržím, když nemám komu držet palce. Ani na Oscarech v sále moc nepobudu. Má to výhodu, že jsou připraveni komparsisti, reklamní předěly a k tomu člověk dostane přesný rozpis, kdy přijde na řadu, takže třetina lidí tráví večer v zákulisí.
Geislerová: Mě hlavně mrzí, že letos chtějí Oscary vysílat s pětivteřinovým posunem kvůli případným nepředloženostem.
Trojan: To se bojí tebe.
Geislerová: Měli bychom si pro případ, že polezeme na jeviště, něco připravit. Abychom my tu nepřístojnost stihli a oni to nestihli.
* Američané prý prožívají naplno radost i zklamání, zatímco Češi jsou zdrženlivější a víc drží své city na uzdě.
Trojan: To se jen zdá, že si je ohlídáte, ale nedá se to. Když jsme byli na Oscarech s Musíme si pomáhat, neuměl bych říci, jestli v těch pěti vteřinách, než vyřkli vítěze, jsem si přál, abychom vyhráli. S vědomím, že bychom museli na pódium a říkat něco nepřipraveného, protože jsme si připadali jen do počtu... Člověku bleskne hlavou - A co teď? - neví, zda o to vůbec stojí, je to strašně rozporuplná chvilička a emoce se nedají ovlivnit. Snad je mají pod kontrolou herci, kteří to zažívají počtvrté, ale podle mě to moc nejde.
Geislerová: Moment, kdy ukazují poražené, je zábavný, ale i škodolibý. Sedíte plná očekávání, nominovaná, skromná, s úsměvem a přející - a najednou vás někdo přelézá a jde si pro cenu místo vás. To jsou obrovské herecké okamžiky, kdy někomu gratulují a ti naštvaní jsou v záběru. Musím je obdivovat: sedí tam už pokolikáté a drží výraz - To je v pořádku, tak příště...
Trojan: Kruté je, že na Oscarech neudělují druhá a třetí místa. V naší kategorii nehlasují tisíce, ale desítky akademiků, rozdíl hlasu může rozhodnout, ale už nikdy nezjistíte, jestli jste byli pátí či druzí o jediný hlas. Zůstanete ti, kdo nevyhráli.
Geislerová: Můžeme jim navrhnout, ať dávají stříbrného Oscara.
* Kdybyste měli jednomu člověku na Oscarech podat ruku a říci mu Dobrá práce, pane kolego, kdo by to byl?
Trojan: Zůstal bych mezi svými, nemám ve zvyku věci přeceňovat nebo patetizovat. Jsme malá skupinka, stará se o nás taky pár lidí, kteří strašně chtějí vyhrát, svým způsobem možná ještě víc než my. Je sice pěkné potkávat lidi ze stříbrného plátna, jenže chvíle, kdy si můžete popovídat, nastane až poté, kdy už jsou rozstrkaní po večírcích a nedostanete se k nim.
Geislerová: Kdy jindy má člověk příležitost přebíhat od stolku ke stolku a vykládat: Ty jsi můj oblíbenec, ty jsi taky skvělý, tebe mám ráda v tomhle filmu?! Můj entuziasmus možná bude až nesnesitelný, ale třeba se ovládnu. I když - co já vím?!
 Hrdinka Želar Aňa Geislerová a režisér Ondřej Trojan v Los Angeles před udílením Oscarů, 27. února 2004. |
 Režisér Ondřej Trojan v Los Angeles před udílením Oscarů, 27. února 2004. |
