Reportáž z bohem zapomenutého koutu Nového Zélandu, kde lesbické ženy tvoří uzavřenou komunitu. "Muži se bez žen neobejdou, zato my bez nich ano," tvrdí obyvatelky farmy. O čem sní ženy z Kiriwai?
Marlis Kleinová, Kanaďanka německého původu, je po všech stránkách zvláštní bytost. Na farmě v zapomenutém koutě Nového Zélandu, kde žije asi 10 let, ji smějí navštěvovat pouze ženy. Je důsledná. Nikdy tu nenocoval žádný muž. Třiašedesátiletá drobná osůbka s tváří osmahlou a vrásčitou jako zapomenuté jablko připomíná starou dobrotivou Indiánku. Sveřepou a bojovnou duši by v ní člověk nehledal. Alespoň na první pohled ne. Marlis se svým lesbickým založením netají, ba právě naopak. Farma Kiriwai na Severním ostrově leží 36 kilometrů od městečka Featherstone. Pro Marlis je tu jedinou spojkou s civilizací pošťák. Ten jí vozí na základě telefonické objednávky v supermarketu jídlo a další potřebné věci, občas k ní dopraví také návštěvnice. Farmářka toho však moc nepo- třebuje. Je soběstačná a svůj domov prakticky neopouští. Také já jsem využila pošťákových služeb. Statný muž s krátce střiženými vlasy mě jednoho pátečního rána naložil do své bílé dodávky a vydal se na každodenní pouť. Bílé stavení bylo daleko odevšad. Sedělo na kopci až tam, kde končila i prašná cesta a jezero Onoke se téměř dotýkalo Pacifiku. Pošťák vyložil balík s potravinami, prohodil s ženou několik slov a zmizel v oblacích prachu. Ohlásila jsem se jako tzv. wwoofer. Věděla jsem, že je paní domu zapojena také do organizace WWOOF (Willing Workers On Organic Farms), která prosazuje návrat k tradičním způsobům hospodaření. Na Novém Zélandu je momentálně asi pětistovka takových farem, které přijímají zájemce, aby jim daly nahlédnout do svého životního stylu. Tihle dobrovolníci obvykle na farmách pracují 4 až 5 hodin denně za ubytování a stravu. Marlis mi vyhradila malý pokojík v jakémsi přístěnku mimo dům a nakonec řekla: "Sprcha tady teče jen studená. Když budeš chtít teplou, přijď ke mně dovnitř, nechám otevřeno. Přestože jsem zgruntu teplomilný člověk, raději jsem odvětila: "To nebude potřeba, v létě se zásadně sprchuji studenou vodou." Začaly jsme společně prostřihávat stromky a během této činnosti mi Marlis o sobě prozradila pár faktů. Narodila se v rodině pekaře v jakési zapadlé německé vesničce poblíž belgických hranic. V 19 letech začalo být její neklidné duši doma těsno, Marlis chtěla do světa, a tak se vydala do Kanady. Procestovala ji křížem krážem, přebývala na různých místech, živila se nejrůznější kancelářskou prací. Celkem 40 let. Před lety si vyhlédla osamělé místo na Novém Zélandu a učinila z něj jakési centrum lesbické komunity. Z mého předběžného telefonátu vyplývalo, že na farmě přebývají čtyři ženy, a zjištění, že v domě momentálně není nikdo jiný než Marlis, mi zprvu neudělalo moc dobře. Vysvětlila mi, že je to výjimka. Ohlášené návštěvnice jako z udělání nepřijely. Na farmě Kiriwai se pravidelně scházejí ženy všech národností, aby se zde zbavily depresí, získaly odvahu přiznat svoji orientaci a načerpaly sílu žít podle svého založení. Denisa, současná novozélandská partnerka Marlis, tohle všechno dokázala až poté, co měla čtyři děti s maorským manželem. Jenže teď tu nebyla ani ona. Odjela na několik dní pomáhat komusi natírat dům.
