Hollywoodská intelektuálka s červeným diplomem a čestným doktorátem z Yaleu Jodie Fosterová má údajně IQ 140, měří 158 centimetrů, nikdy nestudovala herectví a dnes lituje jediného: že nikdy v životě nepozná, jaké je to žít život obyčejného smrtelníka.
Nevšední intelekt Alicie Christian Fosterové, vlastní rodinou přezdívané Jodie nebo taky Load (nálož) kvůli nadměrnému obsahu jejích plenek, se projevoval už odmalička. Mluvila v devíti měsících a četla ve třech letech. Její tři sourozenci ji naučili nepěkná slova, která pak vzorně deklamovala na sousedy, aniž tušila, co znamenají. Dětskou roztomilost její matka úspěšně zpeněžila kromě reklamy i v televizi.
Malý prcek léta živil rodinu. Kromě sitcomu Mayberry R. F. D. (1969) se objevila i v řadě raných disneyovek: třeba v dobrodružném snímku Napoleon a Samantha (1972). Z disneyovských střevíčků ji vytáhl režisér Robert Scorsese, který vytušil její talent. Pro třináctiletou dívenku přichystal part vyzáblé prostitutky Iris v Taxikáři (1976), který jí změnil život. Skandál kolem údajného zneužívání dítěte však nebyl na místě. Zvláštně vyspělá Jodie moc dobře věděla, co hraje: "Strávila jsem hodiny s psychiatrem, abych dokázala, že jsem dost normální na roli šlapky." Ani to však nestačilo: "Při natáčení asistovala sociální pracovnice, která dohlížela na to, abych nikdy nebyla v záběru, když Robert De Niro řekl sprosté slovo."
Následoval sladký studentský život na prestižní Yaleově univerzitě, kdy si Jodie dala pauzu od natáčení. Pak v březnu 1981 spáchal John Hinckley, duševně vyšinutý fanoušek Jodie , pokus o atentát na prezidenta Ronalda Reagana. Bezstarostná studentka se ocitla ve víru zuřivých emocí davu: „Mám pocit, že se na mě všichni dívají, dostávám zlé dopisy. Slova, výhrůžky a obvinění ale nejsou podstatná.
Chtějí, abych reagovala, chtějí mě srazit dolů z toho velikého stříbrného plátna na jejich úroveň. Ale hraju kovboje a dostanu se z toho, jak nejlíp umím,“ napsala v článku pro časopis Esquire v roce 1982. Za Iris ji těsně minul Oscar, stejně jako za mnohem pozdější Nell (1994). Přesto stihla pobrat dvě zlaté sošky do třiceti let. Bylo to za roli ucouraně vyzývavé servírky Sáry Tobiasové ve Znásilnění (1988) a za part ctižádostivé agentky FBI Clarice Starlingové v psychothrilleru Mlčení jehňátek (1991). "Krutost může být velmi humánní a může být kulturní, ale je nepřijatelná," prohlásila v děkovné řeči při přijímání druhé ceny. Muže Jodie Fosterová příliš nemusí.
Možná už od té doby, co její otec Lucius opustil matku ještě předtím, než se slavná herečka stihla narodit. Ale mateřství ji zaujalo - za záhadných, nevyjasněných okolností si pořídila dva syny - Charlese v roce 1998 a Kita v roce loňském. A kvůli nim dočasně pověsila na hřebík i vlastní úspěšnou produkční společnost Eggs Production. Její zájmy vybraně ilustrují image inteligentní "drsňačky", o který vždycky pečovala: má dva kabriolety, pěstuje kickbox, jógu, karate, aerobik a vzpírání. Sbírá luxusní kuchyňské nádobí a černobílé fotografie.
Miluje zdravou stravu a její nejoblíbenější knihou je Franny a Zooey od J. D. Salingera. A myslí si, že "být normální není něco, oč je třeba usilovat, ale čeho je třeba se zbavit".
Nevšední intelekt Alicie Christian Fosterové, vlastní rodinou přezdívané Jodie nebo taky Load (nálož) kvůli nadměrnému obsahu jejích plenek, se projevoval už odmalička. Mluvila v devíti měsících a četla ve třech letech. Její tři sourozenci ji naučili nepěkná slova, která pak vzorně deklamovala na sousedy, aniž tušila, co znamenají. Dětskou roztomilost její matka úspěšně zpeněžila kromě reklamy i v televizi.
Malý prcek léta živil rodinu. Kromě sitcomu Mayberry R. F. D. (1969) se objevila i v řadě raných disneyovek: třeba v dobrodružném snímku Napoleon a Samantha (1972). Z disneyovských střevíčků ji vytáhl režisér Robert Scorsese, který vytušil její talent. Pro třináctiletou dívenku přichystal part vyzáblé prostitutky Iris v Taxikáři (1976), který jí změnil život. Skandál kolem údajného zneužívání dítěte však nebyl na místě. Zvláštně vyspělá Jodie moc dobře věděla, co hraje: "Strávila jsem hodiny s psychiatrem, abych dokázala, že jsem dost normální na roli šlapky." Ani to však nestačilo: "Při natáčení asistovala sociální pracovnice, která dohlížela na to, abych nikdy nebyla v záběru, když Robert De Niro řekl sprosté slovo."
Následoval sladký studentský život na prestižní Yaleově univerzitě, kdy si Jodie dala pauzu od natáčení. Pak v březnu 1981 spáchal John Hinckley, duševně vyšinutý fanoušek Jodie , pokus o atentát na prezidenta Ronalda Reagana. Bezstarostná studentka se ocitla ve víru zuřivých emocí davu: „Mám pocit, že se na mě všichni dívají, dostávám zlé dopisy. Slova, výhrůžky a obvinění ale nejsou podstatná.
Chtějí, abych reagovala, chtějí mě srazit dolů z toho velikého stříbrného plátna na jejich úroveň. Ale hraju kovboje a dostanu se z toho, jak nejlíp umím,“ napsala v článku pro časopis Esquire v roce 1982. Za Iris ji těsně minul Oscar, stejně jako za mnohem pozdější Nell (1994). Přesto stihla pobrat dvě zlaté sošky do třiceti let. Bylo to za roli ucouraně vyzývavé servírky Sáry Tobiasové ve Znásilnění (1988) a za part ctižádostivé agentky FBI Clarice Starlingové v psychothrilleru Mlčení jehňátek (1991). "Krutost může být velmi humánní a může být kulturní, ale je nepřijatelná," prohlásila v děkovné řeči při přijímání druhé ceny. Muže Jodie Fosterová příliš nemusí.
Možná už od té doby, co její otec Lucius opustil matku ještě předtím, než se slavná herečka stihla narodit. Ale mateřství ji zaujalo - za záhadných, nevyjasněných okolností si pořídila dva syny - Charlese v roce 1998 a Kita v roce loňském. A kvůli nim dočasně pověsila na hřebík i vlastní úspěšnou produkční společnost Eggs Production. Její zájmy vybraně ilustrují image inteligentní "drsňačky", o který vždycky pečovala: má dva kabriolety, pěstuje kickbox, jógu, karate, aerobik a vzpírání. Sbírá luxusní kuchyňské nádobí a černobílé fotografie.
Miluje zdravou stravu a její nejoblíbenější knihou je Franny a Zooey od J. D. Salingera. A myslí si, že "být normální není něco, oč je třeba usilovat, ale čeho je třeba se zbavit".
 Herečka Jodie Fosterová zdraví diváky na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes(20. května 2001) |
