Vzpomenete si ještě dnes na svou dětskou přezdívku?
Jé, já jich měla... Asi nebude překvapivé, že Míček Flíček mě provázel poměrně kontinuálně. Později jsem byla Netopýr, Jeseter, Cvrk, Mrch... Dnes o žádné nevím.
Máte zdravotnické vzdělání, hodila se vám tato průprava později v životě?
Je pravda, že jsem maturovala v oboru Všeobecná zdravotní sestra a rok jsem dokonce pracovala na lůžkovém oddělení, ale je to už přes dvacet let. Takže co se týče zdraví, vše nechávám na odbornících. Ale při té roční praxi v nemocnici jsem se naučila pracovat týmově, což se mi v nynější profesi hodí. Hlavně na divadle.
Do světa herectví jste vstoupila díky Vladimíru Morávkovi, když si vás vybral do dětského souboru Husy na provázku. Spolupracovali jste spolu i později, v době, kdy už jste byla zkušenou herečkou? Na jakou jeho radu nikdy nezapomenete?
S Vladimírem a jeho Dětským studiem jsem spolupracovala během celé střední školy a ovlivnilo mě to natolik, že jsem se rozhodla věnovat se divadlu na profesionální úrovni a vystudovala jsem DAMU. Potom jsme se už při práci nikdy nesetkali. Navštěvovala jsem však jeho inscenace, které později dělal v Hradci Králové. Myslím si, že i on viděl hodně inscenací, ve kterých jsem hrála v Komedii. Pravidelně nás zval na Hradecký divadelní festival.
Vaším profesorem na DAMU byl mimo jiné i Boris Rössner, jaká je pro změnu vaše vzpomínka na něj?
Samozřejmě neodmyslitelná cigareta. Nepoznala jsem jiného člověka, který by tak s chutí a vášnivě kouřil. Mám dojem, že se nikdy nenadechl vzduchu. Jedině na jevišti, když hrál… A hrál skvěle. Byl pro mě velkou autoritou a vzbuzoval naprosto přirozený respekt. Uměl nás motivovat a vytáhnout z nás maximum. I to, co jsme nevěděli, že v sobě máme. Byl to výjimečný učitel. Škoda, že odešel tak brzo, ráda bych si s ním někdy popovídala o divadle. Jeho názor mě vždy zajímal. A další důležité a inspirativní setkání na DAMU pro mě bylo také s Evou Salzmannovou a Milošem Horanským.
Jedním z vašich prvních angažmá bylo legendární divadlo Komedie, jehož činnost byla v roce 2012 zastavena. Stýská se vám?
Bylo to vlastně moje jediné stálé angažmá. Nastoupila jsem tam hned po škole a působila tam deset let. K ukončení činnosti došlo z mnoha důvodů, ale bylo to rozhodnutí režisérů Dušana Pařízka a Davida Jařaba. Skončili jsme vlastně na vrcholu, v tom nejlepším. A stýská se mi po všem. Po lidech, inscenacích, po celkové atmosféře, která v divadle byla, kterou také tvořili naši diváci a dávali všemu punc výjimečnosti. Mám štěstí, že jsem něco takového mohla zažít.
Někdejší ředitel a režisér Komedie Dušan Pařízek vás později angažoval i ve svých zahraničních projektech, zahrála jste si díky němu například i v Berlíně v němčině. Jaké to bylo?
Zahraniční angažmá jsem měla ještě během Komedie. Šlo o koprodukci Pražského komorního divadla s berlínským Kammerspiele a festivalem v Salzburgu. Představení Zmatky chovance Törlesse jsme nazkoušeli pro šest uvedení. V každém ze tří divadel. Inscenace ale měla takový úspěch, že si jí v Kammerspiele nechali na dvě sezóny. S tím jsem nepočítala. Dva roky, dvakrát měsíčně jsem hrála v Berlíně. Nebylo to úplně snadné, německy jsem se naučila svůj text, ale tím moje slovní zásoba tehdy skončila. Začala jsem se učit německy a Berlín jsem si velmi oblíbila.
Jak jste Berlín vnímala? Které jsou vaše další oblíbené zahraniční destinace?
Berlín je podmanivé kosmopolitní město, najdete tam vše, na co máte zrovna náladu. Vždycky říkám, že to je město pro život, pro lidi, kteří v něm žijí. I když to samozřejmě vnímám jen z pohledu turisty. Oblíbila jsem si také ostrov Madeira. Je tam nádherná příroda a klid a plavat v oceánu je neopakovatelný zážitek.
Role prostitutky Romi ve hře Odpad, město, smrt vám přinesla velký úspěch. Za její divadelní ztvárnění jste získala Thálii, za roli ve filmové adaptaci Jana Hřebejka pak Českého lva. Jak vnímáte tuto událost s odstupem času?
Ze všech cen jsem měla velkou radost. Vnímala jsem to však také jako ocenění celého tvůrčího týmu. Ale nežiju minulostí, tak se k tomu už nevracím.