Ženské energie je škoda pro muže
Večer mě Marlis naložila do auta a jely jsme se podívat k oceánu. Pomalu jsme se brouzdaly černým pískem (tahle oblast je vulkanického původu). Do uší nám bušily pravidelné nárazy vln, dlouhých, zrádných vln Pacifiku, které se v písku tříštily v masy pěny. Stály tu malé rybářské boudy, kam domorodí Maoři vyjíždějí na víkend. Tam, kde se do moře vlévala malá říčka, usedla Marlis na kámen. Sem chodí meditovat. Po chvilce pohlédla do mraků a zkontrolovala sílu i směr větru. Řekla, že následující den bude zrána trochu zamračeno, ale během dne mraky rozežene jižní vítr a rozjasní se. Pak už jsme mlčky čekaly, až zapadne slunce. Na druhý den jsem se rozhodla kousnout do kyselého jablka. Potřebovala jsem si potvrdit, zda Marlis opravdu přijímá pod svoji střechu i heterosexuální ženy. Rozhovořila se chvatně a spontánně, jako by na podobnou otázku už dlouho čekala. "Nemám nic proti ženám, které mají rády muže, až na to, že nevědí, co činí. Mnohem lépe by jim totiž bylo bez mužů, i když tomu mnohé nevěří. Když přijde mezi ženy nějaký muž, ihned se začnou chovat jinak. Zkus si toho někdy všimnout," pohlédla mi do očí. "Vlastně je to tak, že všechny ženy jsou lesbické, jenom o tom některé nevědí." "Jak to myslíš? Mám pocit, že ti tak úplně nerozumím," hlesla jsem a snažila se potlačit jistý neklid v hlase. Marlis pokračovala. "Lidé mají zkreslené představy. U homosexuálních mužů je na prvním místě sex, zatímco u žen zaujímá jen malou část v komplexu všeho ostatního." To, co bylo podle ní opravdu podstatné, je vzájemná pomoc a opora. Ženy vyzařují zvláštní blahodárnou energii a tou nemá cenu plýtvat pro muže. "Podle tebe jsou tedy ženy lepší bytosti než muži?" položila jsem doplňující otázku. "Především jsou to úplně jiné bytosti. Jemné, oduševnělé. Nemají potřebu násilí, netouží pořád s někým bojovat. Muži se bez žen neobejdou, ale my bez nich ano. Ženy dokáží být úplně soběstačné, i když o tom mnohé z nich pochybují. Kolik trápení a nervů by si ženy ušetřily, kdyby se nedostávaly do komplikovaných vztahů s muži." Nebylo možné upřít Marlis jisté agitační schopnosti. Vidouc můj zájem, ukázala mi noviny, v nichž lákala zájemkyně na svou farmu. Inzerovala v nich, že hledá soběstačné lesbické ženy všeho věku, které mají odvahu zbavit se předsudků a uskutečňovat své sny. Odněkud vylovila také svůj článek publikovaný ve wellingtonských novinách pro homosexuály, pojednávající o Safii, tj. sdružení lesbických žen v Německu. Byla jeho členkou a snažila se přispět k založení pobočky Safie na Novém Zélandu. V jejích očích byli muži zjevně naprosto nezajímavými a zbytečnými jedinci na způsob včelích trubců. Hodili se leda k tomu, aby napomohli k plození dětí. Tyhle věty však z úst farmářky nezněly nijak agresivně ani nenávistně. Jednoduše byla ustrojena k svéráznému pohledu na lidi i na přírodu a k tomu účelu si zvolila i místo k životu.
Od civilizace chce být co nejdál
Na druhý den mě Marlis trochu zasvětila do koloběhu života na své malé farmě. Vyráběly jsme spolu kompost, což znamenalo prokládat kvantum organického odpadu z domácnosti s hromadou žížal a vrstvami hlíny nevalné kvality. Směs se pak vydatně prolila vodou a přikryla igelitem. K hlavním zásadám na těchto farmách patří zvyšování plodnosti půdy přírodním způsobem. Zapovězena jsou chemická hnojiva i chemikálie na ničení škůdců. V soužití s přírodou šla ovšem Marlis mnohem dál, než jsem viděla na jiných farmách tohoto typu. V jejím domě například neexistuje ani kousek mýdla. Mému údivu se shovívavě usmála a za chvilku přinesla skleničku s nápisem Borax, která obsahovala bílý prášek. "Tohle používám na umývání vlasů. A po umytí si je spláchnu tímhle," a ukázala mi další skleničku, v níž byl Citric Acid, který se používá při výrobě džemů. "Žádné saponáty v téhle domácnosti nenajdeš. Na nádobí mi stačí horká voda a na praní prádla používám sodu." "Tvoje partnerka Denisa smýšlí stejně jako ty?" otázala jsem se. "Kdepak. Ta dělá většinu věcí jako ostatní. I prádlo pereme odděleně. Ona má ve svém pokoji dokonce televizi," poznamenala s náznakem pohrdání. Hned se však smířlivě usmála a její obličej babky kořenářky uvízl v síti drobných vrásek. Pak ztišila hlas: "Možná mi nebudeš věřit, ale já jsem nikdy nepotřebovala doktora. Piji tři hrnky mléka denně, proto mám zdravé zuby i klouby. Vyznám se v bylinkách. Přitom oba moji rodiče umřeli na rakovinu. Poprvé jsem byla u doktora až tady na Zélandu kvůli potvrzení pro imigrační úřad. Nechtěli věřit, že ve svých 63 letech nemám žádnou nemoc a nic mě nebolí. Myslím, že budu žít ještě dlouho," pravila přesvědčivě. Dalšího večera mi Marlis ukázala spoustu fotek z různých ženských sešlostí na Kiriwai. Alba obsahovala rovněž fotografie zobrazující východ slunce, snímky s neobyčejnou atmosférou, které nevypadaly na dílo amatéra. Marlis vysvětlila, že v Kanadě měla tři velké výstavy fotografií. Den před odjezdem přinesla Marlis knihu návštěv. Svědčila o tom, že Kiriwai skutečně bývá jen málokdy tak osiřelá jako nyní. Kniha obsahovala pozdravy a poděkování žen všech národností - Evropanek, Asiatek, Maorek. Připsala jsem pár vět. V pondělí přijel pošták podle domluvy hned ráno. Marlis rozevřela náruč. "Přijeď zase." "Možná," odvětila jsem zvesela, ale ten tón patřil už tomu chlapíkovi, co na mě čekal venku. Počítala jsem minuty, kdy se pod koly jeho automobilu znovu zapráší a v tom prachu nadobro zmizí farma Kiriwai.
Marlis Kleinová, Kanaďanka německého původu, je po všech stránkách zvláštní bytost. Na farmě v zapomenutém koutě Nového Zélandu, kde žije asi 10 let, ji smějí navštěvovat pouze ženy. Je důsledná. Nikdy tu nenocoval žádný muž. Třiašedesátiletá drobná osůbka s tváří osmahlou a vrásčitou jako zapomenuté jablko připomíná starou dobrotivou Indiánku. Sveřepou a bojovnou duši by v ní člověk nehledal. Alespoň na první pohled ne. Marlis se svým lesbickým založením netají, ba právě naopak. Farma Kiriwai na Severním ostrově leží 36 kilometrů od městečka Featherstone. Pro Marlis je tu jedinou spojkou s civilizací pošťák. Ten jí vozí na základě telefonické objednávky v supermarketu jídlo a další potřebné věci, občas k ní dopraví také návštěvnice. Farmářka toho však moc nepo- třebuje. Je soběstačná a svůj domov prakticky neopouští. Také já jsem využila pošťákových služeb. Statný muž s krátce střiženými vlasy mě jednoho pátečního rána naložil do své bílé dodávky a vydal se na každodenní pouť. Bílé stavení bylo daleko odevšad. Sedělo na kopci až tam, kde končila i prašná cesta a jezero Onoke se téměř dotýkalo Pacifiku. Pošťák vyložil balík s potravinami, prohodil s ženou několik slov a zmizel v oblacích prachu. Ohlásila jsem se jako tzv. wwoofer. Věděla jsem, že je paní domu zapojena také do organizace WWOOF (Willing Workers On Organic Farms), která prosazuje návrat k tradičním způsobům hospodaření. Na Novém Zélandu je momentálně asi pětistovka takových farem, které přijímají zájemce, aby jim daly nahlédnout do svého životního stylu. Tihle dobrovolníci obvykle na farmách pracují 4 až 5 hodin denně za ubytování a stravu. Marlis mi vyhradila malý pokojík v jakémsi přístěnku mimo dům a nakonec řekla: "Sprcha tady