Natáčení prý bylo docela dramatické, hlavně scény na Václavském náměstí.
Celý film jsme natočili za dvanáct dní. Takže to byla divočina od začátku do konce. Některé scény se točily téměř dokumentárně. Třeba ta, jak mám dlouhý monolog cestou přes noční Václavské náměstí. Další obraz na stejném místě se točil tak, že kamera ode mě byla tak daleko, že si nikdo nemohl všimnout, že se tam točí, a já ve své roli prostitutky jsem se promenádovala Václavákem. V kabelce jsem měla vysílačku a dostávala pokyny od režiséra. Během této scény jsem dostala poměrně dost nabídek od zákazníků, a to už ve scénáři nebylo. Nebo mě jeden pasák vypakoval z jeho rajónu. Asi jsem působila věrohodně.
S Janem Hřebejkem jste se po čase opět setkala při natáčení trilogie Zahradnictví, kde jste ztvárnila jednu ze sester jménem Ela.
To bylo skvělé i náročné natáčení. Během půl roku jsme natočili tři celovečerní filmy odehrávající se v rozpětí čtyřiceti let. Takže práce architekta, kostýmní výtvarnice, maskérů byla obdivuhodná. Bylo potřeba měnit podle období vybavení domů a dekorace, převlékat nás a přečesávat z třicátých do padesátých let, a to někdy během jednoho natáčecího dne. Hlavní slovo, každé rozhodnutí a celý projekt byl na Honzovi. Má můj velký respekt. A to, že nám po natáčecím dnu pouštěl song A Hard Day’s Night od Beatles je velmi výmluvné.
Pracovala jste na seriálových projektech pro české televize i pro HBO, jak se liší práce pro různé produkce?
Rozdílem je hlavně rozpočet. Více peněz znamená více natáčecích dnů. Více natáčecích dnů znamená méně natočených obrazů na den. A méně obrazů na den znamená více času na práci, tvorbu, hraní. A to pak klade různé nároky na celý štáb. A někdy tento rozdíl může být vidět i na výsledku.
Sledujete televizní seriály?
Snažím se mít trochu přehled o celé naší televizní produkci. Tedy pokud mi to čas dovolí. Sleduji také některé zahraniční televizní seriály z produkce HBO a Netflixu. Z českých mě zaujala například minisérie Rédl, kterou pro Českou televizi režíroval Honza Hřebejk.
Od roku 2012 jste na volné noze, o divadelní role však nemáte nouzi. O které by se dalo říci, že vám dala pořádně zabrat?
Poprvé vystupuji v hudebně-dramatickém recitálu, což je pro mě úplně nový žánr. Jedná se o představení s názvem 8 hlav šílenství, dramaturgicky složené ze zhudebněných básní, dopisů a deníkových zápisků ruské básnířky Anny Barkovové, kterou zde ztvárňuji. Na jevišti se pak potkávám s hudebnicí Vladivojnou La Chia a jejím 4Trio.
Při nedávném zkoušení divadelní hry Královna duchů jsem se zase musela naučit cifrovat, což je mužská disciplína v lidových tancích. Ne úplně jednoduchá. Jsou v nich mistři a já se od jednoho z nich zrovna učila. Byla to dřina. Také nebyl jednoduchý úkol naučit se do představení The Naked Truth pole dance, což je tanec na tyči. Učit se něco nového dá sice zabrat, ale o to více mě pak práce těší.
V Bratrech Karamazových v pražském Činoherním klubu hrajete mimo jiné i s Annou Fialovou, vnučkou legendárního „Limonádníka“ Karla Fialy. Probrala jste s ní váš dětský idol?
Ne, to bych se styděla.
Co nového se na pracovním poli u vás chystá?
Teď na jaře se těším na zkoušení na Malé scéně divadla Studio DVA. Premiéra představení „Ne za každou cenu“ bude 29. dubna. Hra ze současnosti se odehrává v divadelním prostředí. Je to tragikomedie o tom, co se může stát tři dny před premiérou. Text, který napsala Karolína Koubová, je psaný přímo pro tuto divadelní scénu. Takže půjde o první uvedení. Režírovat jí bude Braňo Holiček, se kterým jsem nedávno natočila krátký film pro Linku bezpečí. Mám radost, že budu se Studiem DVA zase spolupracovat. Po inscenacích Soukromý skandál a Ženy přežijí to bude další představení v tomto divadle.
Jste zdatná plavkyně, dostala vás tato vaše vášeň někdy do úzkých? Neláká vás plavání v zimní Vltavě?
Do úzkých jsem se naštěstí nedostala. I když zásadně vyhledávám plavání v řekách, rybnících, jezerech a zatopených lomech. Bazény mě totiž moc nelákají. Ráda během plavání pozoruju krajinu a užívám si klid a otevřený prostor. A jestli mě neláká plavání v zimě? Láká. Ale ještě jsem se k tomu neodhodlala.