teče jen studená. Když budeš chtít teplou, přijď ke mně dovnitř, nechám otevřeno. Přestože jsem zgruntu teplomilný člověk, raději jsem odvětila: "To nebude potřeba, v létě se zásadně sprchuji studenou vodou." Začaly jsme společně prostřihávat stromky a během této činnosti mi Marlis o sobě prozradila pár faktů. Narodila se v rodině pekaře v jakési zapadlé německé vesničce poblíž belgických hranic. V 19 letech začalo být její neklidné duši doma těsno, Marlis chtěla do světa, a tak se vydala do Kanady. Procestovala ji křížem krážem, přebývala na různých místech, živila se nejrůznější kancelářskou prací. Celkem 40 let. Před lety si vyhlédla osamělé místo na Novém Zélandu a učinila z něj jakési centrum lesbické komunity. Z mého předběžného telefonátu vyplývalo, že na farmě přebývají čtyři ženy, a zjištění, že v domě momentálně není nikdo jiný než Marlis, mi zprvu neudělalo moc dobře. Vysvětlila mi, že je to výjimka. Ohlášené návštěvnice jako z udělání nepřijely. Na farmě Kiriwai se pravidelně scházejí ženy všech národností, aby se zde zbavily depresí, získaly odvahu přiznat svoji orientaci a načerpaly sílu žít podle svého založení. Denisa, současná novozélandská partnerka Marlis, tohle všechno dokázala až poté, co měla čtyři děti s maorským manželem. Jenže teď tu nebyla ani ona. Odjela na několik dní pomáhat komusi natírat dům.
Ženské energie je škoda pro muže
Večer mě Marlis naložila do auta a jely jsme se podívat k oceánu. Pomalu jsme se brouzdaly černým pískem (tahle oblast je vulkanického původu). Do uší nám bušily pravidelné nárazy vln, dlouhých, zrádných vln Pacifiku, které se v písku tříštily v masy pěny. Stály tu malé rybářské boudy, kam domorodí Maoři vyjíždějí na víkend. Tam, kde se do moře vlévala malá říčka, usedla Marlis na kámen. Sem chodí meditovat. Po chvilce pohlédla do mraků a zkontrolovala sílu i směr větru. Řekla, že následující den bude zrána trochu zamračeno, ale během dne mraky rozežene jižní vítr a rozjasní se. Pak už jsme mlčky čekaly, až zapadne slunce. Na druhý den jsem se rozhodla kousnout do kyselého jablka. Potřebovala jsem si potvrdit, zda Marlis opravdu přijímá pod svoji střechu i heterosexuální ženy. Rozhovořila se chvatně a spontánně, jako by na podobnou otázku už dlouho čekala. "Nemám nic proti ženám, které mají rády muže, až na to, že nevědí, co činí. Mnohem lépe by jim totiž bylo bez mužů, i když tomu mnohé nevěří. Když přijde mezi ženy nějaký muž, ihned se začnou chovat jinak. Zkus si toho někdy všimnout," pohlédla mi do očí. "Vlastně je to tak, že všechny ženy jsou lesbické, jenom o tom některé nevědí." "Jak to myslíš? Mám pocit, že ti tak úplně nerozumím," hlesla jsem a snažila se potlačit jistý neklid v hlase. Marlis pokračovala. "Lidé mají zkreslené představy. U homosexuálních mužů je na prvním místě sex, zatímco u žen zaujímá jen malou část v komplexu všeho ostatního." To, co bylo podle ní opravdu podstatné, je vzájemná pomoc a opora. Ženy vyzařují zvláštní blahodárnou energii a tou nemá cenu plýtvat pro muže. "Podle tebe jsou tedy ženy lepší bytosti než muži?" položila jsem doplňující otázku. "Především jsou to úplně jiné bytosti. Jemné, oduševnělé. Nemají potřebu násilí, netouží pořád s někým bojovat. Muži se bez žen neobejdou, ale my bez nich ano. Ženy dokáží být úplně soběstačné, i když o tom mnohé z nich pochybují. Kolik trápení a nervů by si ženy ušetřily, kdyby se nedostávaly do komplikovaných vztahů s muži." Nebylo možné upřít Marlis jisté agitační schopnosti. Vidouc můj zájem, ukázala mi noviny, v nichž lákala zájemkyně na svou farmu. Inzerovala v nich, že hledá soběstačné lesbické ženy všeho věku, které mají odvahu zbavit se předsudků a uskutečňovat své sny. Odněkud vylovila také svůj článek publikovaný ve wellingtonských novinách pro homosexuály, pojednávající o Safii, tj. sdružení lesbických žen v Německu. Byla jeho členkou a snažila se přispět k založení pobočky Safie na Novém Zélandu. V jejích očích byli muži zjevně naprosto nezajímavými a zbytečnými jedinci na způsob včelích trubců. Hodili se leda k tomu, aby napomohli k plození dětí. Tyhle věty však z úst farmářky nezněly nijak agresivně ani nenávistně. Jednoduše byla ustrojena k svéráznému pohledu na lidi i na přírodu a k tomu účelu si zvolila i místo k životu.
Od civilizace chce být co nejdál
Na druhý den mě Marlis trochu zasvětila do koloběhu života na své malé farmě. Vyráběly jsme spolu kompost, což znamenalo prokládat kvantum organického odpadu z domácnosti s hromadou žížal a vrstvami hlíny nevalné kvality. Směs se pak vydatně prolila vodou a přikryla igelitem. K hlavním zásadám na těchto farmách patří zvyšování plodnosti půdy přírodním způsobem. Zapovězena jsou chemická hnojiva i chemikálie na ničení škůdců. V soužití s přírodou šla ovšem Marlis mnohem dál, než jsem viděla na jiných farmách tohoto typu. V jejím domě například neexistuje ani kousek mýdla. Mému údivu se shovívavě usmála a za chvilku přinesla skleničku s nápisem Borax, která obsahovala bílý prášek. "Tohle používám na umývání vlasů. A po umytí si je spláchnu tímhle," a ukázala mi další skleničku, v níž byl Citric Acid, který se používá při výrobě džemů. "Žádné saponáty v téhle domácnosti nenajdeš. Na nádobí mi stačí horká voda a na praní prádla používám sodu." "Tvoje partnerka Denisa smýšlí stejně jako ty?" otázala jsem se. "Kdepak. Ta dělá většinu věcí jako ostatní. I prádlo pereme odděleně. Ona má ve svém pokoji dokonce televizi," poznamenala s náznakem pohrdání. Hned se však smířlivě usmála a její obličej babky kořenářky uvízl v síti drobných vrásek. Pak ztišila hlas: "Možná mi nebudeš věřit, ale já jsem nikdy nepotřebovala doktora. Piji tři hrnky mléka denně, proto mám zdravé zuby i klouby. Vyznám se v bylinkách. Přitom oba moji rodiče umřeli na rakovinu. Poprvé jsem byla u doktora až tady na Zélandu kvůli potvrzení pro imigrační úřad. Nechtěli věřit, že ve svých 63 letech nemám žádnou nemoc a nic mě nebolí. Myslím, že budu žít ještě dlouho," pravila přesvědčivě. Dalšího večera mi Marlis ukázala spoustu fotek z různých ženských sešlostí na Kiriwai. Alba obsahovala rovněž fotografie zobrazující východ slunce, snímky s neobyčejnou atmosférou, které nevypadaly na dílo amatéra. Marlis vysvětlila, že v Kanadě měla tři velké výstavy fotografií. Den před odjezdem přinesla Marlis knihu návštěv. Svědčila o tom, že Kiriwai skutečně bývá jen málokdy tak osiřelá jako nyní. Kniha obsahovala pozdravy a poděkování žen všech národností - Evropanek, Asiatek, Maorek. Připsala jsem pár vět. V pondělí přijel pošták podle domluvy hned ráno. Marlis rozevřela náruč. "Přijeď zase." "Možná," odvětila jsem zvesela, ale ten tón patřil už tomu chlapíkovi, co na mě čekal venku. Počítala jsem minuty, kdy se pod koly jeho automobilu znovu zapráší a v tom prachu nadobro zmizí farma Kiriwai